31.5.2016 | Svátek má Kamila






EVROPA: Homosexuálové mezi Ukrajinou a Ruskem

17.9.2014

Asi jen málo českých čtenářů si nyní, uprostřed mediální záplavy z Východu, vzpomene na jedno choulostivé téma, které hýbalo ukrajinskou politickou scénou nedlouho před Majdanem. Ukrajinským parlamentem prošel v druhém čtení návrh zákona zakazující propagaci homosexuality.

V podstatě se jednalo o obdobný legislativní koncept, jaký byl nedlouho předtím prosazen v Rusku. A který postupně posílají do svých parlamentů další vlády bývalého Sovětského svazu, naposledy letos Kyrgyzstán. Samozřejmě se nejedná pouze o ideologický import Vladimira Putina, jak by se snad mohlo nabízet, když se veškeré manýry ruského původu redukují a personifikují na tuto postavu (jak je dnes v módě). Spíše jde o širší názorovou koalici, kterážto získává potřebné živiny z tradic pravoslavných, katolických, komunistických, kozáckých či národně-fašistických. A také z prostředí umírněného mainstreamového stereotypu myšlení, které je přeci jen odlišné než ono západní.

Ostatně současný trend legislativních zákazů propagace homosexuality následuje po předchozí první vlně implementace ústavních pojistek proti možným hrozbám budoucího zavádění homosexuálního registrovaného partnerství. Tímto způsobem vymezily taxativně manželství jako svazek jednoho muže a jedné ženy v minulých letech mj. Litva (1992), Moldavsko (1994), Arménie (1995), Ukrajina (1996), Lotyšsko (2006) či Gruzie (2014). Tedy i státy, které zajisté nelze podezírat z inspirace ruským establishmentem, notabene z inspirace samotným Vladimirem Vladimirovičem. Pokud tudíž chcete vědět, jak to s ukrajinským parlamentním návrhem dopadlo, pak odpověď nepochybně nebude v intencích „Janukovyč symbolizuje Východ a homofobii, zatímco Turčynov (mimochodem dříve baptistický konzervativní pastor), Jaceňuk a Porošenko symbolizují Západ a gay aktivismus.“ Není tomu však ani tak, že by celé téma upozadila válečná vřava kamsi na periferii společnosti.

Jak se tedy věci mají v současné době? Podle nedávného ukrajinského průzkumu veřejného mínění má k homosexuálům negativní vztah 72 % obyvatelstva, zatímco pozitivní jen 13 % Ukrajinců. To jsou čísla podobná těm, jaká uvádějí výzkumy z Ruska. Není důvod se domnívat, že by zmíněné cifry byly nějak zásadně zkresleny, spíše se dá předpokládat, že společnost bez vlivné indoktrinace gay aktivisty zůstává implicitně „homofobní“. Vzpomeňme, jak výrazně se mění veřejné mínění v Česku (a v západní Evropě) pod vlivem propagace sexuální plurality, sekularismu, etického relativismu. Lze jistě namítnout, že propojená globální kultura, a také západní morální autority, konfrontují (a také kultivují) stereotypní, uzavřené, pohodlné a nedostatečně empatické společenské vzorce myšlení. A je to tak správně. Pročež by ten, kdo věří nadčasovým a nadkulturním etickým vzorcům měl rozpoznávat jejich hranice. Jinými slovy, člověk v otevřené společnosti by neměl být natolik pohodlný, aby nezvážil názor druhé strany a případně se nenechal přesvědčit o opaku. A zároveň: pokud věří v určité mravní konstanty, neměl by být natolik pohodlný, aby si tuto víru nechal lehkomyslně vzít. Mám obavy, že zatímco Západ podléhá více onomu druhému pokušení, Východ inklinuje k pohodlnosti prvního typu.

Avšak zpět od teoretizování ke skutečnosti válečných hrůz, které se odehrávají znepokojivě blízko nás. Reportáž Al Jazeery nedávno nabídla svědectví homosexuálních uprchlíků (a zároveň etnických Rusů) z tzv. “Doněcké lidové republiky“. Ti museli před nárůstem homofobie prchnout do centrální Ukrajiny v naději, že zde, v baště evropanství, naleznou provizorní bydlení. Charitativní organizace, které pomáhají najít uprchlíkům v Kyjevě útočiště, však podle Al Jazeery homosexuály mnohdy výslovně odmítají. Situace v tzv. proevropské části Ukrajiny je totiž gayům ještě více nepřátelská než před válkou. Jelikož průvodním znakem konfliktů bývá obecně radikalizace všech zúčastněných stran, mají v současné době silný vliv i strany Svoboda či Pravý sektor (a pokud tento vliv není silný z lavic parlamentních, je zajisté silný z pozic ulice a paramilitárních bojůvek). Tedy stran, které se identifikují s nacionalistickými, fašistickými, antisemitskými a také homofobními stereotypy. V Kyjevě tedy ruští homosexuální uprchlíci nenašli svou zemi zaslíbenou.

Rovněž z projevů ruských nacionalistů je slyšet vypjatá homofobie. Region byl homofobnější i dříve, neb přece jen platí jakás takás přímá úměra mezi množstvím proevropsky smýšlejících občanů a nižší mírou společenské homofobie. Krymský „prezident“ Aksjonov nedávno uvedl, že pokud se homosexuálové na Krymu pokusí zorganizovat nějaké shromáždění, bude na ně zavolána policie a "lidové jednotky sebeobrany". Nejvyšší ruský činitel na Krymu varoval, že sexuální menšiny "nemají na poloostrově šanci". Aksjonov dodal, že jestliže se komunita LGBT pokusí zorganizovat Pride, pak policie a jednotky sebeobrany budou reagovat okamžitě a „za tři minuty jim vysvětlí, jaké sexuální orientace by se měli přidržovat". Což mimochodem připomíná rétoriku současného „mírotvorce“ Alexandra Lukašenka, který se opakovaně nechal slyšet, že v Bělorusku homosexuálové nemají místo, a několikrát z tohoto titulu slovně napadl bývalého (homosexuálního) německého ministra zahraničí Westerwelleho.

Je logické, že závěrečné parlamentní čtení zákona o zákazu propagace homosexuality je passé. Není však vůbec jisté, zda po opětovném zavládnutí míru (pokud ovšem zavládne) bude novela přijata. A těžko se odhaduje, zda si homosexuálové na Ukrajině v budoucnu polepší. Ale i kdyby, stále se bude jednat z hlediska etiky o dvousečné téma. Ano, stát by neměl dopustit, aby byli homosexuálové ostrakizováni, vyháněni z domovů, zanecháni bez sociálního zázemí. Na straně druhé: církev (včetně pravoslavné) může nabídnout homosexuálům jinou alternativu, než nabízí eurofilní liberálně-protestantský gay aktivismus: Může nabídnout porozumění a podporu v zápase s praktikovanou homosexualitou (mnohdy nechtěnou), a hledání alternativy v něčem, co tradice poněkud mysticky nazývá „Nový život v Kristu“. Zda to současná ukrajinská a ruská církev dokáže, zda „dekóduje“ a zprostředkuje, co se pod tímto slovním spojením dá nalézt, anebo ulpí (spolu s celým bigotním establishmentem) na schematické, pohodlné a uzavřené mentalitě, je věcí druhou. Obávám se, že mediální obraz církve a evangelia je východně od nás (minimálně z hlediska misie mezi homosexuály) hodně špatný. Ještě horší než ten, který (mnohdy právem) kritizujeme zde na Západě.

Prameny na poušti



Diskuse


L. David
20:44
17.9.2014

M. Sedláček
17:04
17.9.2014

J. Kalina
9:29
17.9.2014

E. Sevrát
6:57
17.9.2014

P. Dvořák
0:46
17.9.2014

P. Boublíková
6:46
17.9.2014

počet příspěvků: 20, poslední 17.9.2014 09:31









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.