Stává se, že člověk zatouží po přítomnosti dopravní policie

Pokud někdo tvrdí, že je dokonalý řidič, který nikdy neporušil předpisy, říká vědomě nepravdu. Vzpomeňte si prosím, kolikrát jste začali předjíždět auto před vámi a v duchu cedili věty jako "jak to jedeš, srabe", "kam se ploužíš", případně slušnější "proč ten člověk brzdí provoz, nepochopím". A přitom se tak stalo i v případě, že řidič před vámi naprosto přesně dodržoval dopravní předpis.

To jsou ovšem chvíle, kdy rozdíly na našich tachometrech činí deset či dvacet kilometrů v hodině. Ale snaha po švindlování a překračování předpisů je nám zřejmě geneticky dána. Proto jsme také jako společnost tolerantnější v posuzování drobných podvodů, byť rozdíl mezi malým a velkým podvodem neexistuje. Obojí je podvod.

Jsou ovšem i horší chvíle. Takové, při nichž přímo bytostně toužíme, aby se objevili dopravní policisté a zcela naplnili ono "pomáhat a chránit".

V prvém případě vznikají tyto situace, když se potkáte s automobilem, který má mezi prvními dvěma čísly jeho SPZ písmeno A. Ano, jde o řidiče většinou pražské. Kdosi jim někdy v devadesátých letech zřejmě vsugeroval, že v rámci kuponové privatizace byly v jejich prospěch zprivatizovány všechny silnice v této zemi. A tak jezdí všude zásadně o hodně rychleji, nerespektují žádné dopravní předpisy, vůbec nepoužívají světelná znamení o změně směru jízdy a všechny ostatní řidiče považují za odporný a nežádoucí hmyz. Jsou přesvědčeni, že silnice jim patří a my ostatní jsme tak říkajíc trpěni jako nutné zlo, protože nejsou jiné cesty. O jejich způsobech jízdy by se dala napsat kniha, leč bohužel velice smutná.

Zvláštní kategorií jakéhosi druhého případu jsou naši kmotři. Ti jsou v každém kraji, takže podle písmena mezi prvním čísly SPZ je nepoznáme. Ovšem poznáme je podle tzv. kmotrovské SPZ. Nejrozšířenější jejich podoba je ta, že mají poslední čtyři čísla své značky naprosto stejná a pokud možno co nejmenší. Kmotři nejsou zas tak úplně primitivní. Nepohrdnou číslem označujícím datum jejich narození, nebo souborem čísel s nejnižší hodnotou, žádané je i číslo bondovské, z něhož evidentně ční 007. Oblíbená jsou tři stejná dvoučíslí a mnohé jiné modifikace. Takže podle čísel poznáte je.

Ne všichni kmotři jsou agresivní. Mají své jisté a nemusí to dávat světu najevo. Ovšem pouze do té doby, kdy je v levém pruhu předjede nějaký "chudák". V tu chvíli promyšleně vyrážejí, donutí onoho smělce uhnout do pravého pruhu (nezřídka ho tlačí světlomety) a posléze se vrátí do svého také pravého pruhu. Pokud je "chudák" případně znovu předjede, učiní totéž a nedovolím si předpokládat, co se odehrává v jejich myslích nebo jak dění na vozovce nahlas komentují, bez ohledu na to, že někdy s sebou vozí i své kmotrovské děti.

Vzdělanému čtenáři není třeba vysvětlovat, že kombinace kmotrovské značky s písmenem A mezi první čísly SPZ je přímo vražedná.

Existují ovšem řidiči, kteří nejsou z Prahy, a nezbyla na ně kmotrovská SPZ. Nebo ji ani nechtěli. Jejich převaha nad námi ostatními řidičskými plebejci spočívá v něčem jiném. Je dána cenou jejich luxusního vozu. To jsou ti, kteří vraždí řidiče na D1, kteří nic netuše vstoupí při poruše svého vozu do jakéhokoli pruhu. Oni za to ovšem nemohou. Jezdí totiž tak rychle, že nestačí vnímat, co se na silnici děje. Takže vraždí jaksi pouze mimochodem.

Aby bylo jasno. Přeji každému, kdo na to má, jeho luxusní vůz a vůbec mnou necloumá závist ani nenávist. Ale bez ohledu na cenu vozu či na mimořádné postavení v nejrůznější společnosti, bychom se měli všichni chovat stejně. Slušně a ohleduplně.

Docela chápu americké policisty, kteří při dostižení řidiče překračujícího evidentně povolenou rychlost, mu nařídí vystoupit z vozu, dát ruce na kapotu a v tomto postavení ho ještě prohledají. Je to možná trochu ponižující, i když američtí policisté vědí velice dobře, proč tak činí. Navíc daleko více jsme doma ponižováni my, kteří se snažíme být i v silničním provozu slušní.

Foto: Jiří Wagner