21.7.2019 | Svátek má Vítězslav


POVÍDKA: Cigára

29.9.2012

Před osmi lety jsem se odstěhoval z Prahy na venkov a každá návštěva rodného města je pro mne od té doby malým svátkem. Doprovází-li mne po metropoli navíc některé z dětí, nevynechám příležitost pokusit se předat mu něco ze svých nevalných vědomostí o dějinách a architektuře, prvorozenému potomkovi navíc jako bonus připomínám historky z jeho raného dětství, které trávil na Břevnově.

Letošní třetí zářijová neděle se od rána tvářila slibně: modro, celkem teplo, no a odpoledne cesta do Prahy.

Zaparkoval jsem nad Strahovským klášterem a spolu se starším synem jsem se vydal Pohořelcem dolů ke Schwarzenberskému paláci, kde se v rámci výstavy Baroko v Čechách konala výtvarná dílna pro děti. Ač jsme poměrně spěchali, své obvyklé edukační poznámky týkající se míjených objektů jsem nevynechal: a tak na přetřes přišel Masaryk junior vyhozený z okna koupelny, loretánská zvonkohra, "nepleť si graffiti se sgrafity" i "tudy ses vozil v kočárku a byl´s línej chodit;" z pohledu prepubertálního potomka by se dalo říct, že jsem dost prudil.

Ovšem když jsme dorazili na Hradčanské náměstí, náhle mi došla slova – co se to tu kristepane děje? Tereziánskou vstupní bránu s budkami hradní stráže a zápasícími giganty zastiňoval obrovitý hangár, z jehož útrob se linul rachot připomínající rytmem i hlasitostí technoparty.

"To bude něco k volbám, asi Pirátská strana," pookřál synek, ale nenechal se vyvést z míry a odtáhl mne doprava na nádvoří Schwarzenberského paláce, kde už čekali jeho kamarádi z předchozích dílen. V místě, kde za mého dětství stávala polní houfnice ráže 105 mm, jsem kluka předal povědomé slečně a spěšně se vytratil, abych analyzoval situaci ante portas.

Že nejde o volby, jsem zjistil hned: na hangáru se skvěl nápis Prague Fashion Weekend, prostor kolem opláštěné konstrukce okupovaly naleštěné mercedesy a BMW a na chodníku před objektivy pózovaly dlouhonohé gazely, nemající zrovna uvnitř co na práci. Kolem očumovaly skupinky desorientovaných turistů ujišťujících se v bedekrech, že si nespletli adresu a opravdu se nacházejí na prahu sídla českých králů. Leč marně se fotografové pokoušeli dostat krasavice do záběru s nějakým tím romantickým pozadím – za stávající konstelace byla taková expozice zkrátka nemožná – a tak coby atraktivní kulisa musely postačit obligátní kapoty limuzín; koneckonců poodhalená prdelka na plechu bavoráka je pro senzitivní část populace větší vábničkou, nežli tatáž s panoramatem Prahy.

Ovšem Hradčanské náměstí není žádná ubohá náves, kam se vejde jedna atrakce a dost, a navíc fešný víkend okořeněný technem nemusí vyhovovat gustu každého - například příznivců Závodu míru -, řekl si patrně liberální úředník disponující potřebným razítkem a pár metrů nad hangárem nechal vyrůst nafukovací bránu s nápisem Bohemia Tour Finish 2012. Rozhodnutí to bylo jistě správné: v celé Praze lze stěží nalézt příhodnější místo pro cílovou rovinku, než hrbolatou dlažbu před Schwarzenberským palácem, a jen škarohlíd by se mohl pozastavovat nad tím, že zbytek náměstí obehnali pořadatelé zátarasy s logy sponzorů cyklistického klání, aby se o ně mohly ležérně opírat lokty hochů a děvčat v červených kšiltovkách a tričkách s nápisem Staff, znuděně očekávajících nejedoucí peloton.

Oklepal jsem se a vydal se kolem bronzového Masaryka seniora pryč. Na polokruhovém schodišti u paty TGM leželo kvantum věnců – no jo, uvědomil jsem si, předevčírem uběhlo pětasedmdesát let od tatíčkova úmrtí, páteční tryzna musela tedy zákonitě kolidovat s programem fešného víkendu, jenž začal již ve čtvrtek, napadlo mne vzápětí; snad ale byli milovníci módních výstřelků shovívaví a zdrželi se reklamací při pohledu na řečnícího kancléře Weigla a bělovlasé sokolstvo kladoucí věnce.

Měl jsem v úmyslu sejít dolů Nerudovkou, ale místo toho jsem zamířil do Jižních zahrad - v září jsou přeci nejkrásnější. Posadím se do některého z altánků, přečtu si páteční noviny a sem tam pozvednu oči proti ještě zelenému Petřínu, pod sebou příkré vinice s dozrávajícími hrozny a staré zdi červenající se psím vínem. Uklidním své rozjitřené nitro. Je vůbec možné, že jsem tu nebyl od oné věhlasné výstavy zasvěcené Josipu Plečnikovi a jeho dílu? V kterém roce to jen bylo? Už jsem krátce pracoval, takže tak v devadesátém šestém či sedmém...

V Jižních zahradách je Plečnik všudypřítomný: ať se člověk podívá na schodiště, pergolu, kamenný stůl či detail balustrády, vše je prostoupeno jednotící ideou. Alice Masaryková měla zkrátka čuch. Naneštěstí čuch měly třetí zářijovou neděli i stovky lačných cizinců, rovněž všudypřítomné.

Ne, tady dnes duševní rovnováhu nenaleznu. Pojednou mi výhled z pedantsky upravených zahrad na čisťounké tašky zrenovovaných malostranských střech přišel cizí, neosobní a sterilní, a já zatoužil po opadané omítce, zakouřené hospodě s nevysypaným popelníkem na vikslajvantovém ubrusu, po přetékajícím půllitru, ba i pochcaném chodníku a převrácené popelnici, zkrátka po Praze, kterou mám pod kůží, kde jsem vyrostl, melancholickém městě, které brázdí krasosmutné červené tramvaje prototyp 1960 a jehož podzemím duní těžké sovětské vagóny s oranžovými dveřmi.

Co s tím? Pivo si dát nemůžu - budu řídit. Močit kolem sebe pochopitelně nehodlám, sešrotovanými vozy se už neprojedu a zakouřenou čtyřku tu taky nenajdu, ale co takhle koupit si cigára a někde si zahulit navzdory všem těm nadšeným dvoudenním turistům i cyklistům rajtujícím po Hradčanech?

Povzbuzen zajímavým nápadem jsem východním vstupem opustil Jižní zahrady a počal se prodírat babylónským davem dolů po Starých zámeckých schodech lemovaných stánky, o jejichž pokleslém sortimentu raději pomlčím (cigarety to nebyly), až jsem se ocitl u trafiky před vchodem do stanice metra Malostranská. Postavil jsem se nesměle k okénku a přes pult začal obhlížet nabídku kuřiva. Kusovky se už dávno neprodávají, to jsem věděl - svátečním kuřákům doba nepřeje -, tak si holt koupím celou krabičku, dám si jednu, maximálně dvě, a zbytek schovám, až zase někdy dostanu chuť na pár šluků.

"Hallo, sir," oslovil mne trafikant s netečným výrazem, kterého znervózňoval váhající zákazník.

"Dobrý den," usmál jsem se trochu provinile, " jedny marlborky, prosím."

"Ninety five."

Dal jsem mu beze slova stovku, krabičku rychle strčil do kapsy a odkráčel k přechodu, svítila červená. No jo, ale kde si zapálím? Nebudu přeci čudit na ulici před zraky rodinek s dětmi na nedělní procházce, já, který přednáším školákům o vražednosti kouření! Navíc je to určitě už zakázané, pokuřovat na veřejném prostranství, nebo to Klaus vetoval? Nevím, dosud mě to nezajímalo, ale raději se někam zašiju.

Křižovatka na Klárově se odjakživa blbě přecházela, ale nakonec jsem se šťastně dostal na kraj Mánesova mostu a hleděl přes něj na staroměstskou stranu, která ovšem nic lepšího oproti mému břehu nenabízela. Kam tedy jít? Už vím, trklo mě, sejdu k vodě! Pochválil jsem se za tu invenci a zamířil přes parčík nacházející se vpravo od mostu k Vltavě.

U řeky, pod vrbami, asi čtyřicet metrů od mostu, stálo krátké molo - kotviště menší vyhlídkové lodi, která právě odplouvala. Břeh směrem k mostu byl od přístaviště oddělen rezavým lanem. Přelezl jsem je a ocitl se na písčitém plácku mírně se svažujícím k mělčině s omletými kameny na dně, již seshora z parčíku nebylo přes křovím zarostlý sráz vidět.

Je tohle vůbec možné? V samém srdci Prahy, kousek od místa, kde kdysi končil Juditin most, existuje opuštěná pláž s pískem a oblázky, na niž nikdo nechodí, kde se neválí ani kousek papíru, ani jeden vajgl, ani jedna zmuchlaná plastová láhev!

Posadil jsem se na vyplavený kus dřeva. Zvuky města sem sice doléhaly, lodě plné výletníků se plavily na dohled, tramvaje řinčely na mostě a turisté se nakláněli přes zábradlí, ale přesto to vše bylo jaksi někde jinde, v jiném patře města, na jiném levelu, řekly by mé děti. Zde dole mne obklopil neviditelný svět, do nějž patřil pouze rybář na pramici za mostem, sledující bez hnutí splávek.

Kdyby mi bylo dvacet, já vystoupil z vlaku v cizím městě jen se spacákem a hledal nocleh, ustlal bych si tady. Jenže je mi dvakrát tolik a přišel jsem si sem zakouřit.

Vytáhl jsem krabičku marlborek, rozdělal celofán, vyklepal a očuchal cigaretu, voněla hezky, načež jsem si uvědomil, že ji nemám čím zapálit. Já vůl si nekoupil sirky ani zapalovač!

Zasunul jsem cigarety zpátky do kapsy a vlastně byl rád, že mi vlastní blbost umožnila odolat vábení nikotinu. Do břehu narážely vlnky rozvířené parníky, já pozoroval kachny a překvapivě průzračnou vodu, a přemýšlel jsem, co by se stalo, kdybych si tady a teď zaplaval.

Došel jsem k závěru, že nic.

Vstal jsem, že se svléknu, ale v tom jsem periferně, vlevo za křoviskem těsně u mostu, zaregistroval pohyb. Podíval jsem se oním směrem a viděl jen větve, ale pak jsem mezi listím spatřil bosou nohu. Bez rozmýšlení - ono zvláštní místo působilo jako spouštěč impulsivního jednání - jsem přešel prkno položené přes vyschlou strouhu ústící do řeky, rozhrnul větve a uviděl dva chlapy, ležící na spacácích, nohu přes nohu, brloh bezdomovců.

Otočili se ke mně, ne sice nepřátelsky, ale v očích měli neodbytnou otázku, co tu sakryš pohledávám. Mohl jsem beze slova odejít, ale věci za začaly ubírat jiným směrem.

"Zdravím, nechcete cigára, chlapi?" vypadlo ze mě a zalovil jsem v kapse.

Podívali se na sebe, pak znovu na mě. "Ty se dycky hoděj," pravil starší z nich, vousatý, a natáhl ruku. Podal jsem mu červenobílou krabičku s nápisem, že kouření může způsobovat bolestivou smrt.

"Ty seš novinář?" zeptal se ostražitě mladší, vlasatý.

"Nejsem," zasmál jsem se; asi mají své zkušenosti. Rozhlédl jsem se se zájmem po tom jejich apartmá. Místo to bylo vpravdě geniální: krajní zesílený pilíř mostu byl zapuštěn do břehu a mezi ním, podezděným mostním nájezdem a zarostlým srázem vznikl prostor vytvářející jakýsi dvorek, přesahem okraje mostu z části zastřešený a dokonale izolovaný od okolí, přístupný pouze z pláže. Chlapi tu měli vcelku uklizeno a ani nijak zvlášť nesmrděli. Natahali si sem dvě křesla, stolek, bokem měli malé ohniště, na zemi vařič a u zdi pilíře vyrovnány litrovky krabicového vína.

Každý si vytáhl po jedné marlborce a nedůvěra byla zažehnána. "Dáš si čouda s náma?" otázal se starší.

"Ale jo," přisvědčil jsem a nechal si připálit. Natáhl jsem do plic kouř a podržel ho, jak nejdélo to šlo. Byla to šleha, léta abstinující nikotinové receptory se odvyklému mozku okamžitě odměnily návalem euforie.

"Čemu se směješ?" podivil se mladší.

"Ničemu, jenom, že to tu máte dobrý, fakt dobrý. A to vás odsud nikdo nevyhazuje?" začal jsem se zajímat, snaže se potlačit nikotinový rauš.

"Ne, problém máme jen s feťákama, který lezou na pláž píchat si ty svoje sračky, musíme po nich sbírat jehly. Vobčas sem nakouknou policajti s baterkou, jestli jsme v pořádku. Jo a taky nás minulej tejden vokradli trhovci: vypěstovali jsme tu krásný zelí a ty svině nám to sklidili a prodali."

"Hele, a kam chodíte, když potřebujete jako...," nedala mi zvědavost - jak jsem řekl, pláž byla bez poskvrnky.

"Támhle na tu mělčinu, voda všechno vodnese a člověk si rovnou může vopláchnout..."

"To je dobrý, detaily nepotřebuju vědět," zarazil jsem ho a blahořečil náhodě, která zapřičinila, že z koupání nakonec sešlo. "A odkud vlastně jste, jestli se můžu zeptat, podle přízvuku Pražáci nejste."

"A ty seš, že to poznáš?"

"Jsem. Vlastně už nejsem, to je fuk."

"Já jsem teda z Trnavy," odpověděl starší, " a tady kolega je z Komárna. Ale už jsme tu skoro dvacet let - teda ne jako tady, tady jsme dva roky, ale v Praze jsme od pětadevadesátýho."

"A proč zrovna v Praze – dva Slováci?"

"Co je tohle za dotaz? Praha je super město, člověče, to ví přece každej. Líbí se nám tu, jinam bysme nešli," uzavřel diskusi mladší a napil se vína z krabice. Vlastně z krabice pili po celou dobu oba a nijak zvlášť to na nich nebylo znát.

"Máš pěkný hodinky," změnil téma starší.

"Ty jsem dostal vloni ke čtyřicetinám."

"Vidíš, mě bylo před měsícem padesát a nedostal jsem nic. Nedáš mi je?"

"Ale jo," začal jsem rozepínat řemínek.

"To byl fór, ty vole, já hodinky nepotřebuju," zarazil mne.

Zasmál jsem se: "Fór to byl ode mě, vole, myslíš si, že bych ti je fakticky dal?"

Rozchechtali jsme se všichni tři.

"A víno si s náma nedáš?" natáhl ke mně mladší ruku s krabicí. "Nic lepšího bohužel neni, když teďka máme tu prohibici."

"Ne, díky, budu řídit," odmítl jsem a podíval se na čas. "Sakra, chlapi, už budu muset jít, aby na mě kluk nečekal."

"Kolik je klukovi?" otázal se mladší.

"Dvanáct."

"No tak to vám to brzo začne," pokýval hlavou starší.

"Už to začalo," posteskl jsem si. "Internet to dneska všechno urychluje."

"No jo, Facebook, Google, to známe..." zachmuřil se mladší pokyvuje hlavou.

"A odkud prosimvás vy tohle znáte?" zapochyboval jsem.

"Odkud?" zařehtal se vlasáč a z umolousaného batůžku, přikrytého spacákem, vytáhl patnáctipalcový notebook Dell.

"Vy tu máte připojení?" vykulil jsem oči.

"Jasně, chytáme wifinu, signál jak prase. Jsme furt on-line, co, starouši?" obrátil se ke kolegovi.

"No jo, je to tak. Ale já na to už nejsem, radši čučim na filmy. Mladej je stahuje, každej večer máme kino," pochvaloval si vousáč. "Jestli máš u sebe flešku, něco ti pro kluka nahrajem, nechceš?"

"Ne, díky, já už vážně budu muset jít. Hele, tak se tu mějte a v zimě si pořádně zatopte. Jo a ještě mi řekněte, jak se vlastně jmenujete? Kluk se mě bude ptát..."

"Igor," řekl mladší.

"Maroš," připojil se starší.¨

"Já jsem Štěpán," potřásl jsem si s oběma rukou.

"A až budeš zase v Praze, stav se na pokec," řekl Maroš.

"A díky za cigára," dodal Igor.

"Fakt za málo," odvětil jsem.

"Jo a až budeš v prdeli, můžeš jít bydlet sem, s každým jsme dycky vyjebali, ale ty jsi v pohodě, tebe tu klidně necháme," zašklebil se Maroš.

"Díky, to je dobrý vědět," řekl jsem, zamával pravicí na rozloučenou, rozhrnul větve a přešel po prkně přes rigol zpátky na pláž; vyhlídková loď právě přistávala u mola. Vydrápal jsem se do parčíku a zastavil se až u semaforu na klárovské křižovatce, v nedělní špičce ještě záludnější než jindy.

O chvilku později jsem položil pětikorunu na misku v okénku toalety ve vestibulu stanice metra Malostranská. Chtěl jsem se zeptat, musím-li vůbec platit, když nehodlám použít pisoár ani kabinku, ale hajzlbába ani nezvedla hlavu, tak jsem to nechal být.

Bydlení u sebe mi ještě nikdo nenabídl, přemítal jsem, zatímco jsem si drhnul ruce.

Foto: Jiří Wagner



Moje dcera má dvě mámy. Mám na to právo?
Moje dcera má dvě mámy. Mám na to právo?

Jsem mámou jedné úžasné holčičky, která si žije ve svém batolecím světě a nic ji netrápí. To však bohužel nemohu úplně říct o sobě, tak jsem se rozhodla se ze svých obav a pochyb aspoň vypsat.

Diskuse


M. Krátký
17:43
30.9.2012

S. Rehulka
13:17
29.9.2012

J. Novotný
11:58
29.9.2012

počet příspěvků: 3, poslední 30.9.2012 05:43









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.