27.6.2024 | Svátek má Ladislav


POVÍDKA: Catamaran man

8.2.2013

Já mám moře rád. Obzvlášť když zrcadlí modř oblohy, ta se mísí se smaragdově zelenou a na vlnách se dělají bílé čepičky vodní tříště, to je neskutečná krása na pohled. Dokázal bych sedět ve stínu sheoaků na pláži i hodinu a všechnu tu krásu tiše pozorovat, vstřebávat, ale nepohrdnu ani jen pár vteřinami rychlého výhledu. To když jedu ze Stuarts Point do Macksville přes Warrell (čti vorel) potok, kteroužto cestu znám už přes dvanáct let a ještě mě nepřestala bavit svou malebností. Vine se pěkně podél pobřeží a na třech místech na vrcholu malých serpentinek je z ní vidět moře. Prchavé záblesky moře, měl bych napsat raději, ale mně neuniknou. Vždy zpomalím a v mžiku omrknu situaci. Krása! Zbytek cesty vede údolím "vorlího" potoka, kde se pase dobytek farmářů a v kopcích mezi dešťovými lesy jsou mýtiny po pěstitelích banánových plantáží, kteří to už vzdali, prohráli s pěstiteli v Queenslandu, kde banány rostou mnohem rychleji a ještě k tomu na rovině, takže se sklízejí mnohem laciněji…

Znám ovšem moře i bouřlivé, nebezpečné, kdy jeho šedost splývá s šedivostí mraků a bílá na kopcích vln se řítí hrozivě do vodních propastí vytvořených větrem. I na to se dá dívat s úžasem, ba i obdivem k síle oceánu. Od té doby co jsem se málem utopil se však na oceán dívám především pokorně. Vím nejen o jeho krásách, ale i nebezpečenství větru, vln a spodních proudů…

Byl to moc hezkej kluk. Hádal jsem mu sotva dvacet let, ale to jen podle jeho mladistvého obličeje, atletická postava která hrála všemi svaly, naznačovala kulturistu mnoha let. Sílu určitě měl, protože na jednom rameni nesl úzkou kanoi rozšroubovaného catamaranu a na druhém jeho stožár. Pohlédl jsem mu do obličeje a usmál se. Očekával jsem, že aspoň pozdraví, ale hleděl skrze mne, jako kdybych neexistoval. Rychle jsem polkl pozdrav, který se mi bezděky dral na jazyk, a pokračoval jsem ve své cestě z pláže. Trochu mě to rozladilo, byl bych se ho rád zeptal, odkud je, nikdy jsem jej u nás neviděl, a to ve vesnici znám skoro všechny, i když třeba jen od vidění. Zajímalo mě, kam míří, ale na druhou stranu jsem mladíka i chápal, co se bude bavit s nějakým bělovlasým starcem povadlých svalů?

Asi po stu metrech jsem na stezce uviděl zbytek catamaranu. Druhou kanoi i zbytek výbavy včetně plachet. Mladík je zřejmě poponášel, kus po kuse, blíže k pláži. Potvrdilo se mi, co jsem tušil, už když jsem jej spatřil. Přenášel malý catamaran na pláž, kde jej hodlal sešroubovat dohromady a vyjet na moře. Počasí k tomu zcela určitě lákalo. Slunce pálilo a vítr vál od moře, které bylo poměrně klidné, ale to někdy klame. Stačí, aby přišla teplotní změna a vítr se obrátí, vlny zvednou a cesta na blízký břeh vezme hodiny. To zatím nehrozilo, ale naše pláž je známa spodními proudy, byl bych kulturistu nejraději varoval. Nerozhodně jsem se obrátil a uviděl jeho statnou postavu na konci stezky. Nesl náklad bez zastavení, natož aby se otočil a já na něj mohl zamávat, a stoupal na dunu, za kterou už byla pláž a moře. Přešlápl jsem. Písek byl horký a já byl bos. Otočil jsem se a pokračoval po stezce k mostku, který vede přes řeku do Stuarts Point a na kterém chytal ryby kamarád Wayne.

Večer jsem šel do klubu a usedl k podlouhému "stolu vědomostí", kde už seděla většina mých místních kamarádů. Dohadovali se o tom i onom, k čemuž jsem rád přispěl, neb i já jsem ve věku, kdy nějakou tu zkušenost vlastním a rád se o ni, zadarmo(!), rozdělím. Pak přišel Geoff, který měl nejposlednější zprávy ze světa i okolí a nejzajímavější byla ta o záchraně člověka, kterého vylovila z vln oceánu u Scotts Head specielní jednotka pobřežní hlídky. Odvezli ho do nemocnice v Macksville. Hned mi to nedošlo, protože Scotts Head je od nás nejméně deset kilometrů na sever, až teprve když Wayne řekl "Jo, to bude ten s tím catamaranem!", jsem mohl přispět svou trochou do mlýna.

"Mně byl taky divnej," pokračoval Wayne, "ani nepozdravil a zaparkoval auto pod lampou pelikánů."

"A že ho našli až u Scotts Head!? To ho to muselo pěkně hnát na sever," řekl někdo obdivně.

"A na východ, byl už několik kilometrů na volném moři. Kdyby ho nespatřili z tankeru, který se zrovna plavil okolo, a nezavolali záchranáře, tak byl ztracenej." "Myslel jsem, že catamaran je dost šikovný plavidlo," přisadil jsem svou do mlýna konverzace.

"Pořádnej catamaran je, ale tohle byla hračka," mínil Wayne, "dobrá tak na řeku, ale na moře bych s tím nešel."

"Specielně u nás, tady potřebuješ člun s motorem," usoudil Trevor.

"Co mu bylo, že ho čekali se sanitou?"

"Byl v hrozným stavu a naprosto vyčerpanej," převzal slovol Geoff, "ten blbec si nevzal sebou na moře ani flašku vody. Rty měl rozpukaný, plakal a byl úplně spálenej vod slunce."

"Zachránili ten jeho catamaran?"

"Kdepak, vybodli se na něj."

"Tak to už teď bude až někde u Fidži."

" A co to auto pod lampou pelikánů, už je posraný?"

"Dokonce dvakrát," řekl Wayne, "hned jak jsem začal kuchat ryby u stolu rybářů, přiletěl pelikán, sedl si na lampu a ....."

"Dvakrát? Jestli to ještě dneska neumyje, tak to může vzít zítra rovnou k autolakýrníkovi."

"Až pojedu domů, tak tam zastavím a hadicí mu to vostříkám," řekl Geoff.

"Já ti s tím pomůžu," přidal se Reg rychle.

"To nemusíte, já už jsem to udělal," přiznal se Wayne a pak změnil téma.