30.5.2016 | Svátek má Ferdinand






POLITIKA: O volebním cenzu

24.2.2016

aneb Ideál i brzda demokracie

Roku 1907 bylo v Rakousko-Uhersku, a tudíž i v Království českém zavedeno rovné, tajné a všeobecné hlasovací právo. Prozatím jen pro osoby pohlaví mužského, ten nedostatek však odstranila po svém vzniku Republika československá, čímž demokratický princip dosáhl vrcholu svého naplnění.

Avšak buďme opatrní s voláním slávy; jak ví každý turista, dosažením vrcholu začíná sestup, někdy i sešup. Nebo se mi aspoň nezdá, že by se dnes, sto osm let po uzákonění volebního práva pro všechny bez rozdílu, vedlo matičce demokracii nějak zvlášť vrcholně, spíš o úpadku se dá mluvit. Dávno už není polem, na němž se střetají koncepce, programy, vize, ideje, vycházejí z něj iniciativy, popudy k rozvinutí ... kdepak. Je po idejích, partaj od partaje, levici od pravice až na ty řeči už pomalu nerozeznáš, ať si volební vavřín nasadí ten nebo onen, každý nakonec sedí nad hromádkou daní, jichž se ani při nejlepší konjunktuře nesejde tolik, aby pokryly všechny výdaje, co si jich demokratický stát naložil na hřbet. A už se dělají dluhy, nejdřív opatrně, s pocitem provinění – pamatuji se na onen den počátkem let osmdesátých, kdy Německo prvně sklouzlo z aktivního rozpočtu do zadluženosti – netrvá dlouho a stávají se nezbytností, už to bez dluhů nejde, kynou a hromadí se, už správcové zemští i poddaný lid stoupající zadluženosti přivykli, aniž někomu přišlo na mysl, že se tak země dostala do situace velmi decentně řečeno výjimečné, z níž je jen malá a pravděpodobně žádná šance vrátit se k normálu.

V těchto chvílích vede v závodu o pohár dlužníků bezkonkurenčně Řecko, ale nekasejme se příliš; k cílové pásce s nápisem PLAJTE[1] směřujeme v té naší Evropě všichni, ledaže pomaleji. Nebo aspoň nevím o zemi, jejíž vláda by hospodařila s přebytkem. Nejedna dosáhla bodu, za nímž už suma splátek převyšuje sumu sociálních výdobytků, jimž vlastně mělo zadlužení sloužit, čímž zamýšlené dobrodiní pozbývá jakéhokoliv smyslu... kam až to takhle chceme mydlit, demokraté? Nebylo by na čase udělat obrátku, dokud je čas, a mazat zpátky k rozpočtům když už ne aktivním, aspoň vyrovnaným? I kdyby to mělo znamenat přechodné uskrovnění, výdajů škrtání a opasků utahování?

No, načase by sakra bylo. Jenomže to nejde. Který politik to zkusí, namele si nos, pan Kalousek by mohl vyprávět. Nejde to, protože máme to všeobecné hlasovací právo, ideál demokracie naplněný; on se ideál taky může stát brzdou. Zákonitě se jeho zavedením stala z demokracie vláda lidského průměru; a z důvodů, o nichž si povíme dál, podprůměru. Však se také poslancové Říšského sněmu té novotě dlouho bránili, asi že už tušili, čím zapáchá, ale neubránili. Bylť počátek dvacátého století věkem pokroku a oni nechtěli vypadat jako zpátečníci. Dnes už... čím dál je patrnější, že má zpátečnictví něco do sebe, kdežto pokrokové recepty vedou tak zrovna k té plajte, a kdyby jen finanční. To si ale žádá objasnění.

Kdyby byl Pánbůh poslušen pokrokových teorií, býval by učinil všechno lidstvo navzájem sobě rovné. Jenže jsa nejspíš taky zpátečníkem jich nedbá. Jakž i vidíme: jeden je tlustší, druhý hubenější, jeden chytřejší, druhý hloupější, jeden úspěšnější, druhý neúspěšný. To by ještě bylo v pořádku; rovnost všech se všemi je chimérická představa světa opravců, příroda ji nezná. Stalo se však, co se stát nemělo a zač už příroda nemůže: sázka na hloupost se vyplácí. Neboť co, prosím, jest ústředním zájmem kteréhokoliv demokrata z povolání, že ano: dosáhnout křesla poslaneckého, možno-li ministerského. Pakli v něm už sedí, sedět v něm ještě do příštích, eventuelně přespříštích voleb, dál jeho časová představivost zpravidla nesahá. Že odbočuji: všimli jste si, že naše doba už nemá státníků typu Ronalda Reagana, Margaret Thatcherové, s jistým odstupem Tonyho Blaira? Mužů a žen pevné vůle a předvídavosti, dokázavších se s vyšším cílem před očima vzepřít imperativům doby a vyřešit, co se zdálo být neřešitelné? Ale nemáme už státníky, jen politiky; a dalším sestupem politické kramáře.

I rozhlíží se politický kramář, o kterou společenskou vrstvu bude nejvýhodnější se v klání o parlamentní křesílka opřít. Je zde vrstva lidí inteligentních, předevídavě rozvážných, sledujících dění ve své vlasti i v širém světě a vytvářejících si podle toho svůj názor. Je další vrstva lidí možná ne tak třeskutě inteligentních, ale zdravých instinktů, neboli, jak se říkává, zdravého rozumu. Ještě jiná vrstva jsou lidé už prostší, mající však svou zkušenost, která jim velí neletět hned za vším, co politikovi od huby odkápne. Součet těchto vrstev činívá ve společnosti většinu; pro politického kramáře je však nezajímavá, protože nesnadno ovlivnitelná. On potřebuje lidičky ducha podprostředního, jež jedině může přetáhnout na svou stranu přitroublými hesly a plakátovými úsměvy, nadehnat si je sliby nejrůznějších přilepšení a bezplatností; jen oni nepochopí, že ani nejsociálnějšímu státu peníze na vrbě nerostou, a co jim štědrý přítel lidu slibuje nasypat do pravé kapsy, musí jim dvojnásobek – ona sociální byrokracie taky něco stojí – vytahat z levé. To v případě, že míní svá hesla a sliby aspoň trochu vážně; také se na ně může vykašlat a spolehnout se, že prostoduší lidičkové s krátkou pamětí skočí na tentýž špek i příště, přespříště a přespřespříště

Naši politikové nejsou hloupí, jak někdy vypadají. Oni dobře vědí, že hodování na dluh je natrvalo neudržitelné. Ale nemohou si pomoci, leda by se rozhodli spáchat politickou sebevraždu. Chtíce nechtíce si musí namedit lehkověrné dobráčky, protože mezi lidmi samostatně myslícími na udičku slibů mnoho hlasů nenaloví. Tak se moudří a prozíraví stávají nevolníky... řekněme méně dary ducha nadaných, tak se původně zdravá a prospěšná myšlenka demokracie ocitá na cestě úpadku. Co s tím? Je nějaké co s tím? No, třeba by bylo. Věřit se nechce, ale prý tamhle ve Švýcarech jsou i dosti vysoké politické funkce vykonávány co čestný úřad; to by se mohlo vyzkoušet... ale ne, ne, švýcarský, k zodpovědnosti vychovávající politický systém nenapodobíme, ani kdybychom se pozlatili, k tomu nám chybí těch osm set let nepřerušovaného, pozitivního vývoje. Bohužel. Pak tedy nezbývá než nějakým způsobem omezit destruktivní vliv lidiček snad osobně hodných, duševních kvalit však nevalných, snadné kořisti politického šejdíře. Možná návratem před reformu z r. 1873? Oťukejme si nepředpojatě i tuto možnost. Pravidlem tehdy byl tzv. cenzus, omezení volebního práva na určité vrstvy podle majetku a postavení. Volívalo se do kurií: velkostatkářské, obchodně-řemeslnické, velko- a středně rolnické, měšťanské, kde podmínkou byl roční odvod daní v určité výši; později, už jako ústupek demokratickému principu, k tomu přistoupila kurie malorolnická.

To mohlo mít něco do sebe; lze předpokládat, že kdo dokáže úspěšně vést dejme tomu zámečnickou živnost nebo selský statek, nebude žádný trouba, aby se hnal za růžovými sliby politických kramářů. Z někdejší selské většiny se však dávno stala menšina, ani ze zámečníků a jiných živnostníků bys velkou kurii neshnal, a když si představím kurii ouřednickou a jinou takovou... raději ne. Ostatně samy dějiny tak radikální návraty nedovolují. Někdo mi možná poví, že by se dal zavést cenzus vzdělání... no, ne že bych zaplál samým souhlasem. Jest mnohá hlava vzdělaná, přitom ale praštěná; vzdělání a praštěnost se vzájemně nevylučují, jak mnohý příklad ukazuje. Ostatně i vůdčí ideologie našeho času, politická korektnost s její multikulturní a jinými odnožemi, je vesměs dílem osob vysoce vzdělaných, avšak nerozumných až i bláznivých. Ne, jen ruce pryč od toho. Ale co tedy?

Snad se vrátit k oné svrchu zmíněné daňové hranici, jejímž dosažením za starých časů nabývali volebního práva měšťané. Ležela u desíti zlatých, později sníženo na pět... kolik mohla platit, převedeno na dnešní měnu, taková zlatka? Vím jen, že sekera je za dva zlatý a topůrko za tolar... ale dejme tomu, že roční odvod do daňové pokladnice, opravňující k zapsání do volebních seznamů, by dnes obnášel něco mezi 10.000 a 20.000 kačkami českými. Osobám nevýdělečným nebo dočista závislým na sociální pomoci by dle téhož vzoru volební právo nepříslušelo, čímž by se jim neděla žádná křivda; není rozumného důvodu, proč mají o osudech státu a společnosti spolurozhodovat ti, kteří k jejich provozu halířem nepřispějí. Jenže by takovou úpravu musely schválit zákonodárné sbory, to se ví, samý politický kramář, už jako bych je slyšel ječet jak napichované na rožeň, v hubách nic než rovnost a demokracii. Ne, o tom se dá mluvit a psát, skutkem se nestane. Jak tedy na to?

Asiže pomaleji. Trpělivě vnášet do obecného povědomí, že účelem voleb není fandovské povyražení, ani ukázání prostředníčku neoblíbenému politikovi, nýbrž výběr osob k vykonávání veřejné funkce nejzpůsobilejších. Kvalifikací pak budiž ne co kdo krásného chce a hlásá, ale co je proveditelné a v čem už se osvědčil. Abych se dotkl i tohoto ožehavého tématu: ať jsem pes, je ale dokonale jedno, nosí-li osoba pověřená výkonem veřejné funkce sukni či kalhoty. Kdyby ve vrcholných grémiích zasedaly samé dámy a počínaly si moudře a zodpovědně, účelu jest dosaženo; kdyby samí pánové týchž kvalit, účelu je dosaženo rovněž. V obsazování politických funkcí jako by dosud strašil duch časů, kdy pozvednutí do vysoké hodnosti bylo odměnou věrnému dvořenínu; dnes jsou za týmž účelem vynalézány naprosto zbytečné úřady, ba ministerstva, jen aby bylo kam posadit zasloužilého partajního borce. Povězme si se vší určitostí: rozhodující je účel, nikoli figura. Účelem pak je setrvalý, vyrovnaný, bezkorupční chod státní mašinky s ohledem nikoli pouze na potřeby dneška, jaká je obvyklá praxe, nýbrž na dlouhý čas dopředu. Neboť i příští generace budou chtít nějak žít, nezatížené pytlem dluhů a jiných břemen, jež jim pověsili na krk jejich rozhejření tatíci.

Což ovšem obtížně chápe proletář ducha s rozhledem od snídaně k večeři, hrající nicméně za současného stavu v politických záležitostech rozhodující roli. Zbavit ho této role asi nepůjde; ale třeba by se jí mohl zříci sám. Kdyby takhle k němu přišla osoba úřední, koukněte, pane, vy tady podepíšete trvalé vyškrtnutí z volebních seznamů, a my vám za to zaručíme... dejme tomu doživotní volňásek na fotbalová utkání dle vlastního výběru a tisícovku měsíčně k tomu. To by mohlo zabrat, nemyslíte? Jistěže by všechny ty volňásky a tisícovky taky něco obnášely, ale chod veřejné mašinky, nebrzděné krátkozrakým sobectvím podprostředních dušiček, by všechno mnohonásobně vynahradil. Nebo to vzít z opačného konce: za zapsání do volebního seznamu se vybírá poplatek v té a té výši, pane, podumejte sám, jestli vám to stojí za to.

Ale nic, odpusťte, já vím, že se taková věc nestane, stát nemůže, to jsem si jen tak pustil na špacír fantazii. Obávám se, že zbývá jediné východisko: řecké. Až bude všechno propapáno, na volební dárky povyházeno, až veřejný dluh naroste k nesplatitelnosti i v generaci sedmadvacáté, tehdy nezbude než začít od nuly znovu, skromněji, rozvážněji, jen nač kapsa stačí. Bylo by dobře připravit na tu eventualitu obtížněji chápavou část společnosti: aby pak celá vzteklá nehledala, který mizera ji uvrtal do té bryndy, ale dovedla si připustit, že si ji namíchala sama. Jakž praví středověká píseň:

A zlý větr věje, zlá naděje
plášček, kabát zedraný, nohavic nenie,
což sme psoty naseli, toť bude plenie.

Naseli, ne někdo nám nasel.

Hannover, 14. července 2015
Psáno pro Novy Polygon.

[1] plajte – v židovském žargonu úpadek, bankrot



Diskuse


V. Vaclavik
20:47
24.2.2016

J. Lepka
20:01
24.2.2016

V. Vaclavik
20:52
24.2.2016

J. Lepka
21:00
24.2.2016

J. Friedlaender
Ano
17:16
24.2.2016

D. Polanský
14:06
24.2.2016

R. Langer
10:10
24.2.2016

K. Janyška
11:13
24.2.2016

R. Langer
13:05
24.2.2016

K. Janyška
18:49
24.2.2016

J. Lepka
19:55
24.2.2016

J. Kavalír
9:34
24.2.2016

R. Langer
9:52
24.2.2016

J. Kraus
9:26
24.2.2016

J. Vintr
9:12
24.2.2016

E. Vašátko
6:58
24.2.2016

P. Lenc
8:59
24.2.2016

J. Babicka
6:09
24.2.2016

S. Moc
0:43
24.2.2016

J. Babicka
5:34
24.2.2016

J. Babicka
6:18
24.2.2016

J. Fridrich
6:56
24.2.2016

Z. Lapil
9:52
24.2.2016

počet příspěvků: 26, poslední 24.2.2016 10:29









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.