Za takového slunného, horkého červencového odpoledne, kdy na nebeském blankytu není ani obláček, nemůže si pan Štajnfest vyjít na oblíbenou vycházku bez obav. Ta jeho melanomická piha, chirurgem ufiknutá s kusem ušního boltce před několika lety, by se mohla pomstít, probudit v profesorově těle pichlavým slunečním paprskem nějakou svou metavnučku a o to není co stát.

Jsou tři hodiny, vstupuju jako sousedská návštěva do příjemného chládku garsoniéry.

"Tadyhle jsem vám, inženýre, přinesl ke kafi nějakou dobrůtku," povídám a odhaluji papírový tácek, na kterém leží čtyři sladké rakvičky, pokryté šlehačkou. "Vaše oblíbené plněné indiánky dnes v cukrárně vyprodali."

Sedíme v pohodlných křeslech, na oknech žaluzie, v pokoji přívětivé přítmí. O politických poměrech se bavíme jenom krátce. Nehodí se to, pan Štajnfest má dnes narozeniny. Na stolku vedle svého křesla si položil rozečtenou knížku, kniha je rozevřená, hřbetem nahoru.

"Hemingway?"

Pan Štajnfest se směje. "To víte, máme s Ernestem narozeniny ve stejný den. Taky máte rád jeho povídky?"

Zapátrám v paměti. "Teď si zrovna nevzpomínám," pravím trošku zahanbeně, " - ale počkat! O těch Indiánech - jak leželi opilí na lesní mýtině..."

Pan Štajnfest mě opravuje. Povídka se jmenuje Deset Indiánů a ti v povídce neleželi na žádné mýtině, nýbrž na cestě, po které se domů vrací z oslavy Dne díkuvzdání pan Garner se svou rodinou. Na žebřiňáku jede taky chlapec Nick, syn místního doktora. Pan Garner musí zastavovat koně a odtahovat z cesty spící, ožralé indiánské mladíky. Mezitím Carl, mladý Garner, si dobírá doktorovic Nicka, kterému se už dlouho líbí Prudence, děvče z nedalekého indiánského ležení.

"Na tuhle mistrnou povídku mám zvláštní vzpomínku," říká pan Štajnfest. "Víte přeci, že jsem taky několik roků učil na průmyslovce. Jednou - někdy koncem září - mi rozvrhář uložil suplování hodiny češtiny v prvním ročníku. Co já - chemik - měl s těmi patnáctiletými klacky a hihňalkami dělat? Vzal jsem tenkrát do třídy zrovna tuhle knížku a začal číst Deset Indiánů. Abych posluchače hned ze začátku zaujal, dával jsem si pozor na přednes, četl jsem pomalu, měnil jsem hlas, některé věty jsem četl skoro šeptem. Přečetl jsem prvních sto řádků - a ve třídě zavládlo ticho jako v kostele. Nejdřív ztichla děvčata. Vytušila, že příběh skončí nedobře. Však si vzpomeňte, taky jste to četl: Nick, zamilovaný vší silou do své kamarádky Prudence, se v povídce dozví - otec to čtrnáctiletému synovi sdělí šetrně - že Prudence miluje Franka Washburna z hořejšího tábora, miluje ho ale jinak, dospěle, tak jak muž a žena se mají milovat. Mladíček Nick má z toho sdělení zlomené srdce. - Dočetl jsem povídku a ticho ve třídě nepřestalo. Za otevřenými okny bylo slyšet vítr ve vysokých břízách před školní budovou. Potom ta hodina češtiny skončila, poděkoval jsem studentům za neobvyklou pozornost - usmívali se rozpačitě, vstali k pozdravu... Třeba na to dodnes vzpomínají jako my dva tady."

Ernest Hemingway byl sice vyhlášený nezdvořák, ale tohle vyprávění pana Štajnfesta by určitě vyslechl rád.

© Petr Kersch, Děčín, červenec 2013