18.8.2017 | Svátek má Helena


ESEJ: Česko v novém světě

9.6.2017

Po sametové revoluci se Česko vydalo na cestu do západních struktur. Vstup do EU a NATO přinesl prosperitu, bezpečnost a pocit určité dějinné finality. Návrat na Západ se podařil, což svádí k lehkovážnosti. Dějiny však neskončily. Naopak dochází k pozvolné změně evropského řádu a uspořádání, které se Česka silně dotkne.

Ztracený étos evropské integrace

Nejzásadnější skutečností je postupující rozklad evropského politického uspořádání stojícího především na projektu evropské integrace. Ten dnes v podobě Evropské unie narazil na svůj strop a směřuje k dezintegraci. EU tíží nedostatečná evropská identita, přehlížení stále silných národních identit, složitost a byrokracie, kontraproduktivní tlak na centralizaci, odtrženost evropských elit a pokrokářské sociální inženýrství.

Evropská unie se nestala funkčním nástrojem zájmů evropských států a hodnotovým zastřešením evropské civilizace. Stala se ideologických projektem, který se chce odstřihnout od specificky evropského dědictví.

V očích evropské politické třídy je EU v lepším případě projekt na podporu spotřebitelů, v horším utopickým předobrazem celosvětového společenství humanismu a lidských práv. Orientuje se na ryze abstraktní hodnoty, které považuje za univerzálně přenositelné. Taková Evropská unie nemůže utvářet specifickou evropskou identitu, protože specifické identity ve skutečnosti považuje za špatné.

Absence silné evropské identity, tedy evropského politického lidu, se zvlášť v časech krizí a nejistoty odráží v návratu k národním identitám a národním zájmům. Evropská unie se tak nezadržitelně rozpadá podél štěpných linií národních zájmů. Evropské velmoci se sice rády zastřešují evropským zájmem, ale vždy se za tím schovává jejich specifický zájem.

Euro rozděluje Unii

Unie je stále křehčí a náchylnější k rozpadu s každou další krizí. Vážně ji může ohrozit jednání o Brexitu, další příval imigrantů nebo zvolení Marine Le Pen. Konec maastrichtské Unie, jak ji známe, však určitě přinese rozpad či transformaci eura, které v je v současné podobě neudržitelné.

Euro spojilo dohromady exportní velmoc Německo a státy jižní Evropy, které byly zvyklé řešit nedostatek své konkurenceschopnosti devalvací vlastní měny. Jako měnová unie umožnila všem členům čerpat levné úvěry. Absence fiskální unie ovšem tyto dluhy ponechala jednotlivým státům.

Euro brutálně posílilo německou ekonomiku, když jí umožnilo levnější export, a to jak v rámci Unie, tak celosvětově. Jižní státy se sice chvíli vezly na levných úvěrech, ale nakonec na to doplatily. Nemožnost devalvovat měnu je činí bezbranné vůči německému exportu, odkazuje k úsporným režimům a tzv. vnitřní devalvaci, která je politicky velmi těžko udržitelná.

Jak se rozhodne Francie?

Euro strukturálně posiluje Německo a oslabuje zbytek. Jediným řešením je sdílení dluhů, což prosazuje jižní křídlo. To je ovšem pro Německo a jeho veřejnost těžko akceptovatelné. Klíčová zde bude pozice Francie.

Unie pro ni dlouho fungovala jako prostředek pacifikace Německa a využití jeho potenciálu v její prospěch. To přestává platit. Euro, které prezident Mitterand plánoval jako další prostředek, jak Německo zvládnout, definitivně vychýlilo balanc mezi Francií a Německem ve prospěch Německa.

Bude Francie nadále udržovat posvátné partnerství s Německem, jakkoliv bude tahat za stále kratší konec provazu? Anebo se pokusí s koalicí jižních států být Německu protiváhou a tím potvrdí dezintegraci Unie? V každém případě došlo k zásadnímu mocenskému posunu v rámci partnerství, na kterém stojí a padá Unie, což nutně musí své následky.

Marginalizace EU

Evropská unie se zřejmě formálně nerozpadne, ale politicky bude marginalizována. Stane se skořápkou, další Radou Evropy, evropským OSN, zónou volného obchodu. Některé státy ji opustí, některé zůstanou. Více rychlostní EU ostatně neznamená nic jiného, než návrat k dvou a vícestranným dohodám mezi státy, eventuálně mezi regionálními bloky států. EU jako entita přestane být definujícím prvkem evropského řádu, nýbrž pozadím, na kterém se ustavuje řád nový.

Rozklad EU doplní vážné sociální konflikty v některých západoevropských státech, které povedou k jejich uzavírání se do sebe. Západní státy začnou doplácet na léta multikulturalismu, povinně oslavované diverzity, tichého našlapování kolem radikálního islámu, obecné neschopnosti integrovat muslimskou populaci a politicky korektního ignorování těchto problémů.

Hněv a frustrace střední třídy se bude obracet proti imigrantům, elitám i Evropské unii. Bude požadovat řešení, které bezradně přešlapující politická třída nenabídne, a bude se radikalizovat. Stojí za zmínku, že Le Pen nebo Wilders mají velmi vysokou podporu mezi nejmladšími voliči, tj. těmi, kteří multikulturní obohacování zažívali již od školních lavic.

NATO a Američané

Garant bezpečnosti v Evropě, NATO, prochází krizí svého účelu již delší dobu. NATO jsme měli tendenci vnímat jako věčného garanta míru a bezpečnosti, jako trvalé společenství hodnot. Ve skutečnosti je NATO vojenskou aliancí, která vznikla v určitém dějinném kontextu, s určitým účelem a s určitým protivníkem.

Ani jedno z toho dnes neplatí. Členové NATO mají odlišné zájmy a rozcházející se představy o hrozbě. NATO ztratilo v podobě Sovětského svazu jednotícího nepřítele. Jeho nástupnický stát, Rusko, jako hrozbu vnímá pouze část členů.

NATO se odlišuje od EU tím, že je dána jedna velmoc, se kterou stojí a padá – Spojené státy. NATO bude trvat tak dlouho, jak dlouho bude výhodné pro Američany. Zároveň platí, že Američané dlouhodobě přehodnocují své postavení ve světě a tím i své závazky.

Momentálně se vyrovnávají s relativním úpadkem vlastní moci a pozvolným přechodem k multipolárnímu světu, kde bude hlavní vyzyvatel americké hegemonie Čína. Obama i Trump jsou symptomem jednoho a stejného – snahy se s tím vyrovnat při zachování amerického primátu.

Americká realpolitika?

Obama reagoval klasickým liberálním pozérstvím a přimknutím se progresivnímu vidění mezinárodních vztahů. Trump strategii „America first“ a rekalibrací americké zahraniční politiky tak, aby odrážela pouze skutečné americké zájmy. Podle všeho se vrací k realpolitice, kde rozhodují především zájmy a až poté hodnoty a historická přátelství.

NATO je pro Američany skvělým nástrojem uplatnění vlivu a udržování stability v Evropě. Jistě si ho budou přát podržet, ale nikoliv za každou cenu. Za prvé, Rusko již není hlavním globálním soupeřem, naopak může pomoci Američanům brzdit nástup Číny. Za druhé, Evropané mají dlouhodobě problém akceptovat svůj díl odpovědnosti za vlastní obranu a považují americký bezpečnostní deštník za samozřejmý.

Pokud čelní představitelé EU či Německa sní o obraně bez výdajů, o evropské obraně paralelní k NATO nebo považují vojenské výdaje ekvivalentní humanitární pomoci, pak mohou Američané hledat efektivnější způsoby, jak svůj vliv ustavovat. Těmi jsou zejména bilaterální a vícestranné dohody s evropskými státy, které mají skutečný zájem na americkém bezpečnostním deštníku a mají také Američanům co nabídnout.

Návrat německé otázky

S rozkladem politické a bezpečnostní struktury v Evropě se vrátí ústřední problém evropských novověkých dějin - německá otázka. Její podstatou byla nestabilita daná geopolitickou vahou Německa. Jeho potenciál a poloha jej předurčuje být dominantní silou Evropy. Nikdy však nenabylo takové síly, aby se prosadilo proti koalici evropských velmocí.

EU i NATO byly jedny z nejlepších nástrojů, jak vyřešit německou otázku. EU usměrnila německý potenciál ve prospěch celku a zároveň omezila jeho moc skrz formální postupy evropských institucí. Němcům umožnila legitimizovat se jako civilizovaný národ výměnou za nadřazení evropského nad německé.

Dnes potřeba legitimizovat se vyprchala a Německo se stává disproporčně nejmocnějším členským státem, přičemž euro tento stav ještě posilnilo. Francie a jižní křídlo oslabily a státy severní a střední Evropy euro učinilo ekonomicky závislejší na Německu. Velká Británie pak spolek opouští.

Němci zůstávají stále relativně oddáni evropské integraci, ale už se jí nechtějí sebeobětovat. Ve skutečnosti si tvrdě hájí své zájmy, ať už jde o odmítání fiskální unie, plynovod Nord Stream s Ruskem obcházející země střední a východní Evropy nebo prosazení imigrantských přerozdělovacích kvót v rámci Unie.

Americko-německý střet

Vztah k NATO, respektive Americe, je v Německu dvojaký. Komplikuje ho německý pacifismus, ambivalentní vztah k střední a východní Evropě (pokud jde o ochotu ji bránit) a jisté pochopení pro ruské obavy. Atlantismus zde má silnou tradici, stejně tak ovšem antiamerikanismus, který navíc nabývá na síle.

Stojí za zmínku, že Trumpovo vítězství nikde v Evropě nevyvolalo takové zděšení a otevřenou hysterii jako v Německu. Nejde jen o hodnoty. Vztahy Německa coby exportní velmoci a Ameriky, která s Trumpem směřuje k ochranářským politikám, mohou vskutku degradovat. Lidé z Trumpova okolí již například naznačili, že Německo je díky euru měnový manipulant. Není náhodou, že se z politiky vůči Trumpově Americe se stává v Německu volební téma.

Dnešní Německo samozřejmě není Německo Bismarcka natožpak Hitlera, ale jeho síla vůbec nemusí spočívat v územní rozpínavosti. I politika představovaná jako humanitární může mít v případě Německa zásadní následky. Stačí vzpomenout na pozvání Angely Merkelové a následný průběh imigrační krize. V každém případě platí, že asertivita a neukotvenost Německa poroste.

Rusové chtějí svou sféru vlivu

Dalším charakteristickým rysem nového řádu je nástup Ruska. Rusové si především budou chtít pojistit, že se Bělorusko, Ukrajina a Gruzie nestanou součástí západních struktur. Pro dosažení tohoto cíle by šli do války.

Pokud jde o zbytek Evropy, Rusové budou hledat každou skulinu, jak rozšířit svůj vliv. Dokud však Američané budou projevovat dostatečnou ochotu bránit Evropu, zásadní změna bezpečnostního uspořádání nehrozí. Ruský vliv v Evropě však každopádně působit bude, devadesátá léta byla historickou anomálií.

Putinovým dlouhodobým záměrem není obnova územního rozsahu Sovětského svazu ani ideologické tažení. Jeho cílem je akceptace velmocenského postavení Ruska ze strany Spojených států a mezinárodní řád založený na koncertu velmocí, které respektují své sféry vlivu. Nakolik budeme pociťovat ruský vliv, tedy bude záležet na vztazích mezi Amerikou, Ruskem a Německem.

Česko v mocenském vakuu

Česko jako malý stát nemá šanci výše popsané procesy zvrátit. Bude-li je však předvídat a připravovat se na ně, může jejich dopad, který bude spíše negativní, minimalizovat. V každém případě je potřeba se připravit na mnohem nestabilnější a tvrdší mezinárodní prostředí.

Základní geopolitickou realitou bude, že se Česko octne v prostoru mocenského vakua mezi Německem a Ruskem. Nutně tedy potřebuje bezpečnostního garanta. Dnes je jím NATO. Pokud by došlo k jeho faktickému rozkladu, můžou to být jedině Spojené státy. Pro Američany může být pás malých států mezi Německem a Ruskem žádoucí kotvou jejich vlastního vlivu.

Příprava na nový svět

Česko by tedy dnes mělo být vzorným členem NATO a do budoucna dobrým partnerem Spojených států. Stejně tak ovšem musí budovat vlastní armádu, která je schopna teritoriální obrany. Nikoliv armádu coby expediční sbor chemiků v Afghánistánu. To znamená nejen zastoupení všech složek armády, ale také obnovení povinné vojenské služby. Stát, který rezignuje na vlastní obranu, nemá nárok.

Stejně zásadní jako zajištění fyzické bezpečnosti bude definování vztahu k Německu, které případně přestane být hodným evropským Německem, nýbrž začne hrát na sebe. Potřeba politické samostatnosti se zde střetne s ekonomickou závislostí Česka na Německu.

Pokud Česko nebude chtít být součástí německé hospodářské unie, musí v dlouhodobém horizontu směřovat k vymanění se ze silného subdodavatelského vztahu k německé ekonomice. Nejde přitom pouze o hledání nových exportních míst, ale především o povýšení české ekonomiky z úrovně montovny.

Středoevropská spolupráce

Posledním bodem je nutnost posilovat spolupráci v rámci státu Visegrádské skupiny, respektive malých států střední Evropy. Geopoliticky jsme spolu s dalším státy střední Evropy svébytnou entitou se specifickými zájmy, potřebami, pohledem a historickou zkušeností. Návrat německé otázky i Ruska nás bude tlačit k spolupráci. Blok středoevropských států může být silný jak v rámci EU, tak v Evropě bez EU.

V prostoru střední Evropy se ostatně od středověku formovaly nadnárodní útvary, jejichž účelem bylo čelit jak agresi z východu či jihu tak mocnému sousedu na západních hranicích. Na rozdíl od komunismem zdeformovaného českého vnímání řada tehdejších významných českých osobností jako Palacký nebo Borovský podporovala koncepci austroslavismu.

Ta považovala habsburskou monarchii za nezbytnou geopolitickou entitu, která zastřeší malé středoevropské národy před německým a ruským expanzionismem. S tím, jak se budou současné pilíře evropského řádu rozvolňovat, potřeba a význam středoevropské spolupráce poroste.

Nakonec se Česko musí zbavit mentality žáčka čekajícího na pochvalu od učitele. Česko je civilizačně součástí Západu. Čtyřicet let komunismu nás morálně, institucionálně a hospodářsky zdevastovalo. To ovšem nic nemění na tom, že hodnotově a kulturně jsme součástí západní civilizace po celá staletí. Ne všechno, co přijde ze zemí západní Evropy, musíme akceptovat, abychom si potvrdili, že jsme Západ. Víra v sebe sama a sebedůvěra jsou základním předpokladem, aby se Česko s novým světem vypořádalo.

Ve zkrácené verzi vyšlo na serveru Česká pozice

Realiste.cz

Andrej Duhan


Diskuse


V. Vaclavik
12:42
9.6.2017

S. Ševeček
10:42
9.6.2017

A. Alda
10:06
9.6.2017

M. Prokop
8:10
9.6.2017

V. Kříž 191
11:07
9.6.2017

J. Štrobl
7:20
9.6.2017

V. Vaclavik
10:18
9.6.2017

V. Kříž 191
11:21
9.6.2017

J. Vozábalová
1:11
9.6.2017

J. Pospíšil 402
1:47
9.6.2017

A. Alda
10:07
9.6.2017

P. Sulc
0:35
9.6.2017

J. Lukavsky
9:03
9.6.2017

A. Alda
10:10
9.6.2017

V. Vaclavik
10:23
9.6.2017

V. Vaclavik
10:28
9.6.2017

S. Rehulka
16:02
9.6.2017

P. Sulc
1:59
10.6.2017

J. Lancik
16:48
9.6.2017

P. Sulc
2:10
10.6.2017

Z. Rychlý
0:34
9.6.2017

počet příspěvků: 28, poslední 10.6.2017 02:10









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.