Nikdy nenapadalo v městečku B. tolik sněhu jako ve dvaačtyřicátém roce v oné lednové noci na neděli. Vánice se rozfičela a vládla od půlnoci; chumelení ustalo až při rozednění. Spící se probouzeli zvláštním tichem, které se vždycky po vydatném sněžení venku rozhostí. Když lidé odhrnuli na oknech zatemňovací závěsy, ulice vyhlížely, jako by do nich zlý kouzelník přičaroval bílou, mrazivou, zlověstnou, číhající, přikrčenou nestvůru.

Do kostela na ranní mši nepřišel nikdo, ani chlapci, kteří pomáhali farářovi jako ministranti. Radniční hodiny odtloukly osmou a reproduktory městského rozhlasu se rozchrchlaly mimořádným hlášením.Všichni práceschopní muži ve věku od patnácti do šedesáti let se vyzývají, aby se dostavili k odklízení sněhu. Úsekoví velitelé CPO v jednotlivých ulicích určí každé odklízecí skupině úkol. Dostavte se ihned. Vezměte s sebou lopaty na odklízení sněhu. Konec hlášení... - Z reproduktorů se ozvala obvyklá dechovka, ale břeskný pochod po třech taktech jako by někdo uťal - a energický ženský hlas celé hlášení opakoval.

"Co znamená cé pé ó?" ptal se Josef své rozespalé manželky. Pootevřené okno zavřel a zatáhl záclonu.

"Civilní protiletecká ochrana. Na Berlín už prý padaly bomby, hlásili z Londýna." Anna zívla a posadila se na posteli.

"Měl bych taky jít pomáhat odklízet sníh," uvažoval nahlas Josef. "Sněhu venku leží spousta, nejmíň metr, muselo sněžit celou noc. Ve městě to bude hotová kalamita."

Anna vyskočila. "Odklízet sníh? Ty? Myslíš, že místní lidi o tobě nevědí? Že jezdíš sem vlakem bez povolení? Chceš, aby tě udali?"

Josef se podíval oknem znovu a zeptal se, jestli Anna zná toho člověka v huňaté beranici, který stojí u vrátek a dívá se na dům.

"To je soused, pan Šlesink, Já mu řeknu, že tady nejseš..., žes tu dlouho nebyl..." - "Nikam nechoď," přerušil Josef ženu, "a oblékni si župan. Je tu chladno, mohla bys nastydnout. Zatop v kamnech a udělej něco k snídani. Já se s panem - Šlesink jsi říkala? - já se s ním domluvím, on asi přišel kvůli tomu sněhovému dopuštění. Heleď, ten tvůj domácí - pan Srnec - není ho nahoře vidět ani slyšet... Že by nebyl doma?... Nebo se mu nechce do mrazu..."

Anna se postavila svému muži do cesty a sepjala ruce. "Jozif, prosím, nechoď nikam. Já to nechci. To by dopadlo špatně. Udají tě a seberou nás oba."

"Říkáš, že o nás a o mých cestách z Prahy zdejší dobře vědí? Anny, miláčku, proč ti udavači doposud mlčeli? Že by čekali na přitěžující okolnost? Aby mohli napsat: Meinen Herren... Podívejte se na toho zasmrádlého židovského podvodníčka... Nejenže cestuje k nám bez povolení, ale dokonce se vyhýbá úředně nařízené pracovní povinnosti!"

*

"Ono se to nezdá jako dřina - házet za mrazu lopatou sníh. Ale člověk s nezvykem může z toho nastydnout a dostat i zápal plic," řekl u vrátek přes plot Rudolf Šlesink, majitel radioelektroopravny a zástupce velitele civilní protiletecké ochrany. - "Přiď podle toho, jak se na tu práci cejtíš, Goldštajn," dodal a přimhouřil levé oko.

"My se známe, pane Šlesinku?" vydechl s překvapením Goldstein. Šlesink se rozesmál. "Chodili sme tady do stejný školy, jenže když jsem já, prvňáček, hrával s klukama kuličky, tys byl ve čtvrtý třídě a pinkal na kurtech za sokolovnou tenis."

"Jo, máte pravdu, se stavitelovic Janičkou. Ta se mi tenkrát líbila."

"Tak já du verbovat na sníh další práceschopný muže. Přidělenou máme Mlejnskou ulici a hlavně se musí odházet sníh na mostě. Za půlhodinky? Nezapomeň na lopatu. A teplou šálu."

*

Právě když se Goldstein doplahočil v závějích do Mlejnské ulice, muži začali pracovat. Hromady sněhu, shazované do říčního proudu, odplouvaly, jako by závodily.

"Kolik nás je?" Šlesink se rozhlédl. - "Teďko s tebou, dochtore, sedm. Tadyhle Franta Pojer, dva mladý Kašové, Eda a Vojta... Od Weindlů jejich kluk a Tonda, čeledín... a já... Máš lopatu? Jo, prima. Co to máš na kabátě? Jo, tu vaši hvězdu..." Šlesink našpulil rty a hvízdnul si. "Tus teda, dochtore, moch nechat doma..."

Josef Goldstein sklopil zrak a pravou rukou se dotkl žluté šesticípé hvězdy na předním díle svého kabátu. Byla střižena z plátna, které někdo podomácku ožlutil, po obvodu zaobroubil drobnými černými stehy a přišil k zimníku. Na středním poli hvězdy nápis Jude, černou bavlnkou vyšitý s ženskou pečlivostí, byl velmi dobře čitelný.

Muži obstoupili Goldsteina, hleděli na plátěnou hvězdu a někdo se zeptal, proč se hvězda musí nosit na levé straně? "Vypadá jako střelecký terč," zavtipkoval mladý Weindl. Nikdo se nezasmál. Bylo slyšet hučení vody, valící se přes nedaleký splav.

"Chodil jsem tu do obecné školy. Už je tomu moc let, to je fakt. Možná, že v poslední době někdo z vás o mně zaslechl nějaké řeči," řekl Goldstein.

"Ale jo," odpověděl pan Pojer, velký, zavalitý chlap, který měl na sobě krátký kožený kabátec a na nohách vysoké jezdecké boty. "To se tak tady nějak ví, že sem občas dojíždí za svou ženou doktor Goldstein z Prahy, že jste advokát, že jste tady několika lidem dobře poradil - ale tu pitomost, tu hvězdu, tu takhle zblízka vidím prvně..."

"To se divím," namítl Goldstein, "Židi tady žijou dlouho. Znám několik rodin - Krausovi, Löwithovi, Bekovi... Potkáváte je, zdravíte se, takovouhle hvězdu přece na nich musíte vidět každý den..."

Dívali se jeden na druhého, nikdo neodpověděl.

"Nebo... nebo už tady ti Židi nejsou?" ulekl se Goldstein.

Pojer zarazil lopatu do závěje. "Nejsou. Nikdo z nich tu není. Odlifrovali je najednou, všechny. Akorát děda Bekovic do transportu nešel - ten se oběsil doma na půdě."

"Půjdem radši makat, dochtore," řekl pan Šlesink, "vemte tady s Frantou tu levou stranu mostu a ostatní taky... Za mnou! Deme dělat!" Pan Šlesink si odplivl a začal prohazovat sněhovou spoustu jako první.

*

Když muži dojedli donesený oběd, paní Šlesinková a paní Goldsteinová sebraly kastrůlky a lžíce, hrnečky a bandasky, taky naběračku a nůž na krájení chleba, všechno srovnaly do dvou velkých košíků, na muže, kteří odpočívali na hromadách sněhu, se usmály a odešly. Odklízení sněhu byla skutečně dřina - sníh byl vlhký, těžký - zbývalo ho dost a z nedělního dne zůstávala ta kratší polovina.

"Někdo sem de..." upozorňoval Eda Kaša, "támhle odshora, sou dvá. Ten vzádu je četník. Má na rameni flintu."

"Jo, a vepředu ten skrček v klobouku a v plášti přepásaném řemenem - ten vypadá na gestapo," mínil pan Šlesink a dodal: "Dochtore, tvůj zimník nechej složený tam na závěji, kde jste seděli. Jsme pracující lidi a je nám teďky horko, že jo. Zastavte se, počkáme, co bude."

*

Že by o těch udavačích Anna měla pravdu?... Otázka, která bleskla Goldsteinovi mozkem jako prvá. Když se přizná, bude to výhodnější? Jawohl, ich bin ein Jude. Gestern fuhr ich von Prag ab... Ne, povolení žádné nemá. Vysvětlení? Ano, měl obavy o svou manželku, dozvěděl se, že náhle onemocněla... Anna Goldstein, die Arierin, selbstverständlich... Ano, smíšené manželství, bezdětné...

Josef Goldstein byl právník a nacistické předpisy bral jako zlo, které zkusit obejít stojí za to, když člověk chce smrtonosné zlo přežít. Nemít na sobě viditelné označení Jude znamenalo pro každého Žida, zastiženého nějakou německou kontrolou na ulici, krutý postih. Facky a kopance hned na chodníku byly běžné. Mnohem horší bylo následné zatčení a výslechy na gestapu, po kterých týraného a ponižovaného provinilce zavřeli do cely, kde jediným vybavením byl slamník na podlaze a kbelík. Pokud byl za pár dnů podmínečně propuštěn, mohl mluvit o velkém štěstí, protože nebyly řídké případy, kdy kvůli nenošení hvězdy skončil v koncentračním lágru.

Pochůzky po pražských ulicích a skromný podnájem v pražském činžáku pro doktora Goldsteina byly důležité. I teď jeho klienti si pořád vážili úsudků a rad, které jim, jako zkušený advokát, poskytoval - ovšem, jednání se konala mezi čtyřma očima; žádné kanceláře, žádné přípitky v salónech, žádné pracovní obědy v Savarinu. K večeru museli včas končit, aby se doktor Goldstein dostal domů - pěšky - včas, to jest ještě před uplynutím doby, ve které bylo Židům povoleno vycházet na ulici. Na schůzkách Goldstein poskytoval dobré rady, ale také inkasoval palmáre a dovídal se důležité novinky.

Nejdůležitější novinkou se jevila možnost obdržet povolení cestovat z Prahy vlakem až do místa určení za účelem navštívit vlastní manželku v povoleném termínu dvou kalendářních dnů. Doklad byl opatřen fotografií cestujícího, orazítkován policejním velitelstvím a parafován dalšími kontrolními orgány. Důvod cesty: manželka Anna Goldsteinová a její vážné onemocnění.

Cestovní doklad se mohl využít k několikerému vycestování. Vypadal věrohodně, ale byl to padělek. To doktoru Goldsteinovi nabízející poctivě sdělil předem.

Anna Goldsteinová nebyla nemocná, ale měla zlé tušení. Se svým Jozifem chtěla počít dítě - dřív, než takovou možnost nacistické zrůdy zhatí. Mít dítě, které by pro ni znamenalo pokračování její lásky až za případný Goldsteinův hrob. Jozif se snažil tužbu své milé Anny splnit ze všech sil - ale nebezpečné cestování z Prahy do B. nepřineslo očekávaný účinek. Ani následné cesty, které doktor podnikal už dočista načerno, bez papírů, neměly jiný výsledek než neurotické bolesti hlavy a břicha u obou zúčastněných.

*

Četník a jeho průvodce se přiblížili, četníkova puška se zaleskla, byl na ní nasazen bodák.

Goldstein pohlédl na muže, se kterým celé dopoledne odhazoval sníh. Obrovitý Franta stojí dva kroky vedle něho, opírá se o násadu lopaty, tváří se lhostejně. Až příliš lhostejně - advokát zná podobnou tvář ze soudních síní. Takto se přetvařuje člověk, který něco skrývá, něco, co za žádnou cenu nesmí být prozrazeno.

*

Když v říjnu třicátého osmého roku četař František Pojer s ostatními vojáky svého oddílu opouštěl Alenu - to jest pohraniční železobetonovou pevnost, označenou na štábních situačních mapách písmenem A - nebylo do řeči nikomu. Kolem odevzdávání ostré munice, signálních světlic, kulometů, pušek a pistolí nastaly ve zbrojním skladu nějaké nesrovnalosti, František musel znovu všechno přepočítávat a zapisovat - nakonec zjistil, že dvě bedničky se střelivem pro lehký kulomet jsou jaksi přespočetné, chtěl to hlásit, ale rozmyslel si to. Jsou zazděné u Pojarů ve stáji, za prostředním pilířem... Ne, tihle dva na bedničky s municí nepřišli. Ti jdou najisto sebrat někoho jiného.

*

Vedle Franty stojí mládenec, kterému pan Šlesink neříká jinak než mladý Weindl. Jeho tvář zračí velkou nejistotu. Je bledý, popotahuje nosem, odhrnuje z čela černé, kučeravé vlasy, navlhlé potem, očima těká sem a tam, jako kdyby hledal směr, kterým by bylo možno uniknout.

Weindl mladší cítí nebezpečí. Při českém vysílání z Londýna si vždycky s tátou rozložili školní atlas a hledali místa bojů, o kterých se z rádia dozvěděli. Našli Kyjev a našli taky Minsk, odhadovali z mapy, jak jsou Němci daleko od Moskvy a od Leningradu. Weindl otec prorokoval, že postupující německá vojska se ocitnou v rozsáhlých rovinách ruských stepí brzy v pasti. Nejpozději do příští zimy... Vzpomeň na Napoleona - vykřikoval táta - jak na svou roztahovačnost zle doplatil! Áda dopadne stejně!

O tátovi nejsou dlouho žádné zprávy. Skoro dva měsíce! Udal ho prý nějaký anonym... Poslech zahraničního vysílání se trestá káznicí nebo smrtí...

Jan Weindl mladší nespouští z přicházející dvojice zrak. Ten chlápek vpředu vypadá skutečně jako Napoleon, Napoleon s pistolí na opasku... Proč mě nesebrali hned s tátou? Ach jo, nebyl jsem ještě plnoletý... Nebo si zjistili, že máma nemůže chodit, tak abych se o statek staral já.

Teď blížícímu se gestapákovi podklouzla noha, málem sebou praštil o zem, ale četník ho pohotově zezadu zachytil.

*

Oba Kašové stojí vedle Goldsteina na opačné straně než Franta. Jsou bratři - dvojčata, z pěti dětí. Kašová je poslala na odklízení sněhu, protože jsou ve svých patnácti letech silní pořízkové. Starý Kaša by se svým vysokým tlakem krve tady s lopatou jen překážel. Stěží zastává své holičské řemeslo. Eda i Vojta vědí o chlívku pod haldou umně rozházených cihel na Kašovic zahradě, vědí, že tam jejich matka každé časné jitro nosí ve kbelících pomyje... Vědí, že se o vykrmovaném pašíkovi nesmí nikde mluvit.

Raději se na oba přicházející muže ani nedívají. Vojta na Edu zakýval, že rozumí; něco se teď bude dít, něco se stane, co to bude, Vojta neví. Ten četník, jo, toho bratři Kašové znají, pan strážmistr se nechává od jejich otce holit. Vloni na podzim v aleji klukům pohrozil, když je přistihl v aleji na hruškách. To je promlčená záležitost. O žádném praseti nic nevíme, Edo.

*

Oba příchozí se zastavili na pět kroků od mužů s lopatami. Ten malý civil má skutečně na opasku pouzdro s pistolí. Rozkročil se, řekl nahlas Heil Hitler! - zdvihl pravici s otevřenou dlaní, ale trochu ledabyle, jako kdyby chtěl naznačit, že to, co bude následovat, považuje za důležitější. Někdo z hloučku odpověděl hajl, ostatní zažbrblali dobrej.

Strážmistr Koc dal rukou nenápadné znamení - neznáme se! Vyjma doktora Goldsteina poznali četníka všichni. Pojar s ním v hospodě u Šimlů každý pátek večer hrál mariáš. Děda Kocovic - dej mu pánbůh věčnou slávu - se odjakživa hlásil k německé národnosti. Strážmistr Koc taky obstojně mluví německy a tomu, na co se teď Němec svou tadellose hoch Deutsch zeptal, docela rozumí.. Zřejmě se oba předem domluvili, že strážmistr obratem všechno přetlumočí, co Němec řekne, aby se nikdo nemohl vymlouvat,že příkazům nerozumí.

*

Co ten mrňous tady chce? - Šlesinkovy myšlenky přeskakovaly z jedné věci na ostatní jak elektrické jiskry. Doktora Goldsteina že by tady někdo udal, protože ... ale ne, to je nesmysl. Vždyť se sám na tuhle práci dobrovolně přihlásil - uposlechl veřejné výzvy starosty. Kdyby bylo po něm vyhlášeno nějaké pátrání, zatkli by ho už ve vlaku na cestě sem do B. - Nebo jdou po mně? Na gestapu skřípli starého Weindla, aby mluvil? Šlesink cítil v hrudi bolestivý tlukot, ale nechtěl si přiznat, že má strach.

*

Když se strážmistr zeptal, zda tady před Herr Obersturmführerem stojí muži z pracovní skupiny opravdu všichni, ohlédl se mladý Weindl na místo, kde před momentem stál Weindlovic čeledín Anton, opřený o svou lopatu. Lopata ležela na udupaném sněhu, Anton ji tam před chvilkou potichu položil a couval pomalými krůčky pozadu, vzdaloval se od hloučku, hleděl přitom nic netušícím mužům na záda, až po tuctu takových zpětných, rychlých, ale tichých kroků se otočil - a začal utíkat.

"Halt!" vzkřikl Němec, sáhl po pistoli a vystřelil z pistole do výšky. Anton se nezastavil. Pádil po ulici, která zatáčela k mostu. Mezi vysokými hromadami odházeného sněhu bylo vidět hlavu a ramena běžící postavy.

"K zemi!" zavelel strážmistr na muže, ti uposlechli. - Strhl pušku s ramene, zacílil na pohyblivý terč, který právě vybíhal po cestě k mostu - tam bylo vidět celou postavu, od bot až po tmavé vlasy - a pak četník bez výstřelu hlaveň sklonil, prohodil svému průvodci polohlasně cosi, ten souhlasně pokývl, zastrčil zbraň zpátky do pouzdra a rozkřikl se na přikrčené muže: Auf! Alle! Schnell!

*

Obersturmführer zatkl a odváděl pana Šlesinka. Strážmistr Koc na místě chvilku otálel. Na doktoru Goldsteinovi chtěl osobní průkaz. Goldstein odvedl četníka ke svému zimníku, pohozenému na hromadě odházeného sněhu. Ukázal mu na kabátě pod levou klopou žluté židovské hvězdné stigma. Strážmistrova tvář na okamžik ztuhla, pohlédli si do očí, Goldstein zdvihl ze sněhu svou lopatu a opřel se o ni. Das ist in Ordnung - řekl doktorovi četník, zcela popletený takovým překvapením. Navyklým pohybem si nadlehčil na rameni pušku, přiložil prsty k okraji přilby a kvapně odešel.

*

Práce se sněhem byla u konce. Unaveni, otřeseni, podávali si ruce, přáli si dobrou noc.

"Proč asi pana Šlesinka sebrali," zeptal se doktor Goldstein, "chová se přece tak lojálně."

"To bude kvůli těm krátkovlnným cívkám, co je montoval lidem do rádia, aby mohli poslouchat Londýn," řekl Jan Weindl junior, "asi na něj přišlo udání." Goldstein se zastavil. "A proč ten váš čeledín utekl? Vždyť musel vědět, že riskuje svůj život!"

Mladík pokrčil rameny. "U Antona to je jinak - nikdy nevíte, co v příští chvíli udělá. Není hloupý, to opravdu ne, ale je bázlivý. Všeho se bojí. Němců, bejka v chlívě, vlaků na nádraží, bouřky, děvčat..."

Nad střechami domů v Mostecké ulici se ukázal stříbřitý měsíční srpek a na tmavém nebi několik mihotavých hvězd. Hromady sněhu vracely jejich světlo v tisících jiskrných odrazů. Ochladilo se. Při každém kroku pod botami chodců to vrzalo a chrastilo.

Na chodníku Goldstein popřál mladému Weindlovi dobrou noc. Chtěl mu ještě povědět, jak strážmistr Koc německy poučil gestapáka, že na důležitého informátora Geheime Staatspolizei nelze jen tak střílet, kdoví, kam a proč utekl... Chtěl mu ještě říct, že by si měl dát na čeledína Antona pozor. Chtěl mladému Weindlovi ještě ukázat, že žlutá židovská hvězda není žádným terčem na střelnici, ale odznak lidské sounáležitosti, odvahy žít a bránit zlu.

Rozešli se mlčky, každý na svou stranu. Josef pospíchal domů, k teplu, ke své Anně, ke své naději.

© Petr Kersch, Děčín, prosinec 2012