20.2.2019 | Svátek má Oldřich


POVÍDKA: Atentát na Reinharda H.

6.4.2015

Doktor si vyhrnul rukávy nad plechovým umyvadlem v kuchyni. Petříkova matka mu podala mýdlo a postavila se k umyvadlu z opačné strany. Drží ručník - ne ten obyčejný, ten lepší, froté - a s ustrašenýma očima se ptá, jestli Petřík opravdu má spálu.

„Jo, nepochybně, je to spála, paní učitelko,“ vysvětluje lékař, bere si ručník a osušuje si ruce i předloktí. „Malinově červený jazyk, horečka, bolí ho v krku, na hrudi mu začíná pěkná vyrážka, do rána bude osypaný.“

„Do toho špitálu tedy musí?“

„Víte, že spála je vysoce infekční - hlavně dětské případy se musí hlásit. Zítra zatelefonuju do nemocnice, objednám sanitní vůz, vy mu mezitím připravíte osobní prádlo a ty ostatní věci, počítejte s tím, že většinu z toho bude muset v infekčním pavilonu nechat, až se uzdraví...“

„Když já se bojím, že teď na jaře budou letecké poplachy. Ve Škodovce prý už připravujou kryty.“

„Škodovka je od nemocnice daleko. A na špitály se házet bomby nesmí. Připomínám, že vás do té sanitky asi nepustí, jestli přijede ta, co vozí infekční případy. Desetiletý školák je velký kluk, ten by si měl vědět rady.“

*

Kdybyste přišli navštívit Petříka do nemocnice na Borech počátkem května ve dvaačtyřicátém roce, poslali by vás na dvůr k zadnímu traktu infekčního pavilonu. Rodiče a prarodiče a sourozenci, zkrátka návštěvníci malých pacientů tam stojí, hledí vzhůru na okna druhého poschodí, za kterými je velká tlačenice dětských obličejů, usměvavých i ubrečených. Mezi těmi milovanými hlavičkami se míhají ruce, mávající na pozdrav, občas se objeví přívětivá nebo taky zamračená tvář ošetřovatelky. Její hlava, pokrytá jeptiščí kápí bíle lemovanou, je na první pohled rozpoznatelná.

Když má odpolední službu velebná sestra Benedikta, lze na chvilku okno pootevřít a vyhodit na dvůr psaníčko, třeba s obrázkem. Nadepisovat adresu na poskládaný list papíru není třeba, adresáti čekají dole se svatou trpělivostí a příjem dopísku si pohlídají.

*

Mami prosím brzy mi pošly verneovku Carův kurýr leží na mojim stolku. Kluci tu knížku nečet ani jeden.
Mam se dobře. Pošli mi taky baterku. Jsem Na pokoji 6A je nás 5. Německý kluci jsou na pokoji 6B a jich je 4. Když jdou na velkou přes náš pokoj, válčíme s nima. Bouchám je taky do hlavy polštářema. Já nemam teplotu smím na chodbu. Do pokoje čísl.7 nesmíme tam je záškrt.
Libá Tě tvůj
Petr
Přiď v neděli. Budu zase tady u oken jako dneska.

*

Když bylo po vizitě nebo po obědě a nebo po večerním mytí, mohli si pacientíci číst. Jak víme, Petříkova maminka ve spěchu před odjezdem do nemocnice zapomněla přidat do velké tašky ke všem těm potřebným věcem nějaké čtivo. Petr je totiž náruživý čtenář. Spolupacienti mu zatím půjčili dva Rodokapsy: Návrat ospalého střelce a Zlato na Yukonu. Oba romány měl přečtené během dopoledne. Odpoledne se mu podařilo napsat na list, vytržený ze školního sešitu, dopis a hodit ho z okna mámě.

Rodokapsových dobrodružných románů měla osádka pokoje 6A celkem deset. Sešitové vydání bylo málo odolné, časopisy byly otrhané, nesčíslněkrát přehýbané a znovu rovnané, v některých výtiscích chyběly listy a čtenář si musel napínavou zápletku rekonstruovat ze zbylého textu.

Pokoj 6B, zvaný německý, byl menší, byla tam jen čtyři lůžka. Když jejich uživatelé se chtěli dostat na chodbu, kde byly umístěny záchody a umyvárna, museli přejít český pokoj. Vytrpěli si svoje... Polštářové bitky byly na denním pořádku. Němečtí kluci se při takovém přesunu obvykle semkli do těsného čtverce a vlastními poduškami odráželi českou přesilu. Žalování ctihodným sestrám nemělo valný účinek. Německy rozuměla jenom Benedikta a ta se stížnostem smála; vždyť šlo jen o polštáře. Ty nesmíte protrhnout, frštén sí? Sypek je drahý a husí peří ještě dražší. Jeptiškám záleželo především na tom, aby na oddělení bylo čisto, aby se pacienti nepočůrávali do postelí, aby všechno jídlo, donesené ke stolu, snědli, aby ve vlasech dětí se nevyskytly vši a aby starší chlapci neonanovali příliš.

Větší počet starých rozdrbaných Rodokapsů, Rozruchů a Mladých hlasatelů měli k dispozici pacienti z pokoje číslo sedm, o kterém byla v Petříkově dopise zmínka. Přenášet tyto výtisky do ostatních nemocničních pokojů bylo přísně zakázáno a jejich pašování trestáno ostrým vynadáním, v krajním případě pak gumovou hadičkou přes dlaně. A to tedy bolí hodně!

*

Můj milý Petříku!
Sestra Benedikta ti má předat věci, které jsi chtěl. Je mezi nimi ta baterka. Knihu Carův kurýr jsem nenašla. Tak jsem dala do balíku místo toho Zelený paprsek. Máš tam taky koláče a šumáky.
Petříku, velebná sestra povídala, že vás asi všechny brzy pustí domů, protože je v nemocnici málo místa. Tak se tam chovej slušně, neper se ani s německými dětmi. Ať nás nepřivedeš do neštěstí. Vzpomeň si, co ti říkal táta, když odcházel.
Ve středu odpoledne přijdu, počkej u okna, zamávám ti, že nesu pro tebe zase balíček.
Dostali jsme koťátko od paní Vaníkové. Je mourovaté.
Máma.
p.s. tenhle papír roztrhej na malé kousky a zahoď to do nějakého koše na odpadky.

*

Nejdřív ze všech šel domů malý Heinz, šestiletý kluk, byl menší než jeho obranný polštář. Když naposledy procházel uličkou mezi českými kluky, vedla ho za ruku sestra Benedikta. Heinz vyplázl na všechny jazyk a pronesl přitom opovržlivé, šaškovské a vítězné „ööö!“

Postel po Heinzovi zůstala jednu noc prázdná. Ráno ji obsadil mladík v proužkovaném světlešedém pyžamu a v modrém sametovém županu s vyšitým velkým monogramem R.H. Nového nemocného přivedly dvě jeptišky zdravotnice: sestra Ludmila šla první a nesla mladíkovi kufřík, ctihodná sestra Benedikta šla za nimi; u dveří do německého pokoje se otočila, spiklenecky zamrkala na přihlížející chlapce a zašeptala: Pozor! Reinhard rozumí česky!

*

Kdo předpokládá, že teď mezi oběma nárůdky, oddělenými tenkou zděnou přepážkou a dřevěnými obyčejnými dveřmi, nastal čas vhodný k mlčenlivému příměří, mýlil by se sakramentsky. Rudou vyrážkou osypaný, čtrnáctiletý Reinhard vyslechl tři soukmenovce žalobníčky, slíbil jim nejen ochranu, ale i tvrdou odplatu za utrpená příkoří, kterých se ti prokletí tschechische Trotzköpfe dopustili. Důsledky noční porady o konečném řešení na sebe nenechaly čekat.

*

Němci připravili léčku. Ráno - po měření teplot, dlouho před vizitou - vystrčili svého nejmenšího, nejmladšího druha na průzkum. Že jako musí na velkou. Pětiletý Joachim pochopil svou volavčí roli dokonale; vešel do pokoje, zastavil se mezi českými ospalci a začal se na ně šklebit. První úder velkým polštářem mu uštědřil zezadu Víťa. Náraz byl silný, ale polštář byl měkký; Joachim poskočil, zůstal na nohou a druhému úderu, který zepředu vedl Petr, se vyhnul - přikrčil se mezi postele - šikulka.

To Reinhardovi, číhajícímu na zápraží, stačilo. Vlítnul do pokoje - v každé ruce polštář - rozpřáhl se a bác a bum - a opět bum a bác - začal rozdávat údery. Zasáhl Petříka do hrudi takovou silou, že ten zavrávoral, padl naznak na postel a než se nadál, měl na obličeji přitisknutý Reinhardův polštář. Nemohl se nadechnout... Začal se dusit. V pokoji se strhla rvačka. Milan a Zbyšek - zvaný Zbynďa - ze všech Čechů v pokoji číslo šest nejsilnější - odtrhli Reinharda od Petříka. Snad by ho byl doopravdy udusil! Němečtí kluci stáli na zápraží své cimry, hecovali rytíře Reinharda k dalším zákrokům, a když ten je osočil ze zbabělosti, vrhli se taky do šarvátky. Teď se rvali všichni - i hubeňour Milan dokázal dát oslnivou facku svému nepříteli, který ho chtěl kopnout do rozkroku - taky Luděk se odvážil pěstmi zasáhnout frňák protivníka, polštáře, rozházené na podlaze, bránily účastníkům v rychlých ústupových skocích, zakopávali o ně, padali - nakonec se začalo nad zápasícími vznášet lehounké bělostné chmýří, v půlminutě se objevily ve vzduchu velké kusy draného peří, připomínaly zimní chumelenici.

Bojovníci ochabli, přestali se porážet, přestali se okopávat - nemocniční pobyt zřejmě oslabil obě strany. Milan se Zbyškem seděli na postelích, ostatní na podlaze - a všichni zírali na grobiána Reinharda, který bezostyšně vybíral ze všech nočních stolků různé dobroty, něco dal ochutnat svým chráněncům, do něčeho se zakousl sám - přitom naznačil Petříkovi, že se všechno zabavuje ve prospěch vítězů jako pokuta nebo spíš jakési odškodnění za předchozí bezpráví, páchaném na německé mládeži českou stranou. Bylo zapotřebí uklidit peří. Nikdo se k tomu neměl, všichni byli schváceni, malý Joachim konečně odešel do kakenhauzu, Reinhard přinesl odněkud smeták a lopatku a nařídil svou zvláštní humpoláckou češtinou Petříkovi, aby hleděl všechno zamést a zametené svinstvo schovat mezi odpadky. Tak bylo zaseto mezi Velkým Reinhardem a Petříkem semeno dětské nenávisti, které v následujících dnech vzklíčilo, aby z něj vyrostla jedovatá bylina.

*

Reinhardovy teploty poklesly, bolest v krku se zmírnila. O to víc narostla Reinhardova pubertální chuť k jídlu. Nemocniční strava byla skromná. Základem obědů byly husté české polívky v hlubokých talířích: bramboračka, zelňačka, neoblíbená hrachovka... Ani večeře nebyly moc výživné. V pondělí a ve čtvrtek pravidelně se opakující krupičná kaše byla plná žmolků a pocukrovaná byla zlehka a jenom svrchu. Kaše o nějaké jiskřičce rozehřátého tuku nevěděla nic. Pár špetek mleté skořice - a dost.

Po vyhrané polštářové bitvě si Reinhardova parta osvojila jednoduchou šikanu. Balíčky, posílané ustaranými maminkami, zabavovala. Rekvírunk řídil Reinhard; známky odporu likvidoval významnými náznaky své fyzické převahy. Své pomocníky musel krotit v jejich chamtivosti, chytře ponechával šikanovaným jistý díl dobrot - museli mu za to slíbit, že nebudou nikomu žalovat. Místo potupného slavnostního slibování a rukou podávání stačilo Reinhardovi slabé, bojácné přikývnutí - a lupiči mohli drze pokračovat, aniž by se báli prozrazení.

*

V pátek odpoledne přinesla sestra Benedikta Petříkovi další balíček od maminky. Byl dost těžký, pečlivě motouzem převázaný a označený jménem adresáta. Už jenom z té adresy dýchala a voněla mateřská láska. Uvnitř balíčku našel Petřík osm velkých povidlových buchet a povzbuzující dopis.

*

Můj milý Petříku!
Pan primář mi včera povídal, že zatím domů ještě nemůžeš. Možná začátkem příštího týdne. Tak ti posílám něco na zub. Rozděl dvě buchty na polovic a dej ty půlky ochutnat svým kamarádům. Ostatní sněz, a ne najednou! Bolelo by ti bříško. Každá buchta je zabalená do papíru zvlášť, aby tak rychle netvrdly.
Dávej na sebe pozor, neper se a sestrám neodmlouvej.
Koupila jsem ti...

*

„Gib es her!“ rozkazuje Petříkovi Reinhard. Stojí nad ním už chvilku. Petřík sedí na posteli, četl psaní od mámy a nevšiml si, co se okolo něj děje. Ostatní kluci z pokoje se mezitím tiše vytratili na chodbu. Tuší, že si Reinhard na Petříka zasedl. Bojí se, že si něco vymyslí taky na ně.

Než se stačí Petřík rozhlédnout, Reinhard mu vytrhuje krabici s buchtami, odtrhuje víko - a udiveně zírá. Něco takového dosud nikdy nespatřil. Je to k jídlu, samozřejmě, to chápe, ale jak se to...

Reinhard ukousl buchtu - tmavé lepkavé povidlo se mu vyronilo na prsty.

„Prima,“chválí kuchařský um Petříkovy maminky, „wie haiβt das?“

„Buchta. Buchty s povidlama,“ poučuje Reinharda učitelský synek a přihlíží, jak sousto po soustu rychle mizí.

„Moc toprý,“ chválí buchtu Reinhard znova. „Aber was is dieses?“

„To je dopis.“

„Thopis? - Was ist thopis?“

Petřík pátrá v paměti, na vysvědčení bude mít z jazyka německého asi dvojku, zase dvojku, jako v pololetí. Jo, už to má! „Brýf, der Brýf - od mojí mami.“

*

Reinhard rozumí: dopis od Petříkovy matky. Taková nespravedlnost! Reinhardovi jeho matka už nikdy nenapíše ani řádek. Tihle protektorátní smradi! Ti frackové... Nic nevědí, žijou si tady jako ve vatě... Neslyšeli ani jednou zlověstný hvízdot, nepocítili v uších tu tlakovou bolest, nespatřili domy v plamenech od sklepů až po komíny...

„Zeit mir es!“

Petřík tomu nerozumí, ale - Reinhard natahuje ruku, chce si asi dopis přečíst. Benedikta povídala, že Reinhard rozumí česky. Co tomu holomkovi je do mýho dopisu? Petříkovi se to nelíbí, vždyť ten dopis nestačil sám ani dočíst, natož aby ho po přečtení roztrhal na kousíčky, jak mu maminka nařídila.

„Mach schnell!“ poroučí Reinhard.

Petřík se ohlíží, za dveřmi na chodbě jako by slyšel nějaké hlasy... Blíží se... Nebo se vzdalují?

Reinhard mu vytrhl dopis z ruky. Nečte ho, otírá si o něj prsty zapatlané od povidel, otírá si je štítivě, dává najevo, jak mu je odporné nemít čisté ruce - pozoruje přitom úkradkem, zda se podařilo toho kluka ponížit.

Petřík nechápe, proč ten dopis používá Reinhard jako nějaký hadřík na čištění?

Reinhard trhá dopis vejpůl, a ještě na polovic, a ještě... Rozhazuje útržky po postelích a po podlaze... Kopá do krabice a odchází... Teď se k vyjevenému Petříku vrátil, ten si chrání rukama obličej - Reinhard několikrát tady v pokoji předvedl, že umí nafackovat, když se mu rychle nepodává požadovaná dobrota. Reinhard zdvihl z podlahy dvě buchty, ukázal je Petříkovi a posměšně německy děkuje - a mizí v zadním pokoji, dveře za sebou zprudka přibouchnul.

*

V noci z pátku na sobotu - bylo asi jedenáct hodin - všichni kluci spali, Petřík ne. Přemýšlel, jak se Reinhardovi pomstít za ten roztrhaný dopis. Maminka mu něco koupila, aby se mohl těšit domů, to je mu nejvíc líto, že neví, kvůli čemu se má těšit... na co se má těšit... o tom se nedočetl... nedočetl...

Petříkovy oči se přivíraly, chtěly se zavřít a usnout. Na chvilku se zase probral z usínání. Jako by se vynořil ze tmy nebo z nějaké mlhy. Zná to, stává se mu to i doma, neví, v čem je příčina takového zpětného rozbdění, jestli se to stává i jiným lidem, mamince... Maminka! A dopis od ní! Roztrhal ho... Dal by nejradši Reinhardovi všechny buchty do chřtánu najednou, aby se udávil a neotravoval... Neubližoval...

Sotva se Petříkovy oči dočkaly první dávky spánku - ozvaly se městské sirény. Houpavý sirénní ryk vzbudil každého. Za několik chvilek pacientíci zaplnili schodiště, sestry navlékaly při tom spěchu těm nejmenším kabátky a svetříky, Petřík zahlédl dole dva doktory v bílých pláštích - a už se vchází do široké sklepní chodby, upravené jako protiletecký kryt. Usadil se vedle Milana a Víťi. Se stropu dopadá sporé světlo, za pár minut zhasnou žárovky a zbudou jenom baterky. Sestra Benedikta rozdává přikrývky, je sice konec května, jaro venku v rozkvětu a v teple, ale ve sklepním podsvětí jako kdyby se ukryla zima.

Víťa pobrekává, sestra Benedikta ho utišila a pronáší k dětem krátkou řeč o tom, že se nikdo nemusí ničeho bát, ona se taky ničeho nebojí. Nikomu se nic zlého nestane. Až sirény odhoukají konec poplachu, vrátí se všichni do svých postýlek a na svá lůžka. Petřík tahá ctihodnou sestru za rukáv: Kde jsou Němci? - Ti mají svůj kryt jinde, odbyla ho a zase spěchá pryč, potřebovala by zabezpečit ještě pár věcí, na lecos se zapomnělo, tohle není žádný cvičný poplach, to je opravdový letecký alarm, první v tomhle městě.

*

Nezapomnělo se skoro nic. V rezervní nádrži je dostatek pitné vody, jsou tu krabice s roztříděnými medikamenty, injekčními jehlami a spolehlivý nouzový sterilizátor. U nich leží ruční svítilny se záložními bateriemi. Řada bedniček s dvojjazyčnými popisy obsahů leží v nemocničním protileteckém krytu už několik měsíců, vybavení bylo zkontrolováno, jsou o tom zápisy v knize kontrol. Žádné nedostatky.

Zapomnělo se na dvě důležité okolnosti: že děti ve věku školáků jsou neposedné a vynalézavé bez ohledu na to, jestli je válka nebo mír. Možná, že ve válečné době jsou dokonce o něco vynalézavější.

*

Vedle Víťi si přisedl nějaký cizí kluk. Ne, omyl - znají se, Kája i Víťa jsou ze stejné školy, Kája o třídu vejš - Petříkovi nevěnují mnoho pozornosti, mají mezi sebou tajnost. Kája přinesl dva rodokapsy, které měl vrátit dávno, totiž včera. Vrátit dva ohmatané časopisy se zdá jako samozřejmá a jednoduchá povinnost. V Kájově případu to není tak jednoduché, ono jde spíš o napínavé dobrodružství, protože vrátit roďáky, přečtené všemi obyvateli pokoje číslo sedm, se musí provést skrytě - čtenáři s diagnózou diphtheria jsou pod zostřeným dohledem. Ctihodné sestry se nesmějí o tom pašování dozvědět. Kája pronesl obě čísla časopisu pod pyžamem, předvídal, že v protileteckém krytu nastane příhodná situace, byl to výborný nápad, vskutku na úrovni zvědů z Divokého Západu.

Petříkovi neušlo, že Víťa schoval rodokapsy dozadu pod tepláky. Kája se mezitím vplížil zpátky mezi své záškrtníky.

„To sem eště nečet,“ špitl Víťa, „vyměnili sme dva za dva.“

„Jak se jmenujou?“

„Dobrodružství v Arizóně. A ten druhý se jmenuje Dopadení Harryho Harda.“

Petr dostal nápad. „Dej mi ten o tom dopadení!“

„Jo, ale až nahoře, na pokoji.“ Víťa nervózně poposedá a dodává: „Když nás tady nezabijou.“

*

Poplach odhoukali chvíli po půlnoci. Petr nespí. Temnota zvolna ustupuje sobotnímu ránu. V rádiu oznámili, že nepřátelská letecká síla byla donucena se vrátit... Petřík žádné rádio nemá, teď by nějaké zprávy ani nevnímal. Poprvé ve svém životě poznal, co znamená, když člověk probdí celou noc.

Černá zatemňovací roleta v okně nahoře má škvíru, kudy začala propouštět na strop místnosti jitřní šero. Petřík si sedá na postel a naslouchá čtverému oddychování - Zbyněk dokonce funí! Je zapotřebí jednat bleskově. Vytahuje z úkrytu čtyři buchty, které zbyly po Reinhardově útoku. Nemilosrdně vytrhává z časopisu čtyři listy - trhá je zprostředka, aby bylo možno příběh o dopadení zločince Harda si domyslet. Každou buchtu zvlášť balí do rodokapsového kornoutu, papír uhladí a k buchtám přimačkává, pocukrované buchty zvlhly a jsou krásně lepkavé. A teď: Vložit je do škatule. Nastražit do nočního stolku - a čekat na bílý den.

*

Krabice se zabalenými buchtami zmizela v neděli odpoledne. Petříkova maminka stála na dvoře mezi ostatními návštěvníky celá rozradostnělá - do pootevřeného okna křikla na syna, že zítra Petřík půjde z nemocnice domů, pan primář to slíbil.

„Přijede pro tebe náš pan doktor, má sem cestu! Pojedeš autem!“

Reinharda celou neděli Petřík nespatřil, zbylí němečtí pacientíci byli jako zařezaní, na otázky neodpovídali, procházeli pokojem jako duchové, potichu, rychle a tvářili se přitom, že by chtěli žít jako neviditelní.

*

Pan doktor se přihnal pro Petra až po poledni. Venku před nemocnicí bylo nádvoří rozpálené od slunce.

„Tak pospěš, uzdravenče, zdrželi mě ve městě, to víš, policie - byli zvědaví.“

Policie? - V Petříkovi se rozechvěla malá dušička. Že by na ty rodokapsy přišli? Že by některý z kluků se v noci vzbudil a viděl, co Petr provádí s buchtami? Že by žaloval? Ty vytržené listy přece skoro vůbec nechrastily...

Pan doktor pobízí Petříka, aby přidal do kroku. Lékařův automobil stojí u chodníku před nemocnicí a tam se zastavit nesmí, nejvýš na chvíli.

Sotva vyšli z nemocniční brány, doktor se zastavil, dlaní stiskl Petříkovo rameno a zasykl - „Počkej! Stůj.“

V Petříkovi hrklo. Před bránou na chodníku stojí Reinhard, doprovázený mužem v černé uniformě. Muž drží zavazadlo. Reinhard stojí zády k Petrovi. Ke dvojici předjelo velké černé osobní auto, šofér - taky v uniformě - zabrzdil, Reinhardův průvodce otevřel chlapci úslužně zadní dveře, aby nastoupil, sám přisedá vedle řidiče, motor zahučel, auto se rychle rozjíždí a mizí za křižovatkou.

Petříkovi připadal Reinhard na chodníku mnohem menší než ten v pokoji číslo šest... Záhada... Proč jsme se ho tolik báli? Proč jsme ho poslouchali a neodporovali mu ani slovem?

Když se doktorovo auto konečně ocitlo na výpadové silnici, doktor si začal pohvizdovat, byl zřejmě ve výborné náladě, to Petřík na dospělácích pozná. A je dobré takovou příznivou chvilku využít. Vzpomněl si, jak velebná sestra Benedikta hubovala, že při poplachu mluvil na kluky ze sedmičky... Benedikta toho napovídala, lecčemu nerozuměl. Ano - nejdřív se Petr zeptá pana doktora, co to znamená, když se řekne: inkubační doba...

© Petr Kersch, Děčín, březen 2015
petrkersch@karneval.cz



Diskuse


P. Kersch
12:12
12.4.2015

počet příspěvků: 1, poslední 12.4.2015 12:12









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.