21.10.2018 | Svátek má Brigita


ESEJ: Československý sen I.

13.6.2018

Má vlast, Československo, jediná duchovní vlast, kterou kdy budu mít, byla především snem. Nádherným snem o znovunastolení spravedlnosti a rovnosti všech lidí, jejichž občanství a loajalita budou nadřazeny etnicitě a jazyku. Snem natolik omamným, že pro něj lidé umírali ve dvou světových válkách, v nacistických i komunistických koncentrácích a na popravištích. Sen, který se, bohužel, nikdy nestal skutečností.

Sto let po roce 1918 je původní území Československa rozděleno mezi tři etnicky definované státy bez úplné a pravdivé paměti. Jaký smysl tedy, a jakou přidanou hodnotu mělo rozbití stovkami let budovaného a do začátku první světové války rychle se demokratizujícího rakousko-uherského mnohonárodního soustátí ve střední Evropě s příkladně fungujícím jednotným hospodářským, právním a dopravním systémem?

Elity moderní českojazyčné společnosti, vyrostlé v reakci na průmyslovou revoluci, odmítly vnímat historii jako souvislý příběh. Generace „buditelů“ vytvořila účelový narativ dějin jednoho etnika, předstírající jednotu českého jazyka a celého území historického Českého království. Ikonickým dílem této nepřesnosti se stala monumentální práce Františka Palackého Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Národní „křisitelé“, „buditelé“ či „obrozenci“ tak vymezili život českého národního společenství úzce a převážně kulturně, jako obranu domnělých „historických práv“ a jazykové výlučnosti, aniž by kdy definovali a diskutovali odlišný souhrn moderních hodnot pro budoucnost. Takový přístup měl ovšem zásadní slabinu - vědomě vylučoval kontext regionu, jehož základním smyslem po řadu století bylo právě soužití různojazyčných etnik a kultur v jednom státě.

České politické sebevnímání se v devatenáctém století etablovalo náhle a pod vnějším tlakem nově sjednocovaného němectví. Historicky budovaná regionalita Rakouska-Uherska přestala být v soutěži s jazykově definovanou sebestředností v českém prostředí vnímána jako hodnota a výhoda obecného civilizačního a demokratizačního rozvoje. Důsledkem bylo razantní zúžení prostoru výměny informací a vzájemného poznání, které tak od samého počátku a na mnoho generací oslabilo českou společenskou diskuzi i politiku. Vyjednávání a kompromis byly s ohledem na exaltovanost českých poměrů a momentální strnulost vídeňského establishmentu vyloučeny. Kultura mezitím přestala být výsostným prostorem vzdělanců a stala se v celé Evropě úzkým nástrojem masové politiky „národních zájmů“ - a tím nutně i konfrontace s jinými. Zbývalo už jen čekání na konflikt.

Nikdo nemohl předpokládat, že rakousko-srbská válka z léta 1914 přeroste do zcela nového globálního fenoménu, konfliktu zestátněných ekonomik, celonárodních mobilizací, totální centralizace moci do rukou exekutivy a všemocné nenávistné propagandy. Válka změnila všechno. Mír roku 1918 ale ani v nejmenším nepřinesl zklidnění a stal se jen pokračováním války jinými prostředky. Poražení shodně vnímali mírové podmínky jako navýsost nespravedlivé a vítězové neudělali nic pro obnovu hospodářské a sociální stability na kontinentě. Monarchistické režimy v Rusku, Německu i Rakousko-Uhersku se pod tíhou porážky zhroutily. Nenahradila je parlamentní demokracie, ale v Rusku, Polsku, Německu a Maďarsku jen další násilné konflikty, ekonomický propad a autoritářské režimy – a nic z toho nebylo ve prospěch rozvoje demokracie a míru.

Vymyšlený stát

Koncept československé státnosti vznikl v době války jako intelektuální konstrukt malé skupinky exulantů – z politiků v ní byli pouze dva poslanci - a co bylo horší, bez pro okolní svět předvídatelného a stabilního politicky pozitivního obsahu. Byl to koncept ne-národní, nediskutovaný společností, stvořený a prosazený shora, ve specifické chvíli světové krize. Teprve na Štědrý den 1915 napsal Milan Rastislav Štefánik francouzskému premiérovi Briandovi: „Deset milionů Slovanů, obývajících severní oblasti Rakousko-Uherska, obrátilo se provoláním o pomoc k dohodovým mocnostem, přejíce si svého osvobození politického a hospodářského.“ (Doložený údaj z té doby je nejvýše osm a půl milionu Čechů, Slováků, Poláků a Rusínů. Vědomé zkreslování informací vůči Dohodovým vládám a novinářům bylo pro Štefánika a především pro Edvarda Beneše v té době běžným a přijatelným postupem).

Vskutku brilantní improvizace a obrovský pracovní výkon nepočetné skupiny českého a slovenského politického exilu, soustředěného kolem profesora Masaryka, se při jednáních se spojeneckými vládami mohly postupně opřít hlavně o jejich jen těžko uvěřitelnou neznalost středoevropských reálií, stejně jako o jejich pomstychtivou snahu ponížit Německo a Rakousko-Uhersko. Radikalizovanému Masarykovi, který původně snil o středoevropské „federalizaci podle švýcarského vzoru“, se nakonec podařilo zvrátit i rozumný návrh amerického prezidenta Woodrowa Wilsona z ledna 1918 na „vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakousko-Uherska“. V chaosu konce první světové války ale nakonec nezvítězil velkorysý mír, ale i ty nejradikálnější požadavky vůči poraženým.

Zakládat v takové rozjitřené situaci zcela nový „vymyšlený“ a „národní“ stát pro nikdy neexistující československý národ – podle účelové teorie o Češích a Slovácích jako dvou jeho větvích - bylo přinejmenším riskantní. Československý Národní výbor 28. října 1918 vyhlásil nový stát jménem „československého národa“, jako by nechtěl vnímat, že čeští Němci tvořili v Čechách a na Moravě celých 33% a Maďaři na Slovensku 22% a na Podkarpatské Rusi 17% obyvatelstva. Učinil tak ve spěchu a pod tlakem o týden dříve zveřejněného prohlášení německých poslanců z českých zemí, kteří vyhlásili, s odvoláním se na princip národního sebeurčení a 14 bodů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, úmysl vytvořit republiku Německé Rakousko, zahrnující i čtyři „sudetské kantony“ v Čechách a na Moravě. Vítězné mocnosti ovšem tyto nároky neuznaly a ve všem naopak vyšly vstříc československé myšlence.

Rozporuplnost nového státoprávního ustavení si velmi dobře uvědomoval především první prezident nového státu Tomáš Garrigue Masaryk. Hned druhého dne po svém návratu z emigrace 22. prosince 1918 pronesl na Pražském hradě „Poselství Národnímu shromáždění“ (malou část z něj pronesl ve slovenštině), ve kterém zmínil i „naše německé krajany“. Nekompromisně však hájil územní jednotu „naší vlasti“: „Americká republika podjala se raději občanské války, než by byla připustila secesi svého Jihu. My nikdy nepřipustíme secesi našeho smíšeného severu. Vybudováním opravdu demokratické samosprávy máme vhodný prostředek pro rozřešení národnostní otázky.“ O den později ale symbolicky navštívil představení v Německém divadle a pohovořil o „naší společné vlasti“. Jen o pár měsíců později v březnu 1919 však Nejvyšší správní soud judikoval, že „národní stát má právo uplatnit svůj národní charakter a menšiny nemohou nárokovat, aby v ohledu národním a zejména jazykovém byly ve všech směrech a naprosto postaveny na roveň příslušníkům národa československého“. Z pohledu zachování míru a omezení možností nových konfliktů ve Střední Evropě tak s objevením Československa ve skutečnosti vzniklo jen další ohnisko etnických problémů pro budoucnost. 

Praha – Halčianske jazero, duben – 1. května 2018
Psáno pro www.pritomnost.cz

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)



Stát chce finančně podporovat mikrojesle a dětské skupiny, aby maminky mohly jít do práce
Stát chce finančně podporovat mikrojesle a dětské skupiny, aby maminky mohly jít do práce

Ministerstvo práce vyslalo do připomínkového řízení návrh, aby státní rozpočet financoval dětské skupiny a nově také mikrojesle. Do nich chodí hlavně děti, které nezískaly místo ve státní školce, ale jejich rodiče nastupují do práce dřív než po třech letech mateřské dovolené.

Diskuse


B. Hynek
0:23
14.6.2018

M. Rejman
18:58
13.6.2018

Š. Hašek
17:57
13.6.2018

J. Vlček
18:20
13.6.2018

P. Dvořák
19:55
13.6.2018

Š. Hašek
20:39
13.6.2018

J. Řezníček
17:05
13.6.2018

M. Pesat
13:03
13.6.2018

J. Rechnovský
10:30
13.6.2018

J. Vlček
11:04
13.6.2018

J. Rechnovský
14:36
13.6.2018

J. Vlček
16:04
13.6.2018

J. Kratochvíl
16:56
13.6.2018

J. Vlček
17:28
13.6.2018

J. Kanioková
20:41
13.6.2018

J. Rechnovský
17:28
13.6.2018

J. Vlček
18:17
13.6.2018

J. Kanioková
1*
20:41
13.6.2018

P. Sulc
23:45
13.6.2018

P. Sulc
23:46
13.6.2018

F. Navr8til
11:05
13.6.2018

Š. Hašek
11:57
13.6.2018

J. Rechnovský
15:10
13.6.2018

J. Kanioková
20:43
13.6.2018

J. Schwarz
10:27
13.6.2018

P. Harabaska
10:52
13.6.2018

S. Netzer
11:17
13.6.2018

P. Harabaska
12:12
13.6.2018

S. Netzer
13:57
13.6.2018

P. Harabaska
15:14
13.6.2018

A. Alda
9:59
13.6.2018

P. Harabaska
10:53
13.6.2018

M. Valenta
9:26
13.6.2018

M. Prokop
9:31
13.6.2018

M. Valenta
10:12
13.6.2018

J. Schwarz
10:29
13.6.2018

M. Valenta
11:12
13.6.2018

J. Schwarz
12:03
13.6.2018

V. Vlk
12:46
13.6.2018

M. Valenta
13:59
13.6.2018

Š. Hašek
9:13
13.6.2018

F. Navr8til
8:53
13.6.2018

Z. Rychlý
8:46
13.6.2018

D. Polanský
7:34
13.6.2018

A. Alda
10:14
13.6.2018

K. Novák 396
5:31
13.6.2018

D. Polanský
7:41
13.6.2018

J. Schwarz
10:37
13.6.2018

P. Sulc
23:16
13.6.2018

P. Jirkovský
8:29
13.6.2018

P. Jirkovský
8:30
13.6.2018

P. Jirkovský
11:23
13.6.2018

J. Vlček
12:26
13.6.2018

J. Schwarz
10:39
13.6.2018

Š. Hašek
14:31
13.6.2018

Š. Hašek
10:10
13.6.2018

D. Bystriansky
2:04
13.6.2018

Š. Hašek
9:32
13.6.2018

R. Szewczyk
hm
1:05
13.6.2018

P. Sulc
3:21
13.6.2018

P. Han
8:01
13.6.2018

R. Szewczyk
14:45
13.6.2018

M. Prokop
9:37
13.6.2018

V. Vlk
0:32
13.6.2018

Z. Vydra
2:04
13.6.2018

P. Sulc
3:32
13.6.2018

P. Han
8:03
13.6.2018

M. Těhanová
8:07
13.6.2018

J. Karlík 653
7:57
13.6.2018

J. Farda
8:25
13.6.2018

M. Prokop
9:35
13.6.2018

A. Alda
10:19
13.6.2018

počet příspěvků: 90, poslední 14.6.2018 12:23









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.