23.7.2017 | Svátek má Libor


POVÍDKA: Ukradený sen

14.6.2017

Velké sny začínají často nenápadně. Třeba když se narodí dítě...

Nebyli jsme už nejmladší a toužili jsme po něm léta. A pak najednou přiletěla vrána v krátké době hned dvakrát. První miminko zemřelo a druhé se narodilo. Rána, o které jsem si myslela, že se nikdy nezacelí, byla skoro rázem za námi. Já, která jsem si o sobě začala zoufale namýšlet, že jsem planá a prázdná, že jsem k ničemu, jsem přivedla na svět živé zdravé ditě. Byla jsem vrcholně šťastná. Podle toho, jak se muži do široka roztáhla mezi vousy zálesáka sotva viditelná čárka rtů, ze které to bublalo a klokotalo a která dál narůstala do srdce Marily Monroe, jsem věděla, že i on je vrcholně šťastný.

Vymodlená holčička byla princezna s andělskou tvářičkou a modrýma očima, jen ta křidélka scházela! Jaký div, že každé její přání bylo splněno dřív, než se vůbec objevilo. Dostala jméno Emilka, to bylo jméno z dobré rodiny, působilo na mne vznešeně a aristokraticky.

Všechno mohlo být v pořádku, kdyby jí muž nezačal až trochu tvrdohlavě říkat Žako. Nejdřív jen potají, ale nakonec už jí to zůstalo. Nomen Omen... Jak jinak se měla jmenovat dcerka člověka, který celý život toužil stát se odborníkem na cizokrajné opeřence?

Hřiště s pískovištěm stálo před domem, ale tam jsme Emilku nepouštěli. Děti jsou zlé, ještě to tak, aby jí ublížily! Ještě se nenaučila řádně chodit a už se na procházkách u řeky honila – ne, za papoušky ne, to přece jen v našich krajích nebylo dost dobře možné, zatím jen za holuby a kachnami. Projev budoucího odborníka, usmíval se muž šťastně.

Trochu jsme si to spolu rozdělili: Zatímco já jsem měla Emilku, tu z dobré rodiny, muž, kterému vousy sahaly od horního rtu kolem celé pusy a nekončily ani pod dolním rtem, ale až někde hluboce pod bradou, četl Žako pohádky o kouzelném Modráčkovi a vyprávěl o ledňáčcích, kteří umějí létat pozpátku nebo naopak zůstat stát ve vzduchu na jednom místě jako helikoptéra. Obyčejně toho moc nenamluvil. Když se ale v jeho vousech objevila ta škvírka, dokázal se skrze ni usmívat a vyprávět kouzelné příběhy, nejčastěji o kolibřících i karmínových papoušcích Oceánie.

Dětský pokoj brzy zaplavili kanárci a papoušci hadroví i plyšoví a nejkrásnější byli ti z její fantazie. Dobrou noc dostávala od chytrých papoušků hovořících lidskou řečí a jak vyrůstala, přidával muž ze svého historky, které vyčetl z cestopisných knížek, z domova andulek, společenských kakadu i velkých dlouhoocasích ara. V těch chvílích jsem mívala pocit, že nejen vypráví, ale i vidí tou škvírkou rtů narůstající do podoby srdce, že i on je znovu dítětem. A Žako otce zbožňovala! Přála by si objevit chocholatého papouška se žlutou čelenkou, takového, jací se prohánějí po stepích a savanách Austrálie, svěřila se mi. Proč, to nevím, ale dobrý pocit jsem z toho neměla.

Tak utíkala léta. Přišel čas nástupu do školy, ale tak rychle naší princezně ukončit dětství, nebylo by to trochu brzy? Děti jsou zlé, co kdyby ji bily? A vůbec: Emilka byla osobnost, nevěřila jsem, že by se jí učitelka dokázala věnovat tak, jak naše prominentka a její individualita potřebovala. A především – ruku na srdce - nedokázala jsem se s Emilkou rozloučit. A tak jsme si tu dobu, kdy jsme ji měli jen a jen pro sebe, ještě o rok prodloužili.

Zastavte čas! Ale kdepak, neposlechl a chvíli nepostál, nebylo zbytí, začala jsem vodit Emilku do 1. třídy. Její ruka důvěřivě vložená do té mojí, mohlo být něco krásnějšího? Byla jsem na vrcholu štěstí, co si přát víc?!

„Štěstí je mělké, co má hloubku, je smutek,“ napsal jakýsi indický mystik, ale na to jsem nemyslela. Právě naopak. Srdce mi pokaždé radostně poskočilo, když jsem slyšela v domě třísknout okno a věděla, že se na nás shora dívají. Že nám tu naši holku každý obdivuje a závidí, třebaže nahlas někteří varovali, že z ní roste pěkně namyšlený harant a že si ji nějak moc hýčkáme! Co bylo moc pro druhé, nebylo zdaleka dost pro Emilku!

A léta běžela. Emilka vyrostla v krásné děvče. Na jaře s mým mužem mizela na celé dlouhé večery, to je pak bylo možné najít někde na ostrůvku na Labi, který byl vyhlášeným hnízdištěm slavíků. Jejich milostný koncert, hvízdání, tlukot a flétnové tóny, které dokázali vydávat ze světlého, šedobéžového hrdélka, tam spolu chodívali poslouchat skoro jako dva zamilovaní... Představovala jsem si, jak můj muž při tom koncertě přikládá prst ke rtům, k té svojí čárce mezi vousy, jako by říkal - Tiše tiše, ať nenarušíš ten zázrak!

Ptáte se, jestli jsem žárlila? To snad ne, možná maličko, nevím, asi ano, a docela jistě jsem muži záviděla.

Občas Emilka postávala před domem s nějakým kamarádem, ale to mívalo rychlý konec. Sotvaže na to muž přišel, neprodleně nápadníka prověřil a – zatrhl, jeho Žako měla před sebou jiné cíle!

Složila maturitu a udělala přijímací zkoušky na přírodovědeckou fakultu. To zas bylo slávy! Muži na doktorátě velmi záleželo a byl na svoji Žako patřičně hrdý.

„Naše holka bude ornitoložkou,“ vyprávěl každému na potkání a štěstí z něj zrovna bublalo.

Ale přece nebude dojíždět ve smradlavé tramvaji, děsila jsem se. Nezbývalo, než koupit autíčko, jak jinak?

A pak se to stalo. Emilka měla právě před zkouškami, když někdy v té době muž náhle zemřel. Celý život měl problémy se srdcem, ale nikdy mě nenapadlo, že je to takhle vážné. Emilka stála do noci u místa, kde zůstal bez života ležet, stála nehnutě a jako vyhořelá. Dívala jsem se upřeně na tu sotva patrnou čárku mezi vousy a čekala, že se otevře, že praskne v nakažlivém úsměvu a utrousí něco... no, třeba o papoušcích, proč ne? Vím docela jistě, že Emilka čekala na to samé. Několikrát jsem se pokusila chytit ji za ruku a přitisknout k sobě, ale pokaždé mě odstrčila. Propadla se do smutku, ve kterém jsem já neměla místo. Bděla jsem s ní a styděla se za svoji únavu a touhu nebýt na bolest sama.

Od té chvíle jako by se něco zaseklo. Mládí se otřese a vzpamatuje, utěšovala jsem se, jenže to bylo stále horší.

„Tu tvoji Emílii nenávidím, už mi tak neříkej. Jmenuju se Žako!“

Zůstala jsem ohromená a beze slova. Byl to otřes. Napadlo mě, že Emilka odešla společně s mým mužem, nebo aspoň její polovina. Jak jinak si to vysvětlit?

Nejpozději od toho dne se začaly hroutit všechny sny. Pomalu. Zato jeden za druhým. Nejdřív nenápadně a pak s rachotem. Bylo to mučivé.

Emilka přestala docházet na fakultu a domluvy nepomáhaly. Změnila se, a nejen fyzicky. Chvíli trvalo, než jsem přišla na to, že potajmu pije. Lahvinky jsem nacházela tady a tam, poschovávané v koši na odpadky, za prádlem ve skříni... Ještě horší bylo, že se mi vyhýbala, někdy na mne nepromluvila celé dny.

A bylo pořád hůř. Jako by mě začala nenávidět nebo vinit z otcovy smrti. Začala jsem si myslet totéž. Ano, proč se to nestalo mně? A co když jsem byla skutečně viníkem? Den, kdy to Emilka vyslovila nahlas, se mi zařízl do srdce. Chtěla jsem se bránit, bylo to šílené, ale slova mi odumírala na rtech. Vytáhla ze skrýše láhev a neodložila ji, dokud ji nevyprázdnila. Od toho okamžiku pila i přede mnou. Den ze dne se víc a víc uzavíratla do své samoty. Nevnímala a skoro to vypadalo, jako by se začala vzdalovat realitě. Vstala, napsala mužovu představu o chocholatém papouškovi se žlutou čelenkou, takovém, jací se prohánějí po stepích a savanách Austrálie. V těch chvílích se zdála krátce šťastná, pak znovu upadla do apatie. Vydržela tak sedět celé hodiny, nehnutě a otupěle. Snažila jsem ji probudit do skutečnosti, vyložit, že takový papopušek existoval jen v otcových snech. Namísto odpovědi mě udeřila. Nevykřikla jsem. Dokonce ani neuhnula. Jen strnula a zdřevěněla úžasem. Tvář nebolela. Necítila jsem ji. O to víc to pálilo uvnitř. Nesnesitelně.

Incident se opakoval a stával se realitou všedního dne. Emilka křičela a vyváděla. Tloukla mě. Pro hlouposti nebo jen tak. Třeba když hned nemohla najít láhev. Nebo když se dovážková firma s posilou alkoholu nedostavila včas. Křičela na celý dům, dokud sousedé nezavolali policajty.

„Upadla jsem na schodech,“ lhala jsem a zakrývala si tvář. Přece nenechám naši Emilku odvézt na záchytku? Nebo na léčení? Později už policie odmitala do domu jezdit, zatímco já jsem dál padala na roh stolu i postele a v kuchyni na kamna... Občas musela přijet sanitka, aby mě ošetřila. Lidé v domě maskovali škodolibost špatně hraným soucitem. Vidíte, neříkali jsme to?

Čím dál častěji se stávalo, že Emilku přivedli domů zpitou pod obraz. Nemohlo to jinak dopadnout. Před chvílí ji odvezla záchranka. A tak tu sedím. S rukama v klíně. Čekám. Kolem je prázdno. Vím, jaké to bylo ještě do nedávna. Třeba v jejím dětství. Třeba když jsem s Emilkou chodila po lese a sbírala peříčka ptáků. Jedno zapomenuté mě teď pohladilo po duši... Pamatuju si každé její slůvko. To bolí. Je to tu, nejde tomu uniknout. Velké sny začínají často nenápadně, ale umírají s rachotem.

Za rohem odjíždí sanitka. Ještě houká... Teď už ani to ne... Čas se zastavil.



Diskuse


S. Moc
1:50
15.6.2017

J. Kyselková
17:40
14.6.2017

P. Kersch
23:41
14.6.2017

J. Kyselková
11:22
15.6.2017

P. Kersch
8:31
14.6.2017

V. Vaclavik
9:24
14.6.2017

P. Kersch
9:45
14.6.2017

počet příspěvků: 7, poslední 15.6.2017 11:22









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.