Systémové bezpečnostní, ale hlavně hospodářské potíže, při nichž se nedaří prodat ani proslavený hotel Watergate, zákonitě mění geopolitiku Spojených států. Což druhotně vyvolalo bouři v lavoru středovýchodní Evropy. Mrakem, z nějž (ne)zapršelo, byla nóta podepsaná stárnoucími, veřejně činnými osobami regionu. Plejádou známých postav a postaviček, jež si svět povětšinou spojuje se záslužným obdobím přechodů k demokraciím. Václav Havel, Karel Schwarzenberg, Lech Walesa, Michal Kováč a další odsouhlasili výzvu Obamovým Spojeným státům, aby je neopouštěly, chránily před hrozivým ruským obrem a vůbec držely „v merku“. Jako za starých dobrých, hlavně bushovských let.

Psaní do Washingtonu bohužel patří k nechtěným šprýmům. Podává velice přesnou a objektivní zprávu nikoliv o expanzivní „řízené demokracii“ Ruské federace či o protiradarové náladě ve vlastech (ex)politiků, nýbrž o signatářích samých. Symbolicky se to ukazuje po zadání hesla „Kováč“ do vyhledavače, neboť vyskočí webová stránka „Práce v USA“. Nedomyšlená proklamace asi dvou desítek zastydlých studenoválečníků, zdá se, naznačuje smutnou věc: mnozí z bojovníků za svobodu jsou s mentalitami státostranických režimů, byť přepólovaně, spojeni řetězem hodným kovaných neostalinistů. Není divu, když se pro tuto jejich nejnovější aktivitu objevilo vtipné pojmenování „Zvací dopis č. II“.

Vznikl dvacet let po Sametové revoluci. Ano, uplynula už generace, jako v roce 1968 od Vítězného února. Opět (a logicky) se našli kdysi vlivní lidé, jimž vadí přirozená změna poměrů. Definitivní proměna atmosféry typické pro dobu jejich politického mládí, moci a často i slávy. V naštěstí nesrovnatelných podmínkách stávají se proto nezřídka novými „kůly v plotě“. V tomto případě neschopnými si povšimnout, že éra intelektuálně ještě neobratnější varianty prezidenta Reagana, G. W. Bushe, byla jen agresivní iluzí neměnné vyvolenosti vlastních názorů. Neblahým pokusem znovu dělit planetu na nemístně zjednodušující dualitu černá-bílá, a to navíc i v rámci starého kontinentu, kde naše kraje byly tou vzornou žáčkovskou lavicí.

Jenže čas oponou pořádně trhnul, stávající Washington nevylučuje možnost plného členství Ruska v NATO, a tak nápad posílat mentorské knížecí rady za oceán působí žinantně. „Bájné vyprávění starců“, z nichž mnozí po Listopadu slibovali trvalou nepřítomnost cizích vojsk, de facto vyzývalo ke zpřítomnění americké moci a nepřímo varovalo před nebezpečím změny středoevropské geopolitické orientace. To vše krátce po českém předsedání Evropské unii.

Zakódovaná podprahová potřeba neochvějné pozornosti „Velkého přítele a ochránce“ či zachování doslovného étosu generaci staré revoluce je prostě k politování. Moc kdysi mocných chřadne, čímž mnohé činí až „nemocnými“.

Jde o obdobu textu vyšlého ve slovenském deníku Pravda