Některé události budí dojem, že předseda vlády Petr Nečas pověstným výrokem o policejních plukovnících a podplukovnících, kterým nebude dovoleno, aby rozhodovali o tom, kdo bude ve vládě, na ně vyhlásil hon. Jeho zaujetí proti nim podpořil ministr financí Miroslav Kalousek neméně pověstným příslibem policejnímu prezidentovi a dalším policistům, že budou odstíháni Generální inspekcí bezpečnostních sborů.

Příčinnou souvislost mezi nabubřelými výroky mocipánů, znervóznělých hrábnutím policie do jejich společenské vrstvy, a zásahy proti policejním plukovníkům nelze prokázat, ale rovněž ji nelze odmítnout jako zcela nemyslitelnou. V každém případě je podezřelé, že poměrně brzy po jejich odeznění provedl ministr vnitra Jan Kubice puč ve vedení policie likvidací policejního prezidenta Petra Lessyho, ve sporech kvůli obvinění exministryně Vlasty Parkanové tvrdě stojícího za vyšetřujícími policisty. S Petrem Lessym naložil nespravedlivě krutě: vyhodil jej po více než dvaceti letech služby u PČR a úspěšném působení ve vysokých funkcích bez nároku na výsluhu, ačkoli stejně tak dobře jej na dobu trestního stíhání mohl postavit mimo službu.

Pád Petra Lessyho se ovšem dal očekávat, protože policejním prezidentem se stal na základě výsledku výběrového řízení zorganizovaného bývalým ministrem vnitra Radkem Johnem. Petr Nečas dal najevo nevoli tím, že nazval výběrové řízení kočkopsem a kladl odpor Lessyho jmenování. Ve chvíli, kdy odešel Radek John, ztratil Petr Lessy politické krytí a mohl začít "stříhat metr". Patrně nedocenil změnu situace, proto se občas choval neopatrně.

Po pádu Petra Lessyho se ozvaly hlasy předpovídající odvolání ředitele protikorupční policie Tomáše Martince, dosazeného Petrem Lessym bez výběrového řízení. Nedávný konflikt s vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou jej přiměl k resignaci na funkci ředitele a posunul jeho existenci jako policisty na samou hranu udržitelnosti. Lenka Bradáčová určitě nevyvolala skandál cíleně, aby vyhověla tužbám politiků, nicméně stejně jako v kauze Petra Lessyho zdánlivě nevinná nešikovnost posadila Tomáše Martince na okraj stejné skluzavky, po které se svezl jeho bývalý nadřízený: u něj také vše začalo kárným řízením kvůli malichernosti. Jde teď o to, zda někdo bývalého šéfa ÚOKFK postrčí, aby se svezl do propadliště. Proti Petru Lessymu má Tomáš Martinec výhodu v tom, že nemá v zádech ministra vnitra, ale slušného člověka Martina Červíčka.

Shodou okolností pro vývoj v případech obou policejních plukovníků bylo významné datum 16. května 2013. Petr Lessy prožil napětí posledního dne hlavního líčení v jeho trestní kauze, aby odešel domů spokojen se zprošťujícím rozsudkem. Ve stejný den vyhlásil policejní prezident Martin Červíček výsledky vyšetřování příčin konfliktu mezi pražskou vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou a Tomášem Martincem. Sdělil novinářům, že plukovník Martinec se zachoval nestandardně a čeká jej proto kárné řízení. Souhlasím s ním (sic!): slušnost je v českém Hulvátově nestandardním chováním a dobré skutky mají být po zásluze potrestány.

Pan policejní prezident ulomil hrot hrozivému oznámení sdělením, že s Tomášem Martincem počítá na funkci náměstka ředitele Služby kriminální policie a vyšetřování, což jinými slovy znamená, že k němu má nadále důvěru. Kvůli tomuto záměru jej ale napadají různí kritici, kteří neumí nic kromě vyvolávání skandálů, a ustát jejich tlak bude velmi náročné.

Oživení orgánů činných v trestním řízení a zejména přibývání trestních kauz "bílých límečků", které následovalo po personálních změnách ve vrcholovém vedení státního zastupitelství a po nástupu Petra Lessyho do čela Policie ČR, přirozeně vyvolává znepokojení různých vlivných lidí, kteří se obávají, že by mohli být ohroženi. Zákulisním machinacemi působí k odvrácení nebezpečí pokusy o podrývání postavení každého, kdo by jim mohl být nebezpečný.

Za těchto okolností je pronásledování Petra Lessyho a znejistění postavení Tomáše Martince velmi nepříznivým vzkazem pro policisty: dotknout se "věrchušky" může být nebezpečné, nebo též: dostat se do sporu s politiky může znamenat konec kariéry u policie, zastání se nelze nadít.

Ale nemylme se: totéž se může začít dít státním zástupcům. Jako první ve "frontě na odstřel" stojí pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová, neboť na sebe stahuje největší pozornost nejen kvůli podílu na trestním stíhání Davida Ratha, ale také díky své slabosti pro předvádění v médiích. Každé její klopýtnutí bude proti ní nemilosrdně využito. Ostatně nemusíme chodit daleko: již zazněly úvahy, že v případě očištění Tomáše Martince se jí nepodložené nařčení z cíleného uvolnění informace vrátí jako bumerang a přiměje ji k odstoupení.

Spor mezi státními zástupci a policií a časté změny na řídících místech jsou tedy tím nejlepším, co si mohou přát dosud neodhalení a neusvědčení pachatelé. Pod tímto zorným úhlem by se měl řešit konflikt mezi Lenkou Bradáčovou a Tomášem Martincem obecně a jeho osud zvlášť. Je nezbytné vzít v potaz zdravý selský rozum.

Podle mého názoru je celý spor výsledkem profesní deformace myšlení a vztahů, které podléhají příslušníci ozbrojených sborů, státní zástupci a soudci, každá profesní skupina poněkud odlišně. Vidím proto příčiny konfliktu jinak, než oficiální místa.

Tomáš Martinec se dověděl, že jméno manžela Lenky Bradáčové prochází nějakým případem, jímž se zabývá jeho útvar. Možná si uvědomil, že se v této zemi nic neudrží pod pokličkou a s předpokladem, že uvedená skutečnost by mohla být příležitostí pro bulvár k zpochybňování nestrannosti Lenky Bradáčové, ji na dané zjištění upozornil. Stalo se 12. března 2013. Samozřejmě tím porušil služební předpisy. Nejsem si jist, zda bylo v pořádku, že se k němu informace o zájmu policie o manžela Lenky Bradáčové vůbec dostala, ale zcela určitě nebyl oprávněn ji o tom informovat. Z pohledu "civilisty" se ale zachoval gentlemansky a vrchní státní zástupkyně zpočátku na jeho pochybení nežehrala. Kdyby se toto stalo mezi "normálními" lidmi, v prostředí profesí nedeformovaných mezilidských vztahů, Martincovo chování by určitě nevyvolalo pohoršení; spíše by sklidil vděk.

Pak se ovšem Lenka Bradáčová při příležitosti svého vystoupení v pořadu Pressklub rádia Frekvence 1 dne 24. března 2013 dověděla od moderátora Luboše Xavera Veselého, že zpráva o policejním zájmu o jejího manžela unikla na veřejnost a měla by sloužit k zpochybnění její nepodjatosti při vyšetřování. Zareagovala neprofesionálně. Zapomněla na novinářskou podlost, odložila povinnou nedůvěřivost profesionála a moderátorovi se svěřila, že Martinec nebo jeho lidé citlivou informaci "prodali", aby ji poškodili, a dokonce mu za upozornění poděkovala. Přestože by ji profese měla vést k prověřování informací, měla bez důkazů okamžitě jasno: únik způsobil Tomáš Martinec, a to úmyslně, aby ji poškodil. O co neprofesionálněji se zachovala, o to profesionálnější byl moderátor: věděl, že její výlevy mohou mít pro bulvár cenu zlata, proto je nahrával a postoupil je pak k zveřejnění.

Lenka Bradáčová pak přiměla policejního prezidenta k zahájení vyšetřování Tomáše Martince odborem vnitřní kontroly Policejního prezidia a uložila si "bobříka mlčení" až do oznámení jeho výsledků. Vyloučila svůj úřad z dohledu nad vyšetřováním případu, jenž se měl týkat také jejího manžela, čímž se ochránila před podezřením z podjatosti.

Naproti tomu Tomáš Martinec odmítl odpovědnost za únik informace o zájmu policie o manžela Lenky Bradáčové a upozornil, že jej obvinila z úniku informace bez důkazů. Navíc vzal její tvrzení o "prodeji" informace doslova a cítil se jím dotčen. Protože ředitel protikorupční policie a vrchní státní zástupci (upozorňuji: máme dva) spolu musí často jednat, v takto vytvořené dusné atmosféře bylo potkávání dvou účastníků sporu nemyslitelné. Domnívám se, že to byl důvod, proč Tomáš Martinec k 15. květnu 2013 odstoupil ze své funkce. Bylo to v nouzi moudré řešení. Ze stejných důvodů mohla sice odejít i Lenka Bradáčová, ale pro policii je patrně snazší než pro státní zastupitelství provést výměnu vedoucího manažera tak, aby v útvaru nedošlo k velkým otřesům a byla zachována kontinuita řízení.

Lenku Bradáčovou pak z moudrého mlčenlivého vyčkávání na výsledek šetření vylákala další novinářská podlost: 29. dubna 2013 vyšly články, jež naznačily možnost jejího románku s ředitelem ÚOOZ Robertem Šlachtou a pořízení kompromitujících fotografií policisty. Nedivím se tomu, že po jejich zveřejnění propadla hysterii. Ale přesto si myslím, že ani pak nebylo vhodné řešení věci přes média, které začalo její tiskovou konferencí ze dne 29. dubna 2013. Zaútočila jak na Tomáše Martince, tak na protikorupční policii jako celek. Jeho gentlemanské jednání pojala pouze jako jednoznačné porušení předpisů a vyhrotila jeho závadnost tvrzením, že z kontextu jeho zprávy vyplývala nepravdivá informace, že její manžel bude trestně stíhán. Výsledný dojem z její tiskové konference pro laika byl takový, že je nejvyšší představitelkou státního zastupitelství České republiky a snaží se do svého područí stáhnout i Policii České republiky, které bude mluvit do její vnitřní struktury a stylu práce. Domnívám se, že tím překročila svou pravomoc, protože policie je ve věcech vnitřní organizace a personální politiky nezávislá a usměrňování obecných vztahů mezi státním zastupitelstvím jako celkem na straně jedné a Policií ČR na straně druhé je věcí nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, jemuž je Lenka Bradáčová podřízena jako jeden ze dvou navzájem rovnocenných vrchních státních zástupců.

V zápalu boje vychrlila další, dosud neslýchané stížnosti na úroveň práce protikorupční policie. Zejména jí vytkla, že vyšetřovala řadu věcí bez dozoru státního zastupitelství a mnohé z nich založila ad acta a chudáci státní zástupci byli proti tomuto nešvaru bezbranní. Je to vážné obvinění a policie se s ním musí odpovědně vypořádat, zvláště když kromě dopisu neznámého obsahu Lenky Bradáčové panu policejnímu prezidentovi je paní vrchní státní zástupkyně poslala přes média. Je možné, že kromě impulzů osobního rázu ji popudila také stížnost na nečinnost útvaru z úst ministra financí, kterému se oprávněně nelíbilo nevyužití informací jeho finančně-analytického útvaru ve věci solárního byznysu.

Před veřejností, která nemá možnost si ověřovat skutečnosti, těžce poškodila pověst elitního policejního útvaru, jenž vyšetřuje převážnou část mediálně sledovaných trestních kauz.

Veřejnost by ale měla její horlení brát s rezervou již proto, že výtky byly vysloveny v afektu. Je třeba vzít v úvahu, že policie po obdržení trestního oznámení zpočátku postupuje podle zákona o policii a ověřuje prvotní poznatky. Teprve v případě, že se ověří důvodnost podezření na spáchání trestného činu, policie zahájí trestní řízení podle trestního řádu a oznámí to státnímu zastupitelství, které se ujme výkonu dozoru. Ale i před zahájením trestního řízení může státní zastupitelství využít mimořádného oprávnění podle §157 odst.2 tr.ř. a postup policie přezkoumat, případně ji přimět k odstranění průtahů a jiných závad. Ani namítaná bezbrannost státních zástupců proti zlomyslným policistům, kteří před jejich ostřížím zrakem skrývají kauzy, tak není absolutní.

Stojí za zmínku, že záporný postoj k protikorupčnímu útvaru a úrovni jeho řízení Tomášem Martincem nesdílejí žalobci olomouckého vrchního státního zastupitelství. Popírají, že by před nimi skrýval kauzy. Náměstek vrchního státního zástupce Pavel Komár se vyjádřil, že za éry plukovníka Martince na protikorupčním útvaru šlapalo vyšetřování nejlépe, co kdy zažil.

Dodávám dále, že sám dozor státního zastupitelství není zárukou kvalitního a přiměřeně rychlého provedení vyšetřování. Pro toto tvrzení máme k disposici čerstvé důkazy: například téměř polovina z kauz, zastavených novoroční abolicí, jsou případy dozorované státním zastupitelstvím, které po osmi a více letech vyšetřování nedozrály k jasnému rozhodnutí. Trestní stíhání nebylo ani zastaveno, ani nevyústilo v podání obžaloby. Dozorem státního zastupitelství nebylo v kauze Františka Chvalovského zajištěno opatření tak jednoznačných důkazů, aby na nich bylo možno postavit obžalobu přijatelnou pro soud. Z toho důvodu se podání obžaloby podařilo až na čtvrtý pokus, ale pak byl stejně výsledkem rozsudek, který neobstál u odvolacího soudu. Ostatně popřením samospasitelnosti dozoru státních zástupců je nyní živě sledovaná "kauza MUS", státními zástupci opakovaně zahajovaná a odkládaná, kterou ze zapomnění museli vytáhnout švýcarští prokurátoři. Pro zajímavost uvádím, že pod bedlivým dozorem státních zástupců policie zjistila, že Aleš Hušák & spol. dovedli loterijní společnost Sazka a.s. ke krachu, aniž by se dopustili trestního činu. Takto bych mohl ještě chvíli pokračovat.

Musíme připustit, že neochota zasvěcovat státní zastupitelství do vyšetřování choulostivých případů může souviset s prokletím úniků informací a s obavami ze síly korupčních vazeb. Víme například, že policie po určitou dobu sledovala Davida Ratha a jeho spoluobžalované v utajení, a to z obav nejen z vyzrazení svého zájmu, ale možná i ze zastavení vyšetřování vyššími orgány.

Příčinou zadrhávání komunikace mezi policií a státním zastupitelstvím mohou být i rozdíly v kvalitě a v mentalitě obou profesních komunit. Policie díky proklínanému ministrovi vnitra Ivanu Langerovi prošla personálním zemětřesením, které vypudilo z velitelských míst podstatnou část příslušníků předlistopadových bezpečnostních sborů. Na jejich místa přišli mladší lidé vyšší vzdělanostní úrovně, převážně apolitičtí profesionálové, zatímco významnou část vedoucích funkcí ve státním zastupitelství stále drží bývalí normalizační prokurátoři blížící se k důchodu, většinou bývalí komunisté, s nimiž si mladí policejní důstojníci nemusejí rozumět.

Mimoto policejní prostředí je velmi tvrdé. Příslušníci kriminální policie jsou vystavováni námaze, nepohodlí, ohrožení života a zdraví a často jim nezbývá než pracovat bez ohledu na čas. V takovém zaměstnání nevydrží nikdo, kdo hledá jen jakous-takous obživu, aniž by ho daná práce příliš zajímala. Prostředí ve státním zastupitelství je z tohoto hlediska podstatně vlídnější, což má své důsledky.

Posléze je policie vystavena tlaku ze strany Generální inspekce bezpečnostních sborů, která ve snaze obhájit důvodnost své samostatné existence dotírá na policisty daleko důrazněji než její předchůdkyně, podřízená ministru vnitra. Státní zástupci takovému tlaku vystaveni nejsou. Od zřízení státního zastupitelství před dvaceti lety působí v měkkém prostředí, v němž mají jistotu téměř úplné beztrestnosti za případná pochybení, ochrany proti stěžovatelům a nedostatečného tlaku na množství a kvalitu odvedené práce. Mezilidské vztahy lidí, žijících v takto odlišných podmínkách, se částo odvíjejí podle přísloví "sytý hladovému nevěří".

V přeměně normalizačních represivních složek na plnohodnotné orgány demokratického právního státu se policie od Listopadu 1989 dostala mnohem dále než státní zastupitelství.

O těchto věcech by si měli policisté a státní zástupci vyměňovat mezi sebou odborné názory, ovšem nikoli prostřednictvím médií. Nešťastný konflikt, který vypukl díky špatně přijatému gentlemanství plukovníka Tomáše Martince, je třeba dále nerozmazávat. Když už nebylo možné zabránit jeho resignaci, mělo by na ní zůstat. Z případného pokusu o odvetu tlakem na odchod Lenky Bradáčové by měli největší radost lidé s nečistým svědomím, kteří mají důvod bát se orgánů činných v trestním řízení. Při střízlivém pohledu je zřejmé, že se toho nestalo tolik, aby bylo kvůli tomu nutné po roce opět destabilizovat Vrchní státní zastupitelství v Praze změnou v osobě vrchního státního zástupce.

Současně připomínám, že státní zastupitelství by mělo dost starostí samo se sebou, pokud by si je ovšem chtělo připustit. V souvislosti se strukturální přestavbou, ke které dojde po přijetí nového zákona o státním zastupitelství jim jich vrchovatě přibude. Vedoucí státní zástupci by proto měli zanechat snah o zasahování do řízení policie nad rámec dozoru a dohledu nad konkrétními kauzami a měli by obrátit pozornost a toky invence a energie dovnitř svého úřadu. Debaty obecného rázu mezi vedením státního zastupitelství a policií by měly probíhat na úrovni nejvyššího státního zástupce a policejního prezidenta, kteří jsou instančně rovnocennými partnery, a zásadně nikoli přes média.