20.9.2017 | Svátek má Oleg


PRÁVO: Jan Baťa vs. Tomáš Baťa, Jr.

20.7.2007

Pětasedmdesáté výročí smrti Tomáše Bati a zároveň nedávné snahy jeho syna Tomáše Bati Jr. o očištění jména strýce Jana Bati jsou vhodnou příležitostí ke shrnutí peripetií při přesouvání majetku firmy Baťa. Smrt Tomáše Bati totiž tyto tahanice odstartovala a Jan Baťa s Tomášem Baťou Jr. byli jejich hlavními aktéry.

Vše se začalo odehrávat již rok před smrtí Tomáše Bati. Na jaře 1931 se chystala transformace firmy na akciovou společnost. 4. května 1931 byla Baťova firma transformována. Upisovatelem všech 135 000 kusů akcií (každá v hodnotě 1000 Kč) se stal Tomáš Baťa. Zároveň byla jmenována první správní rada, ve které kromě Tomáše Bati zasedal Dominik Čipera, přední Baťův manažér (později za druhé republiky a v prvních letech protektorátu ministr veřejných prací), MUDr. Rudolf Gerbec a také Jan Baťa, nevlastní bratr Tomáše Bati, který doposud působil v Baťově podniku v různých manažérských funkcích.

Tím ovšem události května roku 1931 nekončily. 20. května měla být Tomáši Baťovi operována pupeční kýla. Tomáš Baťa před ní chtěl uspořádat své záležitosti pro případ, že by operaci nepřežil, a proto dne 19. 5. sepsal svou závěť. Ještě před tím ale 10. května sepsal listinu, ve které prodával všechny své akcie Janu Baťovi. Mělo se jednat o ústní trhovou smlouvu, neboť ta byla za první republiky osvobozena od daně z převodu. Cena za tyto akcie měla být 50 milionů korun. Jan Baťa byl podle svých vzpomínek ještě před Tomášovým nástupem do nemocnice s touto listinou a se záměrem Tomáše Bati prodat mu své akcie seznámen, ale vzhledem k tomu, že Tomáš Baťa se z nemocnice vrátil, tuto listinu nepodepsal. Podstatné ovšem bylo i to, že Tomáš Baťa na dobu své hospitalizace předal Janu Baťovi podpisové právo ke všem finančním operacím společnosti Baťa. Po svém návratu z nemocnice už toto právo nikdy nezrušil.

Tato široká oprávnění nebyla nijak překvapivá. Jan Baťa byl od mládí jeho blízkým spolupracovníkem. Již ve dvaceti letech řídil Baťovu továrnu v americkém Lynnu a posléze filiálku v Londýně. Pak se vrátil do Zlína a nejspíš právě z jeho hlavy pocházely dva nejzásadnější nápady, které přispěly k rozmachu Baťova impéria. Začátkem dvacátých let se Baťa rozhodl jako první ze všech průmyslníků reagovat na razantní deflační politiku ministra financí Aloise Rašína nárazovým snížením cen o 50%, čímž odstartoval nákupní boom, kterým se firma Baťa odrazila ke svým velkým úspěchům ve dvacátých letech. Podle většiny zdrojů přesvědčil Tomáše Baťu k takto riskantnímu kroku právě jeho nevlastní bratr. Začátkem třicátých let to pak byl zcela prokazatelně Jan Baťa, kdo objevil cestu k obejití vysokých cel (kterými se evropské země snažily zmírňovat dopady Velké hospodářské krize) stavěním továren přímo v cizích zemích. Jan Baťa za tímto účelem zkontaktoval Tomáše Baťu se švýcarským advokátem dr. Wettsteinem (o jménu ještě uslyšíme) a přiměl ho k založení společnosti Leather a.s., pod kterou měly spadat všechny Baťovy zahraniční továrny. O této společnosti také ještě uslyšíme mnohé.

Při znalosti těchto faktů ani příliš nepřekvapí, že Tomáš Baťa počítal se svým nevlastním bratrem Janem jako se svým nástupcem.

Před pětasedmdesáti lety, 12. 7. 1932, Tomáš Baťa zahynul při leteckém neštěstí na letišti v Otrokovicích. Zanechal po sobě vdovu a syna Tomáše, kterému v té době chybělo několik měsíců do dosažení plnoletosti.

Ještě v den jeho smrti byl otevřen trezor v jeho kanceláři, ve kterém podle notářského zápisu JUDr. Hugo Förstera byla nalezena Baťova závěť a rovněž zalepená obálka, označená J. Baťa. Jednalo se o oba výše zmíněné dokumenty, sepsané v květnu 1931. Když Jan Baťa v přítomnosti několika svědků (mimo jiné i vdovy po Tomáši Baťovi) zmíněnou obálku otevřel, nebyl tento záznam o ústním prodeji podepsán druhou stranou, tedy Janem Baťou. Ten navíc podle zápisu notáře Förstera reagoval na obsah listiny velmi překvapeně. Když ho Förster poučil, že k platnosti dohody je třeba podpisů obou stran, napsal Jan Baťa na inkriminovaný dokument „souhlasím a kupuji“. Po chvilce váhání pak doplnil „resp. souhlasil jsem a koupil jsem při ústním jednání“. Nespecifikoval však, o jaké ústní jednání se jednalo. Mohla jim být zmíněná schůzka s Tomášem Baťou před jeho odchodem do nemocnice, ale asi nelze popřít, že takovýhle způsob uzavření smlouvy by byl napadnutelný.

Jenže ho nikdo nenapadl. Vdova po Tomáši Baťovi a posléze ani její čerstvě plnoletý syn, kterých se týkaly řádné dědické nároky, nijak nezpochybňovali tuto smlouvu ani závěť, ve které Tomáš Baťa uvedl pohledávku 50 milionů u Jana Bati jako svůj hlavní majetek. Naopak činili právní úkony v souladu s touto smlouvou, neboť přijali tu část z pohledávaných 50 milionů, která jim byla závětí Tomáše Bati stanovena (v případě syna Tomáše Bati Jr. se jednalo o částku 22 milionů korun, v případě vdovy Marie Baťové pouze o 5 milionů, protože jí byl současně odkázán veškerý Baťův nemovitý majetek).

Trhovou smlouvu si Jan Baťa druhého dne u notáře Förstera vypůjčil k nahlédnutí a nechal si vyhotovit její opis.

Zdálo by se, že je vše v naprostém pořádku. Ale přece jen se objevily určité problémy. Ve smlouvě z 10.5.1931 Tomáš Baťa taxativně vyjmenoval všechny své tuzemské i zahraniční akciové podíly s výjimkou výše zmíněného holdingu Leader A.G. V následujícím odstavci ovšem uvedl, že zároveň prodává veškerý svůj majetek (mezi který akciové podíly bezesporu patří), i pokud nebyl vyjmenován. Následně jsou sice uvedeny tři věci z tohoto prodeje vyloučené, ovšem jejich výčet je zcela zjevně taxativní a navíc se jedná výlučně o nemovitosti (Baťův obytný dům a dva jeho velkostatky), takže není důvod se domnívat, že by mezi tyto výjimky měly být počítány i akcie Leader A.G.

Proč Tomáš Baťa nezmínil ve smlouvě akcie Leader A.G.? Možná se jednalo o pouhé opomenutí. Tomáš Baťa tehdy zcela jistě nemohl tušit, jak rozsáhlým se holding Leader A.G. stane. V květnu 1931 existovala společnost Leader A.G. pouhé tři měsíce, teprve pomalu zahajovala svou činnost a nikdo si zřejmě nedokázal představit, do jak obřích rozměrů se rozroste. Nikdo nemohl tušit, že v průběhu třicátých let vyroste z tohoto holdingu kolos, pod který budou spadat desítky továren a tisíce filiálek na všech kontinentech severní polokoule. Zásluhou Jana Bati, který ho převzal jako nijak významnou součást Baťova impéria, které tehdy stále mělo těžiště své činnosti v Československu. Proto si Tomáš Baťa v roce 1931 nemohl uvědomit, jak významnou společnost opomíjí.

O tom, že záměrem Tomáše Bati bylo prodat Janu Baťovi všechny své akciové podíly včetně Leaderu, svědčí i formulace z Baťovy závěti, kde je uvedeno, že padesátimilionová pohledávka za Janem Baťou je „pohledávka za odprodané veškeré akcie tuzemské i cizozemské“.

Zdálo by se, že tím je vůle Tomáše Bati vyjádřena zcela jasně a nepochybně. Jak ale uvidíme, ne každý to tak chápal.

Z hlediska pozdějších sporů byly zásadní ještě dva další dokumenty, oba vzniklé roku 1933. Ten první pocházel z ledna a Jan Baťa v něm pro daňový úřad shrnoval veškerý majetek, který ústní trhovou smlouvou z 10.5.1931 odkoupil od Tomáše Bati. A v tomto výčtu opět chyběla společnost Leader A.G. Důsledky tohoto opomenutí měl Jan Baťa pocítit za dlouhých patnáct let. Druhým dokumentem byl dopis Marie Baťové, vdovy po Tomáši Baťovi, který byl datován 6.6.1933 a ve kterém za sebe i za svého syna uznávala platnost této smlouvy a za svou pohledávku vůči Janu Baťovi označovala pouze výše uvedené finanční částky, které jí respektive jejímu synovi měly v rámci dědictví připadnout.

Po dalších 13 let byl Jan Baťa všeobecně uznávaným majitelem Baťových podniků, které vedl k nebývalé prosperitě.

Když byly po válce znárodněny Baťovy podniky v Československu (a rovněž v Polsku, Maďarsku a Jugoslávii), ovládal Jan Baťa pouze zahraniční továrny spadající pod holding Leader A.G. Ten holding, o jehož prodeji v rámci smlouvy z 10.5.1931 mohly být důvodné pochybnosti. A pokud by jeho akcie nebyly prodány, připadly by dědicům Tomáše Bati, tedy Marii Baťové a Tomáši Baťovi Jr. Těm se tak otvírala slibná možnost získat do svých rukou celé Baťovo světové impérium. Co na tom, že ho z drtivé většiny vybudoval Jan Baťa?

Časem se jim ale začala rýsovat ještě slibnější možnost k získání milionového majetku. Už jsem napsal, že způsob uzavření ústní trhové smlouvy mezi Tomášem Baťou a Janem Baťou byl problematický a napadnutelný. Možnosti pro jeho napadnutí se ještě zvýšily poté, co po válce zůstaly některé dokumenty v Československu nedobytné.

V květnu 1947, jen několik dní po vykonstruovaném odsouzení Jana Bati v Československu, podala Marie Baťová v New Yorku žalobu na vydání všech 826 akcií společnosti Leader A.G., kterými disponoval Jan Baťa a od roku 1941 byly deponovány u jeho důvěrníka Františka Mušky v Kalifornii. Jan Baťa měl k dispozici ústní trhovou smlouvu, jejíž opis si nechal roku 1932 vyhotovit, a také závěť Tomáše Bati, oba dokumenty, které dokazovaly (první implicitně, druhý zcela zřejmě) jeho nárok na zmíněné akcie.

Byly tu ovšem zmíněny ještě další dva dokumenty. Jaký byl jejich osud? Až doposud byly deponovány ve Zlíně u notáře Förstera. JUDr. Förster byl však po Únoru ´48 přinucen vydat dokumenty týkající se přesunu baťovského majetku StB. Kolem obou dokumentů pak byla rozehrána zpravodajská hra. StB mohla podpořit či naopak potopit obě strany sporu. Dokument z ledna 1933 potvrzoval, že Jan Baťa se sám nepovažuje za vlastníka akcií Leader A.G. Pokud by StB dostala na světlo světa tento dokument, bylo by to velkou komplikací pro Jana Baťu a naopak velkou devizou pro jeho protistranu. V dokumentu z června téhož roku naopak Marie a Tomáš Baťovi zcela uznávají za právoplatné všechny nároky Jana Bati, tedy i akcie Leader A.G. Zveřejnění tohoto dokumentu by naopak znamenalo téměř jistotu vítězství pro Jana Baťu, neboť by to nezvratně dokazovalo, že protistrana jeho vlastnictví všech akcií uznávala.

Tomáš Baťa Jr. pochopitelně měl zájem, aby utajené československé dokumenty hrály v jeho prospěch. Pravděpodobně kalkuloval s tím, že československá strana nebude ochotna podpořit odsouzeného kolaboranta. Jist si tím ale nejspíš nebyl, a proto se rozhodl nabídnout komunistickému Československu výměnný obchod. Miroslav Ivanov ve své knize cituje z dokumentu, ve kterém se na StB (bohužel není specifikováno, o jaký útvar se jednalo) hovoří o zájmu „Západní organizace Baťa“ (tj. skupina kolem Marie Baťové a Tomáše Bati Jr.) na spolupráci výměnou za vzdání se veškerých nároků na majetek v Československu. Podle Ivanova vše skončilo na přemrštěných požadavcích československé strany, která za tuto službu požadovala navíc finanční kompenzaci a akciové podíly v některých „západních“ továrnách. Pokud by ale skutečně byl prokázán zájem Tomáše Bati Jr. na spolupráci s StB, bylo by to velmi závažné zjištění i s ohledem na jeho nedávné snahy o obnovení československého procesu Jana Bati. V zájmu spravedlnosti je ale třeba uvést, že ostatní autoři zabývající se baťovskou problematikou se o tomto úmyslu Tomáše Bati Jr. nezmiňují. Na druhou stranu ovšem žádný z těchto autorů neměl (na rozdíl od Ivanova) přístup k tajným československým dokumentům.

Podstatné je, že StB se navzdory neúspěchu dohody zachovala tak, jak si přál Tomáš Baťa. Na veřejnosti se objevil dokument, ve kterém Jan Baťa neuvedl akcie Leader A.G. mezi svým majetkem, zatímco druhý dokument, jímž naopak Marie Baťová toto vlastnictví uznávala, zůstal dál v československých archivech. Komu to pomohlo, je zřejmé.

Marie Baťová a Tomáš Baťa Jr. postavili svou žalobu na tvrzení o neplatnosti celé trhové smlouvy. Už bylo zmíněno, že tyto pochybnosti mohly být důvodné. Tomáš Baťa Jr. měl na své straně i další výhodu - zastupovala ho advokátní kancelář Sullivan a Cromwell, ve které byli hlavními podílníky bratři John Foster a Alan Dullesové, v té době státní tajemník a šéf CIA v Eisenhowerově administrativě. Jejich prestiž se pochopitelně promítla i do prestiže jejich kanceláře a potažmo jejich klienta.

Projevilo se to ve sporu o akcie Leader A.G., který probíhal před newyorským soudem. V první instanci ho soudil soudce Schreiber. Ten došel k závěru, že neplatnou je nejen smlouva z 10.5.1931 (o které skutečně mohly existovat pochybnosti), ale dokonce i závěť z 19.5.1931! Jak to bylo možné? Už jsme zmínili, že Tomáš Baťa Jr. měl skutečně dobré advokáty. Navíc se žalující strana podle všeho nezastavila naprosto před ničím. Během procesu se například soudce Schreiber dotázal žalobkyně Marie Baťové, kdy se dozvěděla o existenci ústní trhové smlouvy mezi svým manželem a Janem Baťou. Odpověděla, že až v roce 1949 při procesu v New Yorku. Přitom podle zápisu notáře Förstera byla v roce 1932 přítomna otevření trezoru Tomáše Bati, při kterém byla zmíněná smlouva objevena, a dokonce byla na zápisu o této události podepsána jako svědkyně. Kromě toho v červnu 1933 obsah této smlouvy písemně uznala, což ovšem tehdy nebylo možné dokázat, protože inkriminovaný dokument byl v Praze pečlivě střežen StB.

Po odvolání Jana Bati soudil tento spor v druhé instanci soudce Froessel. Ten došel k závěru, že tvrzení Jana Bati jsou naprosto nevěrohodná a k prodeji akcií Tomáše Bati nikdy nedošlo. Následně dovozuje, že ani listina z 10.5.1931, ani závěť z 19.5.1931 nezakládají uznatelnou smlouvu podle československého práva. Na podporu svého tvrzení soudce Froessel odkazuje na § 380 tehdejšího československého občanského zákoníku, podle nějž nelze nabýt vlastnictví bez řádného důvodu a řádného způsobu nabytí. Je pozoruhodné, že československé soudy, které byly pro aplikaci čs. práva nesporně kvalifikovanější než soudce z cizí země, ve které je navíc uplatňován zcela jiný právní systém, dospěly vždy k opačnému názoru. A stejně tak československé správní úřady.

Jan Baťa měl po celou dobu procesu zablokované účty a veškeré zisky musel odvádět na vázaný účet, z něhož směl čerpat pouze na výplaty zaměstnanců a daně. Své procesy musel financovat z půjčky. Když v průběhu procesu vypršela její splatnost, byl ze strany T. Bati a jeho advokátů vyvinut na banku nátlak, aby ji neprodlužovala. Rovněž se Baťa snažil vyčerpat svého strýce komplikováním jeho aktivit, které neměly s procesem nic společného. Jan Baťa se tehdy věnoval především osidlování brazilského vnitrozemí a jeho zisky byly v té době tvořeny především z prodeje pozemků. Tomáš Baťa ale několika zájemcům o jejich koupi tvrdil, že tyto pozemky jsou rovněž předmětem soudní pře, a tudíž je vlastnictví Jana Bati pochybné, což byla naprostá lež. Několik zájemců tím ale odradil. Vrcholem jeho aktivit ovšem bylo zatčení Jana Bati ve státě New York. Nechali ho tam v roce 1950 zatknout Tomášovi advokáti podle starého zákona (byl několik dní poté zrušen), který umožňoval za určitých okolností zatknout osobu s trvalým pobytem mimo stát New York za účelem zajištění její přítomnosti při soudním procesu.

Holding Leader A.G. byl řízen advokátní kanceláří dr. Wettsteina, který už byl v té době po smrti a kancelář řídil jeho společník dr. Jucker. Ten se prohlásil ve sporu obou Baťů za neutrálního a po celou dobu procesů se tak prezentoval. Ve skutečnosti ale stál jednoznačně na straně Tomáše Bati Jr., který si jeho přízeň zajistil i tím, že se oženil s půvabnou dcerou původního majitele kanceláře, dr. Wettsteina. V průběhu procesu Jucker odmítal (odvolávaje se na svou nestrannost) vyplácet Janu Baťovi jeho podíl ze zisků Leaderu, ale dokázal najít cestu, jak financovat Tomáše Baťu Jr.

V New Yorku probíhal spor o akcie Leader A.G. Kromě toho ovšem Tomáš Baťa Jr. žaloval Jana Baťu o každou továrnu spadající pod tento holding. Procesy tak probíhaly po celém světě. Při těchto procesech obvykle nastala paradoxní situace, neboť všechny tyto továrny byly postaveny Janem Baťou. Proto také tyto spory končívaly různě. Jan Baťa si připsal významné vítězství například v Nizozemsku. Jinde zas zvítězil Tomáš Baťa Jr. Spory se po celém světě táhly po celá padesátá léta.

V roce 1961, v důsledku určitého politického uvolnění, projevil advokát Jana Bati zájem navštívit Československo a zde pátrat po dokumentech významných pro baťovskou causu. Tento zájem vyvolal v Praze značné pozdvižení, protože tu existovaly dokumenty, které by mohly průběh procesu zcela zvrátit. Jednalo se zejména o listinu z června 1933, o jejíž existenci Jan Baťa celou dobu tušil, ale skrz železnou oponu neměl možnost toto tušení dokázat. Ale také třeba o dopis Tomáše Bati Jr. z roku 1946 (tedy pouhý rok před podáním žaloby), ve kterém žádá zaslání úroků ze svého dědického podílu (oněch 22 milionů) za dobu války na svůj účet v Británii. Jinými slovy - ještě pár měsíců před podáním žaloby uznával nárok Jana Bati na baťovské akcie a domáhal se pouze svého podílu na částce, která za ně byla zaplacena. Není se co divit, že byly zalarmovány špičky StB. V důsledku jejich rozhodnutí neměly být advokátu Stassenovi předkládány originály dokumentů, ale pouze jejich překlady či fotokopie. Tyto dokumenty mu mají být předkládány „vhodným způsobem“. Rovněž má být Baťovu advokátovi naznačeno, že z těchto pozůstalostních spisů nejsou rozhodné skutkové okolnosti zřejmé. Některé dokumenty je pak třeba za každou cenu utajit. Takže advokát Stassen v Československu ani nemohl objevit nic převratného. Poslední šance na zvrat tak padla.

Na začátku roku 1962 se procesy táhly už patnáct let a Jana Baťu finančně vyčerpaly. Kromě toho se cítil unaven a jeho zdravotní stav ve čtyřiašedesáti letech také nebyl optimální. V této situaci mu Tomáš Baťa Jr. nabídl dohodu. Jan Baťa se podle ní měl za určitou finanční kompenzaci vzdát všech svých nároků na baťovský majetek a tím ukončit všechny spory. 26.3. 1962 Jan Baťa zaslal Tomáši Baťovi Jr. dopis, ve kterém uznal jeho nároky na všechny akcie jeho otce (tedy nikoliv jen akcie Leader A.G., které Tomáš Baťa Jr. původně v roce 1947 žádal). Uznal, že tyto akcie přešly po smrti Tomáše Bati zákonnou dědickou posloupností ze ¾ na Tomáše Baťu Jr. a z ¼ na Marii Baťovou, v roce 1962 už rovněž zemřelou. Tak se stal Tomáš Baťa Jr. majitelem celého Baťova světového impéria.

Tomáš Baťa Jr. se tímto dopisem z 26.3.1962 stal majitelem veškerého baťovského majetku, tedy i v té době zestátněných továren v Polsku, Maďarsku, Jugoslávii a také v Československu. To by mohlo mít velmi zajímavé následky, pokud by nyní bylo českými soudy shledáno neoprávněným odsouzení Jana Bati a tím i bezplatná konfiskace jeho majetku (jediný z tehdejších trestů, který byl skutečně vykonán viz mé texty na NP Proces s Janem Baťou 1, Proces s Janem Baťou 2). Pak by bylo bezesporu možné domáhat se odškodnění za tuto právně neodůvodněnou konfiskaci. Nevím, zda už si někdo položil otázku, kdo by mohl uplatnit nárok na toto odškodnění. Jako první nejspíš každého napadnou dědicové Jana Bati. Jejich nárok se mi ale zdá z právního hlediska pochybným, protože toto subjektivní právo může uplatnit pouze vlastník neprávem zkonfiskovaného majetku a Jan Baťa v dopise z 26.3.1962 uznal, že vlastníkem tohoto majetku nikdy nebyl - viz tučný text v předchozím odstavci. Nárok na tento majetek (a tím podle mého názoru i na odškodnění za jeho nezákonnou konfiskaci) přešel dopisem z 26.3.1962 na Tomáše Baťu Jr. Mnohamilionové odškodnění za nezákonnou konfiskaci majetku by tedy nejspíš připadlo právě jemu. Za těchto okolností se nám jeho současné úsilí o rehabilitaci Jana Bati náhle jeví ve zcela jiném světle.

Jan Baťa dožívá v Brazílii, kde v roce 1965 umírá. Jeho poslední slova prý zněla „pravda vždycky vyplave na povrch jako olej na hladinu“. Pokud jde o jeho proces v Československu a falešnou nálepku kolaboranta, zdá se že už se to začíná dařit. Teď by ještě měla vyplavat pravda o jeho sporu se synovcem Tomášem Baťou Jr.

Když jsem byl ve Zlíně na odhalování sochy Jana Bati, přijel tam i Tomáš Baťa Jr. Zatímco oficiální hosté a televizní reportéři ho považovali za hlavní celebritu celé akce, řadoví diváci mu nepokrytě dávali najevo, co si o něm myslí. Tak to snad s tím vyplouváním na povrch nebude beznadějné.

Prameny:
Arcanjo, Francisco Moacir: Svět porozumí- Marek Belza, 2006
Baťová- de Oliveira Edita, de Oliveira Nelson V.: Dovětek (k publikaci M.Ivanova)- Marek Belza, 2005
Ivanov, Miroslav: Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše- Lípa Vizovice, 2000 (2. vydání)



Diskuse


počet příspěvků: 19, poslední 7.5.2008 03:37









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.