18.7.2019 | Svátek má Drahomíra


LEGIONÁŘI: Přes Kanadu do vlasti (I.)

30.4.2007

Před osmdesáti sedmi lety, v roce 1920, projížděly Kanadou na své cestě ze Sibiře do svobodné vlasti tisíce československých vojáků. Doma se našemu zahraničnímu vojsku říkalo „legionáři“. Kdo byli ti mladí lidé vedení pětadvacetiletými poručíky a třicetiletými generály? Byli to vojáci dobrovolnické armády, která v první světové válce bojovala na straně britsko-francouzsko-ruské Dohody a jejích spojenců proti ústředním mocnostem - Německu a Rakousku-Uhersku. Většinou to byli Češi, původně vojáci rakousko-uherské armády, kteří padli do zajetí. Československé legie vznikly a bojovaly v Rusku, Francii a Itálii. Jejich cílem bylo vydobýt samostatný stát pro Čechy a Slováky.

Nejpočetnější legie byly zformovány v Rusku. Působily tam šest let a jejich poslední oddíly se mohly vrátit domů až dva roky po vzniku Československé republiky. Legionáři v Rusku byli svědky slavných vítězství, bolestných porážek i rozpadu ruské armády, v jejíchž řadách poctivě plnili svoje bojové úkoly a doufali, že se s její pomoci vítězně vrátí do rodných krajů a zbaví naše národy nadvlády nenáviděné habsburské monarchie, která je do pekla nesmyslné války uvrhla.

Vývoj ruské revoluce v roce 1917 však rozhodl jinak. Jako součást spojeneckých vojsk se ruské legie dostaly do konfliktu s bolševiky a nakonec i s nedemokratickými extrémy ruského života. Čechoslováci kontrolovali transsibiřskou železniční magistrálu více než rok a marně čekali na posily od spojenců. Pak se postupně stahovali do Vladivostoku, kde jim spojenci poskytli lodě na přepravu do Evropy.

Největší počet legionářů se ve Vladivostoku nalodil v období mezi prosincem 1919 a zářím 1920. Poslední československé ešelony (vojenské vlaky) se do Vladivostoku dostaly až počátkem června 1920. Celkem bylo odtud vypraveno 42 lodních transportů (šest z nich s invalidy), které převezly 72 644 osob, mezi nimi 3 004 důstojníků, 53 455 vojínů a poddůstojníků, 4 914 invalidů, 1 726 žen a 717 dětí. Českoslovenští legionáři zanechali v Rusku 3 652 padlých a 739 nezvěstných.

Lodní transporty, vypravené většinou Spojenými státy, pluly nejčastěji kolem čínských, indických a arabských břehu na Suez a odtud do Terstu. Menší počet transportů se přepravoval přes Tichý oceán jednak panamským průplavem a dále do Evropy, jednak do severoamerických přístavů.

Průjezd jednoho z takových transportů Kanadou a pobyt v táboře Valcartier u Quebecku glosoval ve svém válečném deníku František Breber, tehdy podporučík 1. úderného praporu ruských legií, kterému velel major Rudolf Hásek (po roce 1948 významný exilový pracovník v Kanadě). Přinášíme několik poněkud jazykové upravených úryvků z deníku, který dosud nebyl publikován.

***

6. června 1920

Ráno jsem byl už v půl páté na palubě. Náš parník „Ixion“ připlouval k prvním ostrůvkům Ameriky. Stáli jsme namačkáni u zábradlí paluby a dychtivě vyhlíželi pevninu. Náš medvěd Míša stál na zadních mezi námi. Byl o hlavu větší než my, natahoval krk k pevnině a nozdry mu jenom hrály.

Po čtrnáctidenní plavbě rozbouřeným Pacifikem se nám nikdy nezdála zeleň pobřeží svěžejší, skály pestřejší a vůně pevniny svůdnější než nyní.

V sedm hodin naše loď zastavila v málem přístavu Williamshead, kde byla lékařská prohlídka. Nikdo nebyl nemocen. Všichni jsme byli rádi, že se už uzdravila i mladičká ruská manželka našeho velitele, majora Háska. Celou cestu ji zle sužovala mořská nemoc, nesnášela jídlo a všichni jsme už měli vážné obavy o její život.

Když jsme opustili Williamshead, naše loď se proplétala mezi malebnými ostrůvky, obeplula velký ostrov Vancouverův s hlavním městem Britské Columbie Victorií a kolem druhé hodiny odpoledne za zvuků hudby našeho úderného praporu vplula do velkého vancouverského přístavu.

První, koho jsme na molu spatřili, ještě než jsme přistáli, byla dvě hezká děvčata. Smála se na nás a mávala šátky. Volali jsme na ně lámanou angličtinou, ale k našemu úžasu jsme slyšeli, že nám odpovídají jaderným českým „Nazdáár!“.

Konečně jsme přistáli. Začalo se s vyloďováním. Zatímco jsme se řadili, krajané a zástupci města vítali naše velitele a pak nás všechny pozvali na malé občerstvení do upraveného přístavního skladiště. Nebylo nás na „Ixionu“ málo, se 7. plukem a Kulikovského jízdní baterií nás byly dva tisíce.

Přístav byl po celou dobu našeho vyloďování pro širší veřejnost policejně uzavřen. Někteří hoši to považovali za projev obav před „bolševiky“ ze Sibiře a měli to anglické vládě v Kanadě za zlé. Některým z nás to bylo k smíchu, jiné to dost mrzelo. Byl-li to opravdu ten skutečný důvod, angličtí úředníci brzy poznali, že se mýlili.

Za zvuku řízné hudby jsme pochodovali z přístavu na nádraží Canadian Pacific Railway. Kluci se vytáhli. Šlo se po rotách, řady přesně vyřízené, důstojníci se šavlemi v čele svých útvarů. Napřed pochodoval 7. pluk s naší kapelou. Turecký buben na vozíku táhl medvěd Míša vedený svým opatrovatelem. Tato originalita budila mezi Kanaďany velký zájem. Dělostřelci Kulikovského pochodovali v pláštích a jejich ostruhy na jezdeckých holínkách řinčely v rytmu pochodu. Nakonec mašíroval náš úderný prapor. Šli jsme bez plášťů, ale v přílbách, a všichni „na rámě zbraň“ s nasazenými bodáky, všechno pěkně v zákrytech, radost pohledět!

V ulicích jsme byli bouřlivě vítáni tisícihlavými davy, které tvořily husté špalíry. Bylo slyšet nadšené „Hallo boys!“, „Hip, hip!“ a někde ojedinělé „Nazdar!“.

Zde už policie nehlídala. Angličané se přesvědčili o kázni a pořádku v našem vojsku. Později nám angličtí důstojníci řekli, že jsme měli daleko lepší disciplínu než jejich jednotky, které se vracely z Francie.

Z Vancouveru jsme toho mnoho neviděli, ale i to málo byl pro nás, po šestiletém pobytu v Rusku, kulturní šok. Ulice byly vyasfaltované a osvětlené elektrickými světly, domy vysoké, některé měly až deset pater. Okna byla vesměs veliká a blízko sebe, domy tedy byly železobetonové.

Vancouverské nádraží bylo nádherné. Celé kryté, i vlaky byly pod střechou, prostor mezi kolejemi kryly deskové podlahy nástupišť. Měli jsme dojem, jako bychom vstoupili do velkého sálu. Celá hala byla zalitá elektrickým světlem.

Náš ešelon pozůstával ze samých čtyřosých Pulmanových vagónů - pro mužstvo 3. třída, pro důstojníky 1. třída. Jeden vagón byla jídelna a kuřárna, mužstvo mělo vagónovou kuchyni. Tedy už žádné těplušky z dobytčáku, ve kterých jsme v Rusku po léta žili.

Večeřeli jsme ve vlaku. Po večeři jsem si šel zakouřit čibuk do kuřárny a potom spát. Lůžka byla ve vagónech velmi prakticky zařízena. Stěny kupé se prostě sklopily a tam už bylo všechno pro spaní připraveno: matrace, prostěradla, pokrývky a podušky. Sklopením stěn se vytvořily jakési kukaně, vždy dvě nad sebou, které se daly zastřít pěknými zelenými záclonkami. Ano, byl to kontrast: po léta jsme spávali na pryčnách, přikrytí vojenskými plášti a pod hlavou často chlebník s ručními granáty.

7. června 1920

Probudil jsem se dost pozdě, ale přesto jsem byl jedním z prvních. Nás vlak byl už daleko za Vancouverem a uháněl údolím Frazer River. Kraj byl velmi romantický. Od stanice Rope se trať obrátila k severu za stálého mírného stoupání. Projížděli jsme četnými tunely a tam, kde byl výhled do krajiny, jsme spatřili lesknoucí se ledovce Skalnatých hor. Na stanici Kamloops, v divoce romantické krajině, jsme měnili lokomotivu. Na chvíli jsme vystoupili z vlaku, naše kapela koncertovala a přivábila ke stanici mnoho Kanaďanů.

Po půlhodině jsme odjížděli. Zanedlouho jsme dosáhli průsmyku Roger´s Pass ve výši 4 300 stop a nad ním horu Sir Donald, která prý dosahuje 10 300 stop. Divoká krajina se strmými soutěskami a mosty vysoko nad údolími pokračovala až do stanice Blue River. To byla malá dřevařská vesnička, zaklíněna hluboko do úbočí Rocky Mountains - Skalnatých hor. Vrcholky okolních hor mizely kdesi v mracích. Sluneční paprsky kouzlily na úbočích pohoří barevné odstíny. Bylo to okouzlující. Maně jsem si vzpomněl na romány svého mládí, které napsal Karl May. Ani ve snu mne tehdy nenapadlo, že ty hory, které May tak rád popisoval, někdy v životě uvidím.

V noci jsme projížděli Mount Robson a Griki Alta, nejvýše položené stanice naší pouti kolem světa. Noc byla jasná a nad těmi velikány svítil velký disk měsíce. Nikdo z nás nespal, dívali jsme se z oken.

8. června 1920

Vstal jsem dost časně, abych se ještě mohl pokochat pohledem na Canadian Mountains v září vycházejícího slunce, ale bylo pozdě. Už jsme jeli rovinou, obloha byla zatažená a chvílemi pršelo. Jeli jsme rychle. Dopoledne jsme prolétli bez zastavení stanicemi Obeed, Edson, One-Way a ve tři odpoledne jsme byli v Edmontonu, hlavním městě provincie Alberta.

Říkalo se, že v Edmontonu bude delší zastávka, a tak jsme dostali každý zálohu na služné - 5 dolarů. Bohužel, z prohlídky města nebylo nic, už za půl hodiny nás svolávala trubka do vagónů. Několik nás vyběhlo před nádraží, ale co jsme viděli? Široké ulice, vysoké domy, elektrická dráha, všude čisto - a dost.

Na stanici River Bend jsme byli obdarováni místními občany cigaretami a pomeranči. Pokračovali jsme v cestě dál úrodnou krajinou. Na polích pracovaly stroje a nebylo snad domku, u kterého by nestálo auto. I v polích stála osobní auta, kterými farmáři dojížděli za prací.

9. června 1920

Všechno by bylo hezké, jenom nás zlobilo, že s námi uhánějí, jakoby nás ukradli. Takhle z té Ameriky nic nemáme! No, neuvědomili jsme si, že nejsme na žádném turistickém zájezdu. Na stanici Kamsak na nás čekalo mnoho Rusů - emigrantů. Chtěli jsme s nimi „pobalakať“ (pohovořit) o poměrech v Rusku, velmi je to zajímalo, ale po čtvrthodinové zastávce jsme museli zpět do vagónů a jelo se dál.

Nebo na stanici Dauphin, div nám neujel vlak. Hoši už chtěli zpohlavkovat jak posádku lokomotivy, tak výpravčího, který byl, jak se ukázalo podle němčiny, kanadský Němec. Řekli nám, že tam budeme stát hodinu. Major Hásek nechal naši kapelu na nádraží koncertovat, no a my jsme si protahovali kostry. A tu se najednou vlak rozjel… Mysleli jsme, že jede pro vodu a nebo mění kolej, ale milý vlak si to hasil ze stanice jakoby nic. Major Hásek vběhl do staniční budovy a žádal, aby vlak ihned zastavil. Zůstal stát až za stanicí, my museli dobíhat.

Městečko Dauphin vypadalo jako jeden velký sad. Pestré rodinné domky byly posazeny doprostřed kvetoucích zahrad. Vypadalo to tam jako v pohádce.

(Budeme pokračovat)



Prodej, byt 3+1, 80 m2, Lipník nad Bečvou, ul. Za Parkem
Prodej, byt 3+1, 80 m2, Lipník nad Bečvou, ul. Za Parkem

Za Parkem, Lipník nad Bečvou - Lipník nad Bečvou I-Město, okres Přerov
2 500 000 Kč

Diskuse


Anna Šochová
19:29
3.5.2007

zlý kukuč
18:28
30.4.2007

JAB
8:44
30.4.2007

počet příspěvků: 6, poslední 3.5.2007 07:29









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.