Na přepravku v chodbě s odporem koukala Anka i Mikeš a když jsem z ní vylovila malé černé nic, Mikeš zasyčel a začal vrčet. Anka to pochopila tak, že má Mikeška bránit a na Bertíka se zamračila, Bertík se nedal a zasyčel na Anku.

S úžasem jsem sledovala, jak se domácí zvířata semkla, fenka a kocourek, a bok po boku nedůvěřivě sledovala malého kočičího klučinu, jak se rozhlíží po svém novém domově. Když jsem hladila Bertíka, Mikešek mě pak nedůtklivě očuchával a nenechal se pohladit, ba otáčel se ke mně zády a na pusinky jsem musela na několik dnů zapomenout.

Po svých visutých cestách sledoval každý pohyb vetřelce, asi jako sledovali horní chlapci pohyb žandárov v údolích. Skoro dva dny trvalo napětí, dva dny si hrál Mikeš na uraženého domácího pána a nechtěl o Bertíkovi ani slyšet, mimo dvou tří krátkých výpadků z role, kdy se s ním chvíli honil a hrál si.

Chování domácích mě opravdu překvapilo, najednou byli k sobě těsně natisknuti v posteli, a ačkoli dřív za dveřmi koupelny na mě čekávala jen Anka, teď tam seděl po jejím boku i Mikešek. Atmosféra byla silně napjatá, ale malý Bertík si dokázal poradit. Nejdřív si vybral za svého dvounožce přednostu. 

Bertík si k němu lehal a koukal na něj a předl mu a tak si získal přednostovo srdce. A k tomu návdavkem získal i ruce, které ho ochotně drbou a přenášejí, naklepávají mu polštářky, hájí ho a rozmazlují. Potom se Bertík s vědomím, že má krytý týl, vydal cestou přes sedačku na psí deku a nebojácně si lehnul vedle Anky. Ta ho chvíli podloubávala čumákem a pak provedla svůj obvyklý přijímací rituál, umyla Bertíkovi prdýlku a tím ho přijala do rodiny.

Mikešek byl ve střehu déle, vrčel na Bertíka skoro dva dny, ale pak přirozená hravost a druhová příbuznost zvítězila a kocourci utvořili hebké bratrstvo, které vyvádí svým řáděním Anku z míry. Jakmile se kočičáci pustí do pranice a vypísknou, už je u nich Anka a kouká, kdo komu ubližuje. Jakmile vidí kočičí honičku, pustí se za kocourky a snaží se je uklidnit, přičemž mírně nadržuje Mikešovi, přece jen je domácí déle.

Důsledkem této psí péče se kocourci naučili prát se zcela potichu a také v místech, kam Anka nemůže. Když k nim přiběhne a přetrhne jejich hraní praní, ukryjí se hbitě a pak opatrně vystrkují hlavičky, jestli už jejich přísná vychovatelka zmizela do svého pelechu, a když ano, mrknou na sebe a začnou se zase lovit. 

Baví mě sledovat, jak jsou kocourci jiní. Mikešek je hedvábná proužkatá něha. Bertík je čertík a koumák a pochodující hlad. Mikešek sedí na parapetu a sleduje, jak se větvičky kývají ve větru, pozoruje běžící stíny a krmící se sýkorky a skládá kočičí haiku. Bertík sedí na parapetu, vyskakuje na šňůrku od žaluzií, loví ji, houpe se na ni a brnká na vodící strunu.

Mikešek si stanovil roh kuchyňského stolu jako sběrné místo pro mazlení, Bertík jako odraziště k přeskoku na linku. Tam Mikeš za celou dobu ještě nebyl, zato Bertíka sundáváme z linky několikrát denně. Bertík je mnohem ukecanější než Mikešek, který často mňouká tichounce až bezhlese. Ačkoli mluvit umí také a jak!

Když se u nás objevil Bertík, žasla jsem nad tím, jak bohatou škálou zvuků Mikeš oplývá: syčel, brčel, bručel, huhlal, mňoukal a žbrblal, a to jak po straně, tak i přímo mně do očí. Mikešek má drápky stále zatažené, ale Bertík ještě ne pokaždé, stále v něm přetrvává nutná ostražitost z dob, kdy byl odkázán sám na sebe. Mikeš je zase drápavější na věci, zkouší to všude a zatím ignoruje šplhadlo i drápadlo v podobě provázkové rohožky přidělané na stěně.

A Bertík je kašpárek tančící v obýváku na skleněném stole. Ale kočičí trávu milují oba stejně a podupou ji a uválí během pár minut, když dostanou novou. A oba kočičí kluci mají stejnou hebkost a něžnost a oba krásně hlasitě předou. I potmě je vnímám, cítím jak se tiše přibližují tmou a pak lehce zalehnou do důlku na mé dece.

Když máte doma psa, naučíte se chodit ven i za tmy a v počasí, kterému se bůhvíproč říká psí; pokud vím, žádný pes by si takovou slotu za své oblíbené počasí nevybral. Když máte doma kočku, naučíte se sdílet život s bytostí, která je jiná než vy.

Zjistíte velmi rychle že vaše, případně architektovy představy o uspořádání prostoru a předmětů v něm se zcela, ale naprosto zásadně liší s představou kočičí. A taky zjistíte, že nikdy nejste sami a že nikdy nepřicházíte do prázdného bytu, ať už máte psa nebo kočku.

Kočka není pes. A to je moc dobře. Pouto, které nás váže se psem, je naprosto výjimečné prolnutí duší dvou druhů, jenž se utvářelo během miliónů nocí, kdy člověk seděl pod nebem s hvězdami ještě bezejmennými a jeho společníkem a ochráncem před nočním strachem byl jen oheň a pes.

Soužití člověka a kočky muselo vzniknout z touhy po kráse a také z touhy rozluštit skrytá tajemství. Pomáhá nám pochopit, že mnohé důležité zůstává navždy skryto pod povrchem, a rovněž nám pomáhá dojít k poznání, že člověk není pánem nad zvířaty, ale může se stát jejich rovnocenným společníkem.

Pro psa i kočku platí v nejvyšší míře, že člověk je navždy odpovědný za to, co k sobě připoutal. Ze všech živočišných druhů jsme si již před dávnými věky za své nejbližší přátele vybrali právě je, a oni nám vyšli vstříc a vybrali si zase nás. Přizpůsobili se a přizpůsobují se našemu životu a námi měněným podmínkám natolik, že teď jim to musíme vracet, musíme se stát pokornými pozorovateli jejich světů a snažit se je pochopit a umožnit jim ve světě našem žít co nejlépe.

Možná, když se nám to podaří u těchto našich nejbližších společníků jiného druhu, naučíme se lépe chápat a lépe vycházet i se všehomírem, jehož jsme nepatrnou součástí.