Jestliže něco utkvělo z českých dějin v naší paměti - myslím však, že i z paměti dnešních studentů –, pak to byla česká poprava, k níž došlo v pondělí 21. června 1621. Byla to podle všech historiků barbarská a brutální exekuce, kterou chtěla habsburská dynastie zastrašit své odpůrce v odbojných českých zemích. Hrozivé představení mělo být symbolickou tečkou za událostmi, které začaly tzv. druhou pražskou defenestrací (v květnu 1618) a skončily 8. listopadu 1620 porážkou stavovských armád v bitvě na Bílé hoře. Habsburkové dokazovali touto neslýchanou událostí svoji sílu v celé tehdejší Evropě.

Jako by to bylo dnes, slyším vyprávět svou první učitelku dějepisu, velkou vlastenku, která s přehledem bez nahlížení do papírů, nám vyprávěla příběhy z naší historie. I největší rošťáci jí viseli na rtech. Vzpomínáme-li dnes justiční vraždy a nejmasovější veřejné popravy z naší přebohaté historie, nepodléháme již emocím, neoživujeme staré spory, protože naopak usilujeme o ekumenický mezicírkevní dialog. Zapomínat však nelze.

Staroměstským katem byl proslulý Jan Mydlář (1572 – 1664), pocházející z Chrudimi a jeho jméno je bohatě zastoupeno v naší literatuře. Byl utrakvista a nechal odsouzené, aby se pomodlili před popravou podle jejich přesvědčení. Na Staroměstském náměstí v Praze poté osobně setnul hlavy 24 stavovských vůdců – tři z celkového počtu 27 byli oběšeni. Odsouzenci přicházeli na pódium podle rodu, důstojenství a věku.

● První položil svou hlavu na špalek příslušník panského stavu Jáchym Ondřej Šlik, který přesvědčil Slezsko a Lužici, aby se přidaly k českému stavovskému povstání – byl předním představitelem luteránského křídla vzbouřenců.

● Po něm Václav Budovec z Budova, 74letý vůdce Jednoty bratrské, mluvčí českých nekatolíků.

● Třetím z panského stavu Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Také jeho čin byl potrestán – vždyť v létě 1619 ve funkci velitele dělostřelectva Thunovy armády dal ostřelovat císařský palác ve Vídni. Zapsal se též do historie české literatury svým cestopisem o Egyptu a Svaté zemi, a také do české hudby jako renesanční skladatel.

Popravě tomuto „českému pánovi“ přihlížel jeho někdejší společník na zahraniční cestě do Svaté země – Heřman Černín z Chudenic. Později se oženil s jeho ovdovělou manželkou Annou Saloménou, původem Hradišťskou z Hořovic. Z obavy dalšího pronásledování se vrátila ke katolické víře.

● Následovaly popravy sedmi rytířů, z nichž nejstarším byl 86letý Kašpar Kaplíř ze Sulevic, dalšími byli Prokop Dvořecký z Olbramovic, Bedřich z Bílé v Beskydech, Jindřich Otta z Losu, letitý karlštejnský purkrabí, Vilém Konecchlumský z Jičínska a Bohuslav Michalovic u Kosmonos, bratrsko-kalvínský politik.

● Aby exekuce nevypadala jako pomsta za protestantskou víru, popraven byl také jediný katolík - Diviš Černín z Chudenic, který zasedal rovněž jako jediný katolík na zemském soudu. Uposlechl rozkazu nejvyššího purkrabího Adama ze Šternberka a v den pražské defenestrace vpustil vzbouřence do Pražského hradu. Bratr - jak ho vzpomínám výše – odešel před jeho popravou z lešení, odkud tehdy pražské obecenstvo v hojném počtu exekuci přihlíželo.

● Na pamětní desce na Staroměstské radnici čteme dalších 18 jmen (Valentin Kochan z Prachové, radní Nového města Pražského, Tobiáš Štefek z Koloděj, měšťan Nového Města Pražského, Kryštof Kobr z Koberštejna, měšťan Menšího Města Pražského, Jan Šultys z Felsdorfu, primátor Kutnohorský, Maxmilián Hošťálek z Javořice, primátor Žatecký, Jan Kutnauer a Simeon Sušický – oba ze Sonenštejna a oba radní Starého Města Pražského, Nathanael Vodňanský z Uračova, primátor Starého Města Pražského, Václav Maštěrovský z Jizbice, měšťan Nového Města Pražského, Jindřich Kozel z Peclinovce, radní Nového Města Pražského, Ondřej Kocour z Votína, radní Nového Města Pražského, Jiří Řečický a Michal Witmann – oba radní Nového Města Pražského, Simeon Vokáč z Chyš a Špicberku, radní Nového Města Pražského, Leander Rüppel z Rumpachu, měšťan Starého Města Pražského, Jiří Hauenšild z Fürstenfeldu, doktor práv a měšťan Starého Města Pražského. Tito popravení se provinili pouze tím, že buď přijali některý úřad či poslechli příkaz stavovských direktorů.

● Jednoho z nich jsem neuvedl - bylz těch předchozích měšťanů (většinou erbovních) už tehdy nejznámějším vzdělaným lékařem a rektorem Univerzity Karlovy - Jan Jessenius, původem Slovák, který také léčil císaře Rudolfa. Do dějin se zapsal svou první veřejnou anatomickou pitvou v Praze před zraky mediků a budoucích lékařů - patologů. Jeho poprava byla nejpřísnější: nejdříve mu vyřízli jazyk, po stětí bylo jeho tělo rozčtvrceno a části nabodnuty na kůly, umístěné na hlavních pražských ulicích. Co tolik rozlítilo tehdejší mocipány? Byl to jeho filozofický latinský traktát s českým názvem Může být tyran svržen lidem?

● Veřejně v železných koších bylo vystaveno dvanáct hlav popravených. Bezhlavá těla popravených byla předána potomkům, kteří ostatky se všemi obřady potom pohřbili.

● Odsouzeným k trestu smrti popravou měl být také Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu: když se chystal pokleknout a dát hlavu na špalek, objevili se náhle jeho synovci se zprávou, aby ortel nad ním byl pozdržen a odveden nazpět do vězení. Dočkal se nakonec osvobozujícího rozsudku.

Podobně doufaly i manželky ostatních odsouzenců, obětovaly pro vlivné politiky mnoho peněz a rodinných šperků. Jinak rodiny pozůstalých byly zruinovány konfiskací majetků, manželky živořily až do konce života doma nebo v exilu. Něco podobného se opakovalo v 50. letech minulého století….

Místo, kde se poprava konala, a smutný konec stavovského povstání připomíná nejen pamětní deska na Staroměstské radnici v Praze ale také dlažební kostky, které vyznačují prostor, kde stálo popravní lešení. Původní pódium bylo předáno do kláštera Milosrdných bratří v Praze.

Z významné literatury o této události jsou známá slova Františka Palackého (1798 – 1876), když přirovnal povstání k husitství s tím rozdílem, že český národ v této válce “nedovedl nic slavného, ale přišel bezmála na mizinu“. Další český historik německého původu Antonín Gindely (1829 – 1892) nazval povstání „hazardním podnikem mužů, kteří dobře nezvážili své síly a schopnosti…“ . Po něm francouzský historik a bohemista Ernest Denis (1849-1921) ve svém literárně dramatickém a psychologicko-sociálním výkladu popsal stavovské povstání jako tragédii. Konečně z těch významných historiků Josef Pekař (1870-1937) odsoudil povstání z nacionalistických pozic a kritizoval především poněmčování české společnosti v předbělohorském období.

V českém protestantském exilu vyšel hned bezprostředně po popravě v roce 1621 spis Koruna neuvadlá mučedníků Božích českých. Ten i v německém překladu napsal Jan Rosacius Hořovský, evangelický farář, očitý svědek popravy, který dodával ještě ve vězení všem odsouzeným útěchu. Jeho spisu využil již v exilu Jan Amos Komenský v díle Historie o těžkých protivenstvích církve české (1632). Třebaže vyšel v latině, německy i anglicky, protože chtěl vyburcovat svědomí Evropy, na výsledcích třicetileté války (1618 – 1648) nemohl nic změnit – byly potvrzeny vestfálským mírem. V boji o rovnováhu v Evropě, rozdělené na katolickou a protestantskou, absolutistickou a stavovskou monarchii, nebylo vítězů ani poražených – byla jen zničená Evropa – po té velké celoevropské krizi hospodářské i politické.

Dodnes mám v živé paměti rčení, které se tradovalo a ještě dnes se tak o důsledcích povstání hovoří, že česká koruna v rukou Habsburků znamenala 300 let poroby nebo jejich nadvlády. Rekatolizační vlna vyvolala velkou vlnu emigrace, zejména inteligentní části obyvatel - první největší v naší historii. Česká šlechta se dílem zgermanizovala, dílem smísila s cizími feudály, až se úplně odnárodnila. České země byly tak jedinou zemí v raně novověké Evropě, která byla mocensky donucena změnit svou evangelickou křesťanskou víru ve prospěch jediné státní církve. Nepřipomíná nám to „vítězný únor“ 1948? A hospodářská devastace, daňové zatížení spolu s drastickým úbytkem českého obyvatelstva vyvolává též některé soudobé asociace – duch vzdoru a neposlušnosti. Protihabsburské nálady byly posíleny v protestantské Evropě, a to i v katolické zemi, jakou byla Francie.

Letošní pietní shromáždění k uctění památky 27 popravených představitelů českého odboje se uskuteční v Praze v úterý 21. června, jednak v chrámu sv. Mikuláše (o Václavu Budovci z Budova pohovoří Arnošt Vajzr, starosta Mnichova Hradiště a na housle zahraje rodák z Mnichova Hradiště Jan Adam, jinak člen Pražské komorní filharmonie), a na Staroměstském náměstí, kde promluví prof. ing. ThDr. Jakub Trojan (*1927) z Evangelické teologické fakulty v Praze, který se mj. loučil s Janem Palachem na Olšanech v roce 1969, v 50. letech byl nedobrovolně tři roky u Pomocného technického praporu (PTP) jako jediný evangelík mezi 150 katolickými faráři a mnichy.

Pozvánku k těmto významným událostem doplnil svým textem prof. PhDr. Jan Kumpera (*1946), specialista na dějiny a kulturu raného novověku. Sem přijdou letos potomci a příbuzní mučedníků popravených na Staroměstském náměstí, členové sdružení Exulant – potomci pobělohorských exulantů, členové Kostnické jednoty, Církve československé husitské a mnoho dalších významných hostů z historických a společenskovědních společností.