16.12.2017 | Svátek má Albína


POVÍDKA: Od Templářů k Zeyerovi

24.9.2016

Domluvili jsme se s mou hezkou kolegyní z Obce, že se sejdeme v jedenáct dopoledne v restauraci U Templářů na Malé Straně. Vyšlo to, dali jsme si oběd, víno a věnovala mi knihu Pražské vydavatelské společnosti Smaragdová čelenka, na jejímž sepsání se vcelku umně podílela triem svých vlastních próz Závod se smrtí, Plíživý Oto a (právě) Smaragdová čelenka.

Spoluautory jsou Roman Cílek, Antonín Jirotka, Ladislav Beran, František Uher a Jan J. Vaněk a jde sakum pakum o osmnáct příběhů. Je jich tedy dost, ale jen (jediné) ženské autorce Hedě Bartíkové náleží pak i veškerá lesklá plocha zadní obálky, kde má rovněž barevnou podobenku. Zvíme tu: „Od roku 1997 zastávala místo šéfredaktorky Nakladatelství Saga a pak pracovala v nakladatelství C. H. Back jako lektorka a tisková mluvčí. Je členkou Obce spisovatelů České republiky, Syndikátu novinářů, Klubu autorů literatury faktu a české sekce Světové asociace autorů detektivní literatury. V roce 2000 jí byla udělena Evropská cena – medaile Franze Kafky za uměleckou činnost, v roce 2014 získala cenu Miroslava Ivanova a města Jaroměř za literaturu faktu.“

To všechno je jistěže pravda. A zatímco dnes pročítám onu Smaragdovou čelenku, letí za mým čelem i pár vzpomínek na včerejšek, kdy mi ve Vítězné ulici vyprávěla více anebo méně neuvěřitelné historky ze svého života, z nichž se některé odehrávaly v Praze a jiné kol její chaty na Slapech. Ne vše, co Heda vyprávěla, bylo ovšem jen veselé, anžto čert nikdy nespí.

Rovněž jsem chtěl Hedě věnovat několik vynikajících knížek, a jak jsem tyto udatně lovil pod stolem z batohu, odložil jsem na sousední, pod desku zastrčenou židli jako nějaký balíček svou lehkou bílou větrovku a hned pět filmů umístěných na pateru DVD, která jsou nyní v Čechách volně v prodeji, a to včetně Polanského brilantní adaptace Levinova románu Rosemary má děťátko a obou variant (původní a prodloužené) pověstné knihy Williama Petera Blattyho Exorcista. – A jen tak mimochodem řečeno, ta první verze Vymítače ďábla byla v čase mého šťastného dětství nominována na rovných deset Oscarů.

Chtěl jsem ještě s Hedou zajet k Zeyerově pomníku a ona pak musela vyzvednout vnoučata. Vstávali jsme svižně, a když se to dělo, zhola jsem zapomněl, co přece mám odloženo na té vedlejší templářské židli! Filmy. I vyšli jsme na ulici a vstoupili už vzápětí do tramvaje a vyskočili teprve u letohrádku královny Anny (1503-1537), jenž ihned po její smrti, zapříčiněné už přílišným počtem prodělaných porodů, počal možná trochu pokrytecky budovat Annin manžel Ferdinand I. Výsledný letohrádek je znám taky jako Belvedér a odehrál se tu někde i příběh epické básně Julia Zeyera o litevském šlechtici, který se do naší panovnice až po uši zamiloval. Ale zamiloval se nešťastně a jenom platonicky a po účasti na jejím pohřbu ve Svatovítském chrámu spáchal dokonce sebevraždu.

Co bylo dál? Sochař Josef Maudr poblíž letohrádku nakupil veliké kameny a vysochal mezi nimi z bílého mramoru některé postavy ze Zeyerových knih. Jak možná chtěl, vytvořil tímto způsobem jakési romantické zákoutí, které mnozí minou, kam se však odedávna chodilo a ještě snad chodí na rande. To jistě, avšak třeba taková Heda Bartíková si zde s Vladimírem Páralem údajně žádná dostaveníčka nedávala, když spolu ještě a po celý dlouhý rok pracovali na knížce Profesionální muž. Ba ji to ani nenapadlo, jak mi prozradila. Avšak vyprávěla, že se ke zdejšímu jezírku odbíhala slunit, když co sličná osmnáctka brigádničila v ne tak vzdáleném Technickém muzeu.

Měl jsem mít ten den ještě příjemnou schůzku s jedním malostranským patriotem a teprve před ní, když jsem seděl na lavičce u parníky přeplněné Vltavy a pozoroval labutě, jsem si zničehonic a trochu šokovaně uvědomil, co vše jsem bezpochyby zanechal na židli v restauraci U Templářů. I satany! Ach, mám tam jít? Anebo rovnou běžet? Ale není už čas.

Absolvoval jsem tedy jen za lehké nervozity vícehodinovou návštěvu a teprve pak vstoupil na Malostranském náměstí do tramvaje a zamířil zpátky k počátku tohoto banálního příběhu. A když jsem vystoupil z elektriky, kráčel jsem Vítěznou ulicí navenek vítězně, avšak vevnitř jako oukropeček. Koukám: před restaurací stojí mladý, italsky vyhlížející číšník, a sotva mě zmerčil, zmizel. Tu bundu mi tím pádem dosti vítězně podával už v momentě, kdy jsem do jeho království vstupoval. „A filmy?“ broukl jsem k němu trochu nevěřícně, ale rozhodně nikoli podezíravě. Ten hoch se obrátil ke stolu s perfektním ubrusem, u kterého jsme o mnoho hodin předtím s Hedou poobědvali, a zamířil s jistotou rovnou k inkriminované židli, sehnul se a veškerá DVD na inkriminovaném potahu opravdu ještě spočívala.

Proč bych popíral, že bych mu nejradši věnoval milion (pusa, ta mě nenapadla)? Ale nechtěl nic, i přislíbil jsem alespoň, že se zajdu zas najíst. Už bez čertů, i když třeba opět s dámou.



11 dětských dárků, které vám na Boží hod nepolezou krkem
11 dětských dárků, které vám na Boží hod nepolezou krkem

Jaké vánoční dárky pro děti vybrat, aby jim dělaly radost dlouhé týdny (a vám se vyhnula migréna)?

Diskuse


J. Vozábalová
3:26
25.9.2016

P. Kersch
19:34
24.9.2016

V. Heidlerová
8:09
24.9.2016

počet příspěvků: 3, poslední 25.9.2016 03:26









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.