aneb Totální první kniha o Smoljakovi

Řidič kola (autorčin výraz pro cyklistu)

Gymnázium ukončil coby hrdý elegán v roce 1952. Téhož roku se již musel rozhodnout, kam podat přihlášku dále. (z téže publikace)

***

Sotva zemřel Ladislav Smoljak, vyšla o něm knížka. Jak to chodí. Autorkou je Michaela Pačová, veledílo se jmenuje Ladislav Smoljak, má podtitul Milovaný herec, scenárista, režisér a spoluobjevitel fiktivního českého génia a jako celek silně navozuje vzpomínku na publikaci Dany Čermákové Génius Zdeněk Svěrák, o které jsme na Neviditelném psu nechvalně referovali už loni 8. června, nicméně tady a tentokrát je výsledek x-krát horší a lze buď plakat, nebo se smát.

I navzdory tomu se pokouším uvěřit, že je dvaadevadesátistránková adorace alespoň upřímným produktem autorčina zájmu, obdivu a snad i lásky - a ne metodou, jak si nahrabat - a typickým následkem času rychlosti, o kterém psává v souvislosti s médii tak přesně Karel Hvíždala.

Kniha sama je totiž víc než nepřesná a hlavně beztvará, připomíná spíš kopku sena a vy si, prosím vás, kupte až tu následující (a nikoli tedy od Michaely Pačové) nazvanou Ladislav Smoljak hrající, bdící (Fragment), neboť výtvor, o kterém tu stručněji informuji, jest spíchnutý skutečně vroucí jehlou a především zůstal i bizarně napsán.

Poctivě jsem se snažila pochopit jeho dílo v celku a v souvislostech, přečíst a nastudovat mnoho stránek knih a ostatních materiálů, ujistí nás autorka úvodem. Dodám: Jen poctivá snaha u každého nepochybně nestačí.

Pochopila jsem, že pan Smoljak byl působením tak všestranný, že ho nelze zařadit do jedné škatulky, jak je to u nás zvykem.

Ještě že tak!

Porozumět geniálnímu umělci totiž lze pouze skrze jeho umění. Byl osobností, která si žila po svém…

Dobře, přeskočme však alibistický úvod knížky vzniklé prý "především na přání dobrých přátel a známých", kterou si "Smoljak určitě zaslouží, aby se z jeho života a práce i takovou formou… uchovalo co nejvíce informací pro budoucí generace obdivovatelů jeho umění", a zkoumejme následujících deset kapitol.

Už počínaje větou Zpráva o úmrtí známého umělce přišla se stejnou intenzitou jako onen příslovečný blesk z čistého nebe v lidovém rčení, se zarazíme, ale budete-li pokračovat, dočkáte se (možná) závažných odhalení. A hle, jak lze taky vyprávět:

Tvorba tohoto umělce byla vždy plná humoru, něhy, pohlazení po duši, avšak vždy za cenu konstatace přesného obrazu reálného světa a toho, "jak to na něm chodí". Jak sám říkal, přičemž stejného názoru byl i Zdeněk Svěrák, humoru s mírou by se mělo umět použít na vše, tedy i na to, co máme rádi, a nemělo by přitom jít o žádnou útočnou satiru ani o plytké děje bez života jako spíš o to, jak řešit aktuální problémy, radosti a starosti lidského světa, jak odlehčit divákovi v určité době a dokázat udělat dobrý vtip, a to i sám na sebe… A právě pro tento prvek byla veškerá tvorba Ladislava Smoljaka tolik populární a úspěšná. Nebyla poplatná předpisům a snažila se v rámci možností žít vlastním životem… Smoljakova díla jsou prostě nadčasová a snad je možné i říci, že autorův náhlý odchod tuto nadčasovost ještě umocnil. Dokončil tak svou uměleckou pouť, jež se navždy zapíše do historie české kultury, po bok ostatních velikánů z nejrůznějších epoch vývoje českého národa, což je patrně nejvyšší možná umělecká hodnota – historická nesmrtelnost.

Uf, takže snad raději ke Smoljakovu vlastnímu životu. Ne? Ať zvíme víc. A zvíme.

Například, že byl "přidělen" do obyčejné, spíše chudší rodiny. Dá se zde proto hovořit o ukázkovém příkladu, tak říkajíc daru z nebes, který se prostě jednoho dne objeví, a nikdo neví ani odkud přišel, ani proč vlastně právě tam…

Mimochodem, už tady mě poprvé napadlo, že autorka může… být vlastně docela hezká žena. A zalitoval jsem tudíž, že kniha neobsahuje i její fotografii. Jinak je jich tu dost, a to přičtěme k dobru a cti. Pokračujme však v četbě, o tu mi jde.

Příběhy o velmi nadaných dětech pocházejících ze skromných podmínek znějí vždy jako dokonalý námět pro romanticky laděné příběhy, avšak nutno podotknout, že ne vždy také romanticky končí. V celé historii lidské epochy existovalo mnoho nadaných, ba přímo geniálních lidí a osobností. Bohužel však ani ne polovina z nich měla to štěstí a výdrž, aby se zapsala do historie a svou prací ovlivnila chod a existenci lidské společnosti. Ti, které známe, tuto cestu přirozeně zvládli a ty, které "neznáme", si vlastně můžeme jen velmi těžce představit. Jedno je však jisté. Bylo jich mnoho.

Michaelu Pačovou osobně neznám, skutečně si ji ale teď představuji jako neobyčejně hezkou, byť poněkud naivní blondýnku.

Zato umělcova matka, pokračuje blondýnka zděšeně, byla obyčejná pracující žena. Nepochybně milá, hodná a laskavá paní, leč žel, vzorem svému synovi s velkým uměleckým potenciálem a snahou o to v životě něco dokázat zrovna dvakrát být nemohla. Když pracovala, tak celé dny a také se starala o rodinu. V kuchyni však prý sídlil otec, neboť si zde zařídil svou "švadlenskou dílnu". Dvěma jinak milým lidem, kteří se rozhodli založit rodinu, se tak dne 9. prosince roku 1931 konečně narodil vytoužený syn. Že půjde o budoucího významného režiséra, scenáristu, herce, a dokonce i studovaného akademika v jedné osobě, o tom neměli přirozeně ani zdání. Malého potomka proto vedli k úspornému stylu života adekvátnímu jejich poměrům.

V jakých asi poměrech vyrůstala Michaela Pačová, napadá mě maně. A dopomohlo snad české školství podobnému vztahu k čárkám veškerým jejím spolužákům?

Kdopak ví! Uznávám, interpunkce, v češtině tak těžká, už dnes pro obsah sdělení není vždy hlavní:-).

Umění se doma příliš nepěstovalo, a tak Ladislavovi sice několik let chyběla průprava a zkušenosti, ovšem jeho přirozený talent nakonec sám brzy vše dohnal, možno dokonce říci, že i předehnal. Ale muselo to být velmi těžké, neboť ať chceme, nebo ne, rodiče jsou minimálně osmnáct let života vzorem. A když ne tím přímo oficiálním, podvědomým určitě. Můžeme s nimi nesouhlasit a bojovat, ale…

Děkuji i za tyto a další cimrmanovské postřehy a radši přejdu v toku géniova (což ale neironizuji!) života do let padesátých, kdy Smoljak končil na vysoké, kterou (a vůbec bych se nedivil) asi zdárně ukončila i autorka. Nicméně standard, který přetrvává dodnes, velel absolventům jakéhokoliv studia začlenit se do adekvátní praxe, zvíme. A tak i Ladislav Smoljak nastoupil do praxe ve vystudovaném oboru.

Jistě: překvapivé. Nicméně dost ironie: Společně s líčení dalších tvůrcových osudů a líením vzniku Divadla Járy Cimrmana se kniha přece trochu postaví na nohy (i když hlavně díky rozsáhlým citacím) a třetí kapitola má být, zdá se, věnována Smoljakovi jako herci.

Do jisté míry se povedlo, i když… Ano, hlavně prostřednictvím převyprávění některých známých scének – a viz ing. Severín a vláček z Kulového blesku. Ne, nic proti tomu. Ale proč se tu – třeba - seznamujeme rovnou i se stručným dějem filmu Vrchni, prchni! (pravda, skvěle Smoljakem režírovaného), a proč autorka děj znovu vypráví i o několik stran dál?

Nu, film ji zaujal nejvíc, chápu. Avšak o schopnostech paní Pačové kvalitně pracovat s jakýmkoli faktografickým materiálem do silné míry pochybuji. Pokouší se o to, už záhy se ale stává poněkud zahlcenou, a obsahově tristní jest i další, trapně kratičká kapitola o Smoljakovi-režisérovi. Natočil filmy, na které se nikdy nezapomene, jmenuje se. Dobře, ale proč je tedy uvedena zrovna výčtem dokumentů, v kterých se Smoljak objevil?

A Smoljak jako scenárista? Tu další pseudokapitolu odbyla chvatná autorka na jediné(!) stránce nazvané Jeho scénáře měly vůni života a heřmánku a sestává jen z výčtu… Ach, čeho vlastně? Doslova ocituji: Roku 1992 režíroval komediální film Osvětová přednáška v Suché Vrbici… Téhož roku režíroval i televizní film A ten kůň mlčí! Z roku 1996 pochází jiný televizní film, Dvě z policejní brašny. Rok 1997 přinesl další režijní příležitost, opět v domáckých divadelních představeních – Záskok, Vyšetřování ztráty třídní knihy, Němý Bobeš aneb Český Tarzan, Lijavec, Hospoda na mátince a Akt. Roku 1998 umělec pokračoval divadelními představeními Vražda v salonním coupé a Blaník. Roku 2000-2002 spatřily světlo světa hry další: Švestka a Afrika aneb Češi mezi lidožravci. Závěrečným dílem bylo divadelní představení z roku 2006 Cimrman v říši hudby. Konec kapitoly.

Tropí si z nás autorka šprýmy? Dělá to poté, co uzavřela nějakou sázku, že knihu spíchne o pracovní přestávce? Zamyslel jsem se tedy, dobrá, ještě jednou a… Aha! Došlo! Před Michaelou Pačovou při psaní zkrátka ležely nějaké zvukové nosiče, které si – možná v průběhu času - kupovala, tak proč, že ano, neopsat i pár letopočtů ze zadních stran těchto nosičů, že?

No, myslím, že se po vyslovení té hypotézy mi nezbude, než se pomodlit, nicméně pozor (a buďme vstřícní), v další kapitole - na téma Smoljakovy mnohostrannosti a jeho zájmu "o vše" - mě obdivovatelka skoro zaujala. Čím? Odvážně srovná Smoljaka s Čapkem - a mě až jímá podezření, že tu vlastně čtu upravenou verzi její disertace z nějaké (soudobé) vysoké školy. I promysleme to spolu s ní! Jako by se niterné siluety a tvorba L. Smoljaka a K. Čapka sobě podobaly. Díla obou byla současně nadčasová, umělecká, vážná, řešící aktuální problémy moderního lidstva a také pravdivá a humorná…

No comment, dodal bych, ale nejsem čapkolog a studuji raději dál tento elaborát, i když Karla se asi hned tak nezbavím… Stejně jako v případě Karla Čapka, který se narodil dne 9. ledna roku 1890, figurovala i u Ladislava Smoljaka ve dni narození devítka. V numerologii platí, že lidé narození právě devátý den, zejména v zimních měsících, jsou nejen výjimečně inteligentní, ale mají sklon k velkým činům, které jim, pokud se jich odváží, většinou přinesou prestiž, ale obvykle i pro lidstvo nesmrtelnost a hodnotu.

Jak jste si asi už všimli, povedla se paní Pačové (tedy kromě numerologických výpadů) i další neuvěřitelná věc. Jaká? Ač od nakladatele asi dostala omezený příděl stránek, podařilo se jí i na tom minimu vše maximálně roztahat a okecat, přičemž to možná ani nebylo úplně vědomé. Ptám se: Dala jste po sobě text vůbec někomu přečíst? Četli ho v jinak dobrém nakladatelství Petrklíč? A pokud četli… Pokud četli, skutečně není co dodat.

Jako ani k následujícím postřehům (str. 71): Situacím, v nichž by měl působit jako "nějaká celebrita odněkud", se proto dle vlastních slov důrazně vyhýbal. Nepotřeboval je, protože na rozdíl od mnoha jiných lidí, především lidí typu "rádobycelebrit", byl vždy skutečným umělcem, který má za sebou úctyhodnou řádku hmatatelné tvorby, což je mnohem, mnohem víc, než nějaká pomíjivá mediální sláva.

Tady nepopírám, že to je samozřejmě pravda, ale… Koupili byste si knihu obsahující podobná moudra? Já ne.

A co působí už totálně deptajícím způsobem, je pak autorčino pojetí finálního návratu k "náhlé" smrti. Píše: Tvrdá, avšak na nás všechny jednoho dne číhající realita… Možná jediná "nespravedlivá spravedlnost" na světě, která je společná všem lidem na planetě Zemi, a přesto krajně nespravedlivá v tom, že si řadu lidí bere předčasně a mnohdy za velmi trpkých, bolestivých a těžkých podmínek…

Po podobných tirádách dílo uzavírá jen už kapitola líčící pohřeb a ze sítě – jak jinak – je doplněna i vzorně staženým projevem českého primase a pražského arcibiskupa Dominika Duky. Ještě následuje stránka výpisků z toho, co bylo 11. června řečeno na Čtyřiadvacítce (v televizi) trojicí Suchý, Smyczek a Abrhám a nic jistě už nelze namítat proti závěrečným dvěma kapitolám sestaveným ze Smoljakových vlastních myšlenek a (to hlavně) z dalších výroků o něm (Šafránková, Havelka, Vondruška, Svěrák, Havel, Urbánková, Klein, Bohuslav Sobotka, Ondřej Liška, Eva Zaoralová a novinářky Věra Míšková a Radmila Hrdinová), avšak pozor, autorce se povedl věru geniální a nikdy snad ještě neviděný tah. Veškeré citace pocházejí totiž pouze z různých novin ze 7. června 2010 – a ani úkrok v čase zpět. A vévodí pak úryvek ze zprávy ČTK zmiňující (opět) jen film o falešném vrchním Vránovi. A to je vše. Vše, protože pojetí následující kapitoly nazvané Přehled díla-výběr opravdu už překračuje (v čase internetu) hranice absolutní ignorance a já nechci přehánět, ale knihu nakladatelství Petrklíč by možná lépe a přehledněji napsalo i dvanáctileté dítě.