Tragédie se stávají a jsou vždy smutné. Někteří lidé se nezbytně čas od času octnou ve špatném čase na špatném místě. Ale okamžitě se toho chopí média, strach lidí ještě znásobí a hysterická reakce je tady. Jak médií, tak i vedoucích politiků, kteří začnou navrhovat, jak tomu zabránit. Přitom nejde vesměs o systémová selhání, ale akce vyšinutého jednotlivce. Takové nešťastné akce se stávaly a stávat budou. Leda bychom preventivně popravili všechny podivíny.

Při každé smutné události si také vedení státu přihřeje svou polívčičku. Po atentátech v Paříži je společnost přece svolnější zvýšit pravomoci a rozpočet tajných služeb a omezit část občanských svobod. Po tragické události ve škole ve Žďáru n/S se zase rozvířila diskuse, že by bylo lepší držet psychicky nemocné spoluobčany pod zámkem, a konečně nyní po Uherském Brodě apelují mnozí na omezení vydávání zbrojních průkazů. Přitom jde o ojedinělé tragédie. Neřeknu, kdyby se jich stávalo patnáct, dvacet do roka, pak by byla namístě otázka, zda neděláme něco špatně.

My všichni totiž podléháme falešné iluzi bezpečí, že se nám v 21. století nemůže nic stát. Ale opak je pravdou. Tak jako proti vší pravděpodobnosti čas od času někdo vyhraje jackpot v loterii, tak nutně zase někdo jiný má podobnou nepravděpodobnou smůlu. Pozůstalé obětí tragédií to sice neutěší, ale my ostatní bychom měli uvažovat rozumně. To je neoddělitelný rys naší civilizace a vlastně také jistá daň za to, že se nám v ní tak dobře žije.