22.9.2018 | Svátek má Darina


LITERATURA: Třicet let od smrti Ludvíka Součka

9.12.2008

1.

V sobotu 27. prosince uplynou přesně tři desetiletí od smrti spisovatele Ludvíka Součka (nar. 1926), i když, co víme...

"Nedostanete mne! My zasvěcení jsme zbraněmi smrtelníků nezranitelní. Teď zmizím, ale až se vynořím…“

Tak Souček i dál hovoří prostřednictvím jednoho ze svých nejslavnějších hrdinů, totiž Desetiokého.

2.

Jeho život letos opět připomněla objemná knížka Luboše Koláčka, nejspíš už rozebraná, a tak jenom prosincově připomenu některá základní Ludvík Součekfakta.

Syn knihkupce. Za války snad i "díky" dominantní matce v Kuratoriu pro výchovu mládeže. Také totálně nasazení. Květen 1945: raněn. Odmítl vyznamenání. O tom všem chystá knihu Josef Kubát.

Po válce Souček vystudoval medicínu a vstoupil, jak víme, do armády. Jeho práce v Komisi pro příměří v Koreji vede ale dodnes k senzačním dohadům, jestli jeden čas "nefungoval" až jako jakýsi "český doktor Mengele". Ve skutečnosti sotva. Jde nejspíš o naprostý nesmysl a možná i cíleně šířenou fámu, i když jiné pravdy nepochybně zůstávají neotřeseny.

„V padesátých letech schvaloval procesy, ba i popravy,“ podotýká například historik František Dvořák.

3.

Ludvík Souček, můj oblíbený autor, publikoval zřejmě poprvé ve skautském Vpředu, což roku 2000 doložil i obsáhlý knižní výbor z tohoto časopisu Třináct nožů z Jamboree (knihu doporučuji). Celoživotní posedlost četbou začala přerůstat v posedlost psaním, která se ovšem snoubila s hlubokou potřebou mystifikovat i provokovat. „Máte nějaký názor, máte? Tak já jsem proti.“ To byl jeho styl. Vzdorný rytíř, nazval ho ve své výtečné eseji Ondřej Neff, který mu roku 2007 věnoval i román Tušení podrazu (letos vyšel znovu).

V nemocnici Ludvík Souček pracoval jenom do roku 1964 a potom řídil kulturu na Ministerstvu obrany. Jako armádní podplukovník to dotáhl až na Ústřední výbor KSČ, ale rok 1968 přeťal lano strmě kariérního výstupu. Shodil Součka... a obézní Souček prý shodil dvacet kilo. Psychicky byl nejspíš nějaký čas na dně...

Ve skutečnosti ale nešlo o žádnou skutečnou osobní tragédii.

Stal se prostě jenom pro změnu šéfem zpravodajství armádního filmu a dokonce televizním moderátorem. Musel sice také odejít, ale později pracoval jako redaktor Albatrosu. Žádné skutečné "politické" problémy nikdy neměl, minulý režim mu naopak seděl jako ulitý a on ze svých postavení svým způsobem vytěžil maximum. Mnohé by dnes mohl dělat lépe a svobodněji, to je pravda, jiné věci by ale byly právě dnes až nemyslitelné. Na mysli tu mám teď hlavně Součkův přístup k "využívání" pracovní doby.

4.

Od mládí fotil. Stejně dobře, ne-li lépe o focení psal. Nakonec o tom přednášel i na univerzitě. Žil ale celou řadu životů, nejenom fotografický a redaktorský a vojenský a lékařský a spisovatelský a... Prostě celou dlouhou řadu životů.

A pro každý měl srdce. Po obdobné řadě srdečních příhod však putoval někdy v padesáti do invalidního důchodu, aby... Začal ještě intenzivněji psát.

Nezradila ho úplně ale ani televize. S Milanem Švihálkem natočil těsně před smrtí působivý TV seriál Od zmizelého diplomata k jiným vesmírům (1978, 6 dílů) a, čistě mimochodem, když dva z protagonistů zemřeli, podle legendy řekl: „A teď jsem na řadě já!“

5.

Jak nedávno na Neviditelném psu upozornil i psychiatr Josef Blažek, nebyl Ludvík Souček patrně přímo paranoidní, třeba kamarádovi, překladateli Františku Jungwirthovi se však údajně před smrtí svěřil, že "je sledován". A potom odešel. Devátý infarkt. Nic víc? Asi ne. Souček sám svůj konec předpověděl s chybou jednoho jediného měsíce...

6.

V sedmdesátých letech, kdy jsem dospíval, stal jsem se Ludvíkem Součkem přímo fascinovaným. Plnil mezeru na trhu skoro nebo zcela prostém tzv. záhadologie a chrlil knihy natolik produktivně a mocně, až ho později Ondřej Neff ("dr. Souka" známe již z Ondřejova románu Jádro pudla) přirovnal k sopce. Navzdory kvantitě ale psal v takové kvalitě, že rovnou vešel do čítanek a plným právem mu podle mého názoru i náleží titul „posledního českého polyhistora“. A co by vytvořil Souček v éře internetu, které se teoreticky mohl dožít, nedokáže si představit nikdo z nás, ale možná to bohové v pararelní verzi dějin zažily, a tak ho v té naší radši zničili.

7.

Souček byl beze sporu génius a dodnes například poutá svými „spanilými jízdami napříč obory“. Ani filmař Roger Corman neuměl za svou kamerou tak skvěle "uhánět po úhlopříčce", a že tím byl pověstný. Ne, idiotství hrozící některým specialistům (aniž by za to vlastně úplně sami mohli!) se velikého Ludvíka (této moderní obdoby velikého Alexandra Dumase nikdy nedotklo, a to ani v náznaku. Byl a zůstává jako Mississippi a proudí nám do žil dodnes a dál, i teď lze ještě zaslechnou sirény po Součkovi plujících parníků. I třeba Pavel Toufar náleží j jeho nesporným následovníkům.

Nicméně pozor!

Neobdivuji Součka ani tak co chodící encyklopedii s fenomenální pamětí a co „prvního českého interneta“. Paměť jistě měl, ale sám spíše žasnu, jak bryskně uměl seskládat i ty nejodtažitější věci a s jakou samozřejmou pochopitelností mu držely. Někdy přitom prostě vytvořil "jenom" famózní mystifikaci, to je taky pravda, ale co bychom vlastně chtěli? I mystifikace může být zároveň poučnou variantou světa v pararelním vesmíru.

8.

Ludvík Souček vždycky vstřebal fakta, ano, co nejvíc faktů, a potom TO ze sebe už rovnou vydával jako pavouk. „Ten jemně tkaný gobelín s nejúžasnějšími obrazci“. I ctíme ho, a také pro jeho fantazii a dětskou zvídavost. Pro charakter jistě méně, ale Shakespearův charakter zase vůbec neznáte, víte, vážení...

„Právě jsem sehnal Burrouhsovy romány o Marsu, a tak jsem se hned pustil do čtení,“ svěřil se třeba Souček bezelstně dětem v časopise Pionýr (1974) a stejně dobře napsal o epizodě z války Severu proti jihu (kniha Rakve útočí) jako o mravencích (Malí rytíři velkých měst), stejně se vyznal v houbách a dílo Nebe plné balónů stvořil totálně nadšen a prodchnut dějinami vzduchoplavby. I TY byly totiž jedním z těch jeho zmiňovaných světů!

S pěknou knížkou o vzduchoplavbě ostatně radil i Karlu Vrchoveckému (von Wetzkému) a zvládl, byť s proklínám, i celou dvoudílnou encyklopedii Kdo byl kdo, i když, pravda, s chybami a za pomoci Lukáše Luhana. Obratně sestavil i hned dva opravníky "obecně oblíbených" omylů a jeho více než poutavý svazek Blázniví vynálezci zůstává hledanou antikvární raritou... Ačkoli nechtěl řídit a nechával se tedy vozit, psal dokonce dopravní výchově, a to stejně živě jako o historii knihtisku. Věřil si zkrátka skoro ve všem a tvrdil by vám do očí, že svede napsat cokoli. A přece nebyl "jenom" novinář. Měla by to být knížka o tomhle..., ujelo někomu - a Souček na nic nečekal, nerozmýšlel se (už věděl), vůbec nikoho nehledal a šel a tu knížku napsal a nechal si i zaplatit.

V Otaznících nad hroby se zabývá Lincolnem, Napoleonem, Rasputinem i hrabětem Draculou, nicméně slušně uměl zkomponovat i divadelní hru (Záhada s M), zajímal se o maňásky (dvě knihy na téma) a jaké vám zvládl předepsat i scénáře pro komiksy!

Jeho Desetioký je v jednom takovém odhalen i jako skutečný tvůrce sněžných mužů, k čemuž prý stačí pár řezů do lidského mozku a huňatý kožich navlečený oběti. Ale "raněné Desetioký zabíjí,“ dočetli jsme se jako děti vystrašeni a spojme tenhle fiktivní příběh (známý i jako povídka z knihy Bratři Černé planety) se zmíněnou už Koreou a americkými zajatci a... Hle, právě tady asi bude ležet jedno z hlavních semenišť klepů o "dr. Mengelem".

Anebo že by to bylo právě naopak?

Anebo že by knihy ukrývaly i utajené viny, jako tomu bývá u mnoha spisovatelů?

Ale ne!

Sám Desetioký byl jinak totiž byl alter egem "krutého zubaře" Součka!

9.

Materiál zužitkovaný při psaní beletrie uplatňoval Ludvík Souček v literatuře faktu a naopak. Obé se mistrně doplňovalo a on svedl popularizovat vědu, ale uměl ji prodávat i jako sci-fi. Vždy působivě domýšlel a… Ta rychlost! Počítače neexistovaly, ale on tvořil takovým tempem, jako by tomu tak už bylo!...

A své paní Dagmar, která mu pomáhala, prý přímo nakázal: „Říkej, prosím tě, že to píšeme celé měsíce.“ Přitom však "spíchli" fingovanou "reportáž" Cesta slepých ptáků (zvolenou později za nejlepší českou sci-fi všech dob!) za pouhých čtrnáct dní. A ta kniha byla z valné části prostě nadiktována.

S láskou v ní přitom navázal na román Cesta do středu země (ke kterému zase jindy připravil obsáhlý doslov...) a Islandem si moc rád vyšel ve stopách Vernových hrdinů až ke kráteru Sneffelsu, té podivuhodné sopky... Stejně tak však vytvořil pozoruhodnou detektivku Případ baskervillského psa. Ne, nevím, zda byl Souček i agent. Docela jistě však vím, že byl v jednom ze svých životů a světů i holmesologem.

10.

Přidám teď i krátkou osobní vzpomínku z besedy u sluncem ozářeného zápraží letního Šolcova statku v Sobotce, v Českém ráji. Přírodovědec a „český král roztočů“ doktor Karel Samšiňák pořad uváděl, ing. Karel Pacner seděl vedle Součka a s vědeckou akribií představoval pečlivě fakty podloženou sci-fi Cesta na Mars (1979). "A chňapne tam po nich něco?“ skočil mu do řeči až dětsky bujný zubař a už vzápětí zklamaně mávl rukou. „Nic? Tak to nic není.“ Hned jsem ho měl radši.

11.

Ale co kritici?

U beletrie mu občas vytýkali například to, že se touž měrou vtěluje do VŠECH svých postav a že jaksi mnohomluvně zůstává ponořen stále v tomtéž myšlenkovém řečišti.

Měli snad i pravdu, ale co měl, chudák, když nebyl jenom jeden, jak už řečeno? Měl se rozštěpit i v knihách? Snad. Ale bolelo by to, nejspíš, a on psal právě proto, aby se spojil.

12.

On je šest bytostí, smával se již Součkův kamarád Kamil Lhoták, a právě jenom Mississippi o tolika proudech mohla zrodit i zbrusu nového českého pátrače, vozíčkáře Martina Anděla alias Nero Wolfa. Vysnil si ho a rozvinul tak současně i nezakořeněný u nás typ „ušákové detektivky“.

A ty čtyři příběhy (na jeden už jsme tady narazili) rozhodně stojí za přečtení. Martin Anděl najde přátele v jistém redaktorovi, který všechno vypráví, a jeho pozdější ženě. V případě potřeby se ti dva stávají jeho rukama i nohama. Po Praze, Čechách i světě ověřují to, co Martin vydedukoval v skrytu domova, a dodávají materiály k dedukcím dalším, přičemž zárodek Martina Anděla spatřuji už v doktoru Holubovi z Cesty slepých ptáků. Takže jaký Mengele? To Holub a Anděl (příznačná jména, že) jsou Součkova skutečná alter ega.

Škoda jenom, že o své trojici pátračů stačil napsat právě jenom čtyři příběhy (dvě povídky a dvě rozsáhlejší prózy), přičemž ten pátý příběh "došil" až s odstupem spisovatel a novinář Jan Jandourek pro knihu Městopis (2000)...

Odváží se snad ještě on anebo někdo další napsat i třeba šestý a sedmý...? Docela tomu věřím, že ano, a jestliže někdo namítne, že není důvodu, aby se to stalo, oponuji, že naopak není důvodu, aby k tomu nedošlo.

13.

V dětství jsem byl ovšem víc než jeho detektivkami nadšen právě Desetiokým anebo Velkými otazníky (1967), a tedy záhadami, které Souček celoživotně sbíral (což byl i další jeho svět). Také první dva "Erichy von..." z mnoha ostatně osobně přeložil z Němčiny a... ještě i doplnil... Ten druhý z překladů se bohužel ztratil...

14.

Přímo posedlý byl Souček taky Atlantidou (=další svět) a zajímalo ho toho nakonec už tolik, až se docela programově začal vyhýbat mnohým "novým oblastem".

„Ne, neumím klouzat po povrchu," stěžoval si dokonce. "Toužím věci znát hloub.“ A kdekomu říkal lenochu. „Nepředstavitelně moc četl,“ vzpomíná jeho paní, a to byl fakt, ale... Jsou čtenáři – a čtenáři. Souček byl ČTENÁŘ. S velikým Č. Měl sloní, i když zřejmě ne totálně fotografickou paměť, a vidíte, přesto se zdá, že si do téhle paměti snad rovnou tiskl celé stránky. Souček Ludvík sám sobě fotoaparátem, sám sobě i scannerem, řeklo by se dnes.

Jednou přečtené nezapomínal snadno a „velké otazníky“ sbíral natolik dychtivě, až k němu samy začaly přicházet. Anebo snad přicházely vždy? „Start UFO jsme viděli z chaty,“ ujišťoval rozhodně lidi na besedě. "Se ženou." A v jeho přítomnosti prý občas mizely věci.

Opět jen velký mystifikátor a jeho hry?

Kdo ví! Byl... rozhodně unikátní, zvláštní... a uzavřený... Skutečně tajemný. I ještě po letech svou ženu překvapil. Znalostí nového jazyka, ale záleží snad na tom na všem? Život... a dílo... Ne! Čtěme Součka raději, a to i kriticky, ale dál. A dál. Zkoumejme knihy zubaře, od kterého to prý v ordinaci dost bolelo. Aspoň tedy nějaká chyba, i když, pravda, byl i uznávaným odborníkem na tajnou schránku ve stoličce!

15.

Číst ho můžeme i díky tomu, že dílo nyní vychází znovu. Jako Spisy. I vnímejme to dobré a kdo nechce, ať to nečte (na shledanou) a přenesme se jako ptáci přes místa, kde kdysi účel posvětil prostředky, ano? Prosím vás, protože, a to je taky pravda...

Chce Souček podtrhnout nějakou svou vizi?

Upraví fakta.

To skutečně dělal... Anebo... Aspoň fakta vhodně vybírá. Někdy? Vždycky? Co já o tom dokáži říct?

Ale byl takový. Copak se mi víc hodí do krámu? ptával se. A ne vždy výpůjčku dozná.

Spíš skoro nikdy. „Herman Melville, ten výpůjčky doznával,“ napsal doslova do Tvorby, ale mezi řádky se tomu jistě jenom smál. A jak!: Nejste sčetlí? Nejste. Váš problém!

A například nedávný článek na Sardenu o Lemově knize Sezam (1954) mi znovu připomněl i podobnost jedné její povídky (Křišťálová koule) se Součkovým románem Pevnost bílých mravenců... V Ludvíkově knížce Případ jantarové komnaty je zase zakleta známá pasáž z Haggardova románu Ona a... A syžet Případ ztraceného suchoplavce? Tak ten má dokonce bezpočet inspirujících předchůdců... On i ten Desetioký je má, a tak dále, a tak i podobně... Edgar Allan Poe nebo William Shakespeare ovšem zřejmě nepracovali jinak.

16.

K Součkově legendě však nepřispělo jeho (občasné) plagování toho, co měl načtené.

Přispěla k ní... spíš ona už pověstná trilogie Tušení (1974, 1978, 1992). Ano, ta.

Za normalizace zdála zjevením, podobně jako i zmíněný už TV seriál natočený (pouze!) podle poslední kapitoly jejího prostředního dílu. Vlastně je to natočeno až banálně, uznávám, a kdo ví, zda to vůbec ještě existuje, ale jako kluk jsem díky tomu cyklu žasl nad Součkem i v televizi a obdivoval, jak skvěle to ze sebe sype. Zpaměti a jako když tiskne, i bez papíru. Ne, nečekal bych, že to bude naposled, co dostal šanci...

A "osudný" třetí díl trilogie?

Měl prý celých tři sta stran a zřejmě skutečně existoval. V jediném výtisku.

Tento výtisk vláčel Ludvík Souček všude sebou a nakonec "díky" komusi zmizel. Snad tu hrála roli závist? Česká? Nejspíš. A nakonec vyšlo zkrátka jenom torzo, respektive, a to ještě spíš... něco úplně jiného. Útlá kniha Po stopách bludiček (1992).

A jedenáct pokračování Tušení světla z Tvorby 1976?

Tady jde, jak známo, jenom a pouze o základ druhého z dílů trilogie, tedy o Tušení stínu. O nic víc. A kde je tedy Tušení světla. Dnes? Asi? Nevím... Ale v povídce Tajnosti Starého Plzence (Mladý svět 16/1996) jsem záležitost přece aspoň okrajově "uvedl na pravou míru,“ protože píši (citace): ... a reportérka Ivana našla trezor s Tušením světla a se zbytky Součkova autobiografického románu Železo přichází z hvězd!

Našla... anebo nenašla? Ve skutečnosti?

Pokud opravdu našla, nu, pak v reálném světě až dosud ani nepípla. Ta ženská. Ostatně... Vymyslel jsem si to - a roku 2007 povídku znovu vydal v knize Zabiju Putina v Karlových Varech (NAVA). A Součkův odkaz dnešku?

Zkusme to takhle a podle těchto hesel:

1. I my, občané, alespoň občas mysleme, pěkně prosím, součkovsky! Jo?

2. I my, občané, čtěme pomyslné, ale hned zde i následující věty z poslední stránky ztraceného Tušení světla:

Ne, nedostanete mne.
Já, text zasvěcený, jsem rukama smrtelníků nezranitelný.
Teď zmizím, ale až se vynořím...!



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


FEncl
10:58
13.12.2008

Oprava
19:57
10.12.2008

Třetí oprava
18:35
9.12.2008

Fencl
18:02
9.12.2008

Mirka
14:56
9.12.2008

V
12:37
9.12.2008

IF
14:11
9.12.2008

fo-ol
12:16
9.12.2008

Lobo
10:17
9.12.2008

VLK
13:01
9.12.2008

J.G. Pašek
8:32
9.12.2008

mik
0:44
9.12.2008

Antonín I.
6:07
9.12.2008

Jura Jurax
13:02
9.12.2008

Antonín I.
18:38
9.12.2008

počet příspěvků: 30, poslední 13.12.2008 10:58









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.