Předseda ODS Petr Nečas podporovaný místopředsedy Miroslavou Němcovou a Alexandrem Vondrou neuspěl na výkonné radě se záměrem zatrhnout uzavírání velkých koalic na komunální úrovni. Úřadující předseda ČSSD Bohuslav Sobotka zase u předsednictva své strany nepochodil, když se, poučen Nečasovou prohrou, pokusil podobnou myšlenku formulovat opatrněji a žádal, aby vyjednavači zohledňovali nejen programové průniky, ale i (ne)věrohodnost partnerů. O den později ústřední výkonný výbor sociální demokracie zrušil přímou volbu předsedy, za kterou plédovali jak Sobotka, tak jeho vyzyvatel Michal Hašek.

Co se to ve velkých stranách děje? Ztrácejí jejich šéfové nad nimi kontrolu? Nečas a Sobotka jsou vnímáni jako lídři poctiví a slušní. Prostě ideální do nasvícené výkladní skříně. Spokojena jsou média, spokojeni jsou voliči stejně jako řadoví straníci. Nečasův a Sobotkův lehce introvertní styl se výrazně liší od autoritářů Miloše Zemana, Václava Klause, Jiřího Paroubka nebo od hurónství Mirka Topolánka. Jedněm stačí šeptnout, co by rádi - a stranické orgány stojí v lati. Jiní se mohou zbláznit – a prohrají. To ještě nemusí být žádná tragédie. Předsedové stran jsou jen první mezi rovnými a ani oni nemají patent na rozum. Rozhoduje vždy kolektivní vedení a nese také společnou odpovědnost.

Přesto jedno podezření existuje. Obecně se dá popsat jako žonglování stran s idejemi a programy, o něž se opírají. Pro řadu partajních členů je důležitější oranžový či modrý vývěsní štít, pod který mohou umístit cokoli, zejména sami sebe, než stranický program a tradičně vyznávané hodnoty. Stačí si jen připomenout, na kolika místech si kandidáti ODS a ČSSD před podzimní volbami pohrávali s xenofobií a rasismem. Jinde ignorují protikorupční tažení. ODS má navíc problém s místními sdruženími, která tolerují radniční spolupráci s KSČM. Ideový tmel politických stran jako by vyprchával. Jsou stále pragmatičtější, chovají se technokraticky. Rozdíly mezi nimi se stírají. Není právě toto jednou z příčin odporu většinové populace k politice a stranictví?

V ODS lze zaslechnout nářek, že jejími hybateli jsou dál regionální kmotři, propojující politiky s byznysem a spřádající klientelistické sítě. Krátké na ně je i Nečasovo vedení, nemluvě o tom, že předsedovu idealismu jsou místopředsedové Blažek a Drobil notně vzdáleni. Nebo snad někdo zaznamenal změny v modrém týmu na Českobudějovicku, Karlovarsku, Zlínsku nebo Liberecku? O co míň má ČSSD kmotrů, o to jsou v ní mocnější partajní sekretariáty a tzv. střední stranické kádry. Lidé s funkcí, ovšem nenasazující za sociální demokracii dnes a denně krk v médiích nebo při klíčových mezistranických bitvách. Pevně si stojí za vlastní představou komunálních koalic (preferují leckdy partnery spřízněné nikoli programem, nýbrž osobními vazbami a zájmy) a svůj vliv si hlídají i při spravování celé strany (přičemž přímé volby na různých úrovních by tento vliv omezovaly).

Občas se říká, že měnit zavedené politické strany je stejně těžké jako manévrovat s tankery či letadlovými loděmi. Co do obtížnostmi nahrazování ustálených zvyklostí novými postupy to je pravda. Na druhou stranu je potíží zdejších partají, že mají málo členů. Tím snadněji jsou ovladatelné nejen těmi stávajícími, ale i porůznu účelově ponakupovanými, aby hlasovali v čímsi úzkém zájmu.

Dokud Petr Nečas a Bohuslav Sobotka nepřivedou do svých partají čerstvé idealistické členy, dokud nezprůhlední rozhodovací procesy a neotevřou je třeba i sympatizantům zvenčí a dokud znovu „neproškolí“ své kolegy z dlouhodobých stranických programů, mohou prohrávat jeden střet za druhým.

NašiPolitici.cz