Začátkem dubna 1961 kolovaly v Moskvě pověsti, že první Rus má v nejbližších dnech letět do vesmíru. Někteří západní novináři sáhli po dva roky starém čísle časopisu Ogoňok, který uveřejnil fotoreportáž o zkouškách antigravitačních obleků pro letce, a přetiskli ji s tím, že se jedná o budoucí sovětské kosmonauty. Nejvíc věděla americká tajná služba CIA, která 11. dubna upozornila prezidenta Johna Kennedyho, že v době, kdy bude ve Washingtonu noc, by měli Sověti vypustit člověka do kosmu. Kennedy nařídil, aby ho kvůli tomu nebudili – stačí, když mu to oznámí ráno.

Přesto někteří západní reportéři včetně několika komunistických, kteří měli tradičně blíž k moskevským pramenům, vytrvale rozšiřovali pověst, že Jurij Gagarin nebyl první – několik odvážlivců prý zahynulo už dřív.

Týdeník US News & World Report napsal na jaře 1961, že několik dnů před 12. dubnem se v kosmu zabil jeden kosmonaut. Později se fáma zmírnila – známý zkušební pilot Vladimír Iljušin obletěl 7. dubna třikrát Zemi v kosmické lodi Rossija a během přistávání se zranil. Jenže Iljušin měl těžkou automobilovou havárii už v červnu 1960 v Číně.

Padala i další jména. Alexej Ledovskij zahynul v roce 1957 při letu po balistické dráze z kosmodromu Kapustin Jar, v dalších letech Terentij Šiborin a Andrej Mitkov. Tvrdila to italská tisková agentura Continentale s odvoláním na nejmenovaného vysokého komunistického činitele v Praze. Následovalo několik dalších údajných kosmonautů, kteří zahynuli.

Potom se přidali italští radioamatéři bratři Achille a Giovanni Battista Judica-Cordigliaové, kteří si postavili v Turíně v roce 1957 sledovací stanici Torre Bert. Začali živit svět fantastickými zprávami. Z jedné podivné sovětské družice zachytili 4. února 1961 přenos tlukotu lidského srdce, který brzy ustal. Prý kroužili okolo Země dva sovětští kosmonauti.

Uprostřed května 1961 zachytili někteří radioamatéři v Evropě slabé volání o pomoc, které prý pocházelo od dvou sovětských kosmonautů. V říjnu se dostala sovětská loď s několikačlennou posádkou vlivem slunečních erupcí na špatnou dráhu a ztratila se v dalekém vesmíru. I v listopadu 1962 zaznamenali Italové volání o pomoc z kosmu a tehdy zahynul kosmonaut Bělokonov. Pokus o vypuštění druhé kosmonautky skončil 19. listopadu 1963 tragicky. Jeden anebo více lidí zahynulo, opět podle italských amatérů, v dubnu 1964.

Tyto pověsti o utajovaných tragédiích sovětských kosmonautů shrnul ze západního tisku americký kosmický spisovatel James Oberg v knize Uncovering Soviet Disasters (Utajené sovětské havárie), vydané v roce 1988. Oberg, který dříve pracoval ve vojenském raketovém výzkumu a potom v houstonském kosmickém středisku NASA, je odmítal: „Podle mé studie z roku 1972 jsou tyto zprávy naprosto nepravdivé.“

Ani další vysoce postavení sovětští uprchlíci – diplomati, vyzvědači a vědci – se o ničem takovém nezmiňovali. Inženýr Vladimir Fjodorov, údajně význačný specialista v radiotechnice, v článku o sovětské kosmonautice otištěném v roce 1973 v hamburském časopisu Spiegel pověsti o údajných utajených ztrátách sovětských kosmonautů vyvracel. Vědecký reportér Leonid Vladimirov uvedl v knize, kterou napsal v americké emigraci: „Přikláním se dnes k názoru, že žádný pilotovaný let před Gagarinem neexistoval.“

Tyto pověsti rovněž ostře vyvracel Charles S. Sheldon, šéf výzkumného oddělení Kongresové knihovny, napojeného na zdroje CIA, který až do své smrti platil za nejvýznačnějšího amerického znalce sovětské kosmonautiky. Například v listopadu 1967 členy Kongresu informoval takto: „Do roku 1967 žádná země neztratila během kosmického letu nějakou kosmickou posádku. U nás zahynulo několik mužů při leteckých neštěstích. Jestli měli Sověti podobné havárie, nevíme, ale jeden muž, který mohl mít nějaký vztah ke kosmickému programu, ale o němž nebylo řečeno, že šlo o kosmonauta, se zabil na padáku.“

Ani když za Michaila Gorbačova v druhé polovině osmdesátých let propukla glasnosť a když se později po rozpadu Sovětského svazu v moskevských sdělovacích prostředcích přetřásaly všechny možné aféry, nikdo Gagarinovo prvenství nezpochybnil. Ano, zahynulo několik kandidátů při výcviku na Zemi, o život přišli dobrovolníci, kteří zkoušeli různé prostředky pro kosmonauty, později se někteří dobyvatelé kosmických výšin zabili – ale to je všechno.

MfD, 31.3.2008

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz