... což je svatá pravda, uznejte, nicméně taky víme, že ctihodný František Lelíček se nad prosté a řadové Čechy jako vy anebo já vyšvihl a jeho vládní program byl následující:

1. Nešetřit na slibech, které by národ naplňovaly nadějí na brzké splnění snů.

Konkrétně? Vydá se reskript, kde se slíbí větší samostatnost, v němž král vysloví ochotu posadit na hlavu historickou korunu, ale vzápětí, ještě když budou omámeni úspěchem, se opět odvolá. Takový obrat působí jako rána pěstí mezi oči, následuje ochablost a důvěra národa ve vlastní houževnatost a sílu zmizí.

2. Učinit vše, co lichotí národní ješitnosti, aniž by to škodilo zájmům státu. Král tedy častěji navštíví kraj a bude mluvit dialektem.

3. Nešetřit na vysokých poctách a vyznamenáních předáků, povolat některé na skvělá, dobře honorovaná místa, jinak ovšem bezvýznamná. To znamenitě zdemoralizuje šiky.

***.

Ano, tak a nejinak končí slavný román(ek - má jen sedm kapitol) František Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa z pera dědečka našeho exprezidenta Václava Havla, jinak též diplomata (v letech 1920-32 v Německu, Maďarsku a v Rakousku) a krátce také ministra propagandy Hugo Vavrečky (1880-1952) poprvé uveřejněný v letech 1907-1908 v Lidových novinách a roku 1923 zdramatizovaný Jiřím Drémanem.

Když konečně pan Vavrečka píšící pod jménem Hugo Vavris i povolil provozování, byla tato hra s úpravami paní Lažanské uvedena dnes 19. prosince 1930 pod titulem To dokáže Lemlíček(sic) a následující film napsaný Václavem Wassermanem (vl. jménem Václavem Vodičkou, 1898-1967) měl poté premiéru 25. března 1932 v titulních rolích s "Macem" Fričem a Vlastou Burianem, který hrál navíc i Fernanda XXIII. (v knize Alfonse XIII.) a perfektně zazpíval jak hymnu státu Portoriko (v knize jde ještě o Španělsko) Ať slunko svítí v každou hodinu na c. k. rodinu, tak i písničku Rosita, Rosita, lásko moje skrytá, přičemž autorem obou textů byl Fráňa Vodička.

Režisér Martin Frič hrál (stejně chabě) i ve francouzské verzi téhož filmu, nicméně Vlastu Buriana zde nahradil Pierre Bertin (1891-1984), který tady navíc nepředstavuje pražádného Lelíčka, nýbrž jistého Leducqua, což je nepochybná narážka na Gaboriauova detektiva Ledocqua, ale vraťme se šupem od filmu k próze, jejíž reedici roku 1932 ilustroval Ondřej Sekora a na kterou básník a právník Eugen Lederer (1861-1937) navázal povídkou Lelíček redivivus.

Hugo Vavris svoji prózu tedy končí satirou na politické poměry, satiře však v knize předchází parodie, a to snad až příliš vlídná... Není totiž v podstatě parodií a my si ještě i dnes (reedici veledíla vydala roku 1991 Česká expedice) vychutnejme ony "brakové pasáže" od tenkrát teprve sedmadvacetiletého odborného asistenta techniky Vavrečky, který se tady neubránil až náběhu k science fiction, přičemž ještě jindy napsal i zaujímavou utopii o lidsky cítících strojích...

"Termit? Co je to?" ptá se Lelíček. A Sherlock Holmes odpovídá:

"Směs teprve nedávno vynalezená z práškovitého hliníku a kysličníků železa. Je snadno zápalná a hoří při obrovské teplotě, takže lze v okamžiku roztavit i silné ocelové desky. Lupiči bank proto termitu užívají k dobytí železných pokladen. Nač nesl neznámý po neschůdných cestách v Sierra de la Pena pětadvacet liber termitu? Očividně chtěl tavit železo. Mimo kolejí je nablízku jediný větší železný objekt, viadukt, po kterém jedeme, i bylo mi jasné, že se má zde provést útok na dvorní vlak. Stačilo nasypat termit uprostřed mostu napříč, zapálil v rozhodné chvíli a v několika okamžicích byl by most protaven, doslova proříznut. Vlak by se byl ovšem zřítil i s viaduktem do hlubin a vlak si měl termit sám zapálit, neboť skutečně stačí tření mezi kolem lokomotivy a kolejnicemi, aby se prášek vznítil!"

Dobré, což?

Já bych řekl, že jo, ale ještě "škvárovitěji" líčí mladý Vavris hrdinovo tokání. Hle:

Usedli, či spíše snesli se beze slov na drnové sedátko v růžové besídce. Již se šeřilo a omamující vůně jasmínu a nočních fial táhla vlažným vzduchem. Kolem hlav bzučely lesklé španělské mouchy-cantharidy jako symboly vášnivé lásky a slavíci klokotali. V parku bylo už docela šero. Listy ohnivých růží padaly na štěstí blažených milenců.

František Lelíček se tady domnívá, dodám jenom pro pořádek, že toká s královninou dvojnicí, ačkoli kráčí o královnu samotnou a její českou dublérku Lelíčkovi do parku dohodí "Kecal" Sherlock Holmes až později, jenže co naplat, ani poté se námluvy naprosto neliší a...

Jednoho krásného večera viděly růže v besídce Františka Lelíčka u nohou slečny Louisy a slyšely vyznání lásky. Opět táhla vlažným vzduchem omamující vůně oleandrů a nočních fial, slavíci nadšeně klokotali a španělské mouchy bzučely ještě svůdněji než onehdy. Listy ohnivých růží padaly na štěstí blažených milenců, Františka Lelíčka a slečny, tentokrát skutečné Louisy. Představované ve filmu, dodejme, sedmnáctiletou slečnou Babkovou, chci říci Lídou Baarovou.

A to je vše?

Skoro. Vedle "Lelíčka" (knižně poprvé u B. Kočího, 1908) ovšem vyšly Havlovu dědečkovi i další dvě knížky, a to Hospodárská budúcnosť Dunaja (Bratislava 1936) a Život je spíš román (Praha 1997), a onen "filutovský" charakter "dvojníka na cizím účtu" se jistě stal látkou i pro onačejší romány.

To stal, avšak v tomhle případě bohužel nelze nevnímat i značnou politickou podlost, s kterou se jinak milý hrdina Lelíček ve finále knihy vyhraní proti Kataláncům, zatímco kastilští radové... Na čem že se uradí?

I řekli si v srdci svém: "Ano, nešťastné naší říši je souzeno, aby její spasitel přišel z Brodku u Přerova na Moravě."

A tak se stalo, že máme opět českého krále, končí i Hugo Vavris.

Ovšem na španělském trůně.

(Převzato a zkráceno z časopisu Tvar, kde se dočtete více.)

**********************************
Přijďte za kulturou do stylové kavárny Home Café v centru Plzně
ve čtvrtek 17.12. 2009 od 19.00 hod

na křest nové sbírky Ason klubu
MALÁ VÁNOČNÍ KNÍŽKA 2009
Setkáte se s autory: Zdeňka Hanigerová, Radka Ketnerová, Eva Anna Pilátová, Jitka Prokšová, Zora Šimůnková, Jan Alexander, Ivo Fencl.

Vstupné je dobrovolné