11.5.2024 | Svátek má Svatava


ČLOVĚČINY: O modrém inkoustu

19.4.2007

Jako úplně malí, s červenýma aktovkama na zádech, jsme uctivě ustupovali ve dveřích těm skoro dospělým lidem, se kterými jsme sdíleli školní budovu. Pro prvňáka býval tehdy už šesťák vzdálen světelné roky a středoškolák, to už byl jiný vesmír. Snad pro tu různost věku nebyla ve škole šikana, nebo proto, že ponižovat druhé bylo zbytečné, protože poníženi jsme byli všichni.

Nejdřív jsme samozřejmě psali všichni tužkou číslo dvě, vždycky jsme museli mít v penálu alespoň dvě ořezané a ještě nosit ořezávátko s sebou, to jsme dostali na uvítanou, spolu s tužkami, pastelkami, vodovkami, sešity, červeným Slabikářem a modrou Malou abecedou. A ještě jsme dostali desky s přihrádkami a paní učitelka nám postupně rozdávala archy s písmenky, které jsme doma rozstřihávali, a mně směla pomáhat jen moje krásná mladá teta, tu jedinou jsem shledala dostatečně pečlivou, ostatní to jen tak šmikali a kartičky s písmenky pak nebyly stejně široké.

Písmenka mi číst šla, i psát tužkou, všem nám to šlo docela dobře, a tak přišel konečně toužebně očekávaný den, kdy paní učitelka rozdala dětem násadky, kdo si ji nedal do žlábku v lavici, tomu se s drnčením skutálela do klína, a také papírovou krabičku s perky. Jedno jsme hned vyndali a paní učitelka nám ho pomohla zasunout do násadky. A pak nastalo to hlavní, paní učitelka přinesla velikou láhev inkoustu, v ruce měla připravený vlhký hadřík, procházela řadami lavic a nalévala nám do kalamářů v lavici inkoust a ten hadřík vůbec nepotřebovala. Bylo to skoro jako kdyby odlamovala kousky chleba a dělila o něj s námi, najednou to ve třídě tak krásně vonělo, nic tak nevoní jako čerstvě nalitý inkoust v kalamáři, škoda, že dnešní děti už nemohou tu vůni poznat. A pak jsme si všichni namočili pero a napsali do sešitů své první kaňky a písmenka, občas se na hrot pera přichytil nějaký chloupek, na to jsme měli připravený hadřík, buď obyčejný, nebo se prodávaly takové malé barevné kousky látky se zubatými okraji, secvaknuté nýtkem k sobě, a spodní strana bývala koženková. Bývala jsem z toho úsilí modrá až za ušima, růžové pijáky plné skvrn a rozmazaných písmen, a v sešitech jsem měla vždycky kaňky zatržené červeným perem paní učitelky. Skoro všichni už mohli psát plnícím perem, jen já ne, protože plnící pero se rozdávalo za odměnu, za krásné psaní. A přitom já už jsem měla dávno koupené a schované lepší pero, než dávala paní učitelka, to její mělo na plnění černou gumičku, kdežto to moje krásně průsvitný píst, ale paní učitelka mi stále říkala, že se asi budu muset vrátit k tužce, ta ostuda!

Nakonec i já jsem se k pasování perem jako jedna z posledních dostala a spokojeně jím psala až do druhé třídy, kdy jsme objevili existenci kuličkových per. Jak jsme toužili psát jako dospělí barevnou plastovou tužkou se zlatou tenkou náplní, hrot se vysunoval a zase zasunoval stisknutím bílého konce tužky. Ale to bylo přísně zakázané, snad až ve čtvrté páté třídě jsme směli začít psát čínským perem. Bylo tak elegantní! Mívala jsem černé, se zlatým víčkem, co mělo nad hrotem zlatou šipku. A na druhém stupni už jsme mohli psát i těmi vytouženými propiskami, jenže to už byla devalvace, přílišná proletarizace, degradace rukopisu i stylu vůbec, to mi nemohlo dlouho vydržet.

A tak jsem objevila v osmičce bombičková pera, i z nich voněl inkoust, a při výměně bombičky se daly krásně umazat ruce. A pak v prváku na gymplu jsem už psala tím perem pionýr s černou gumičkou, kterým jsem pohrdla v první třídě, ve druháku jsem už při hodinách rozkládala na lavici barevné hadříky, malý cestovní kalamář, násadky a náhradní perka, moc poznámek se tím nadělat nedalo, ale vzpoura inkoustem proti znormalizovanému světu to byla, a kdo ví, kdybych z té školy nakonec neodešla, možná došlo i na husí brk.

Pak jsem musela při dálkovém studiu dát zase přednost praktičnosti čínských a keramických per, ale ať jsem psala čím jsem chtěla, můj rukopis byl stále nečitelnější, nejčastěji moje psaní připomínalo linky, které se třesou zimou. Začala jsem tedy psát dopisy a vůbec všechno na starém kufříkovém stroji, sice asi pěti prsty, ale docela rychle, pořád tak píšu, s uspěchanými překlepy samizdatového opisování.

A zase tam byla vůně lesklé černi uhlového papíru, pátá kopie už bývala nečitelná, ale špinila prsty stejně krásně jako ta první. Nakonec se pro mě staly vysvobozením počítače, dá se na nich psát báječně rychle, a dokonce ani vždycky nemusím sama opravovat všechny chyby a překlepy, stejně na ně nevidím, ale mají jednu vadu, ty chytré psací stroje, psaní z nich nevoní, ani trošku.

A tak si volám tu vůni kalamářů v první třídě jinak, vzpoura inkoustem proti světu bez vůní, proto píšu modrou, všude kde to jde, modrou barvou, to počítač umí, psát modrou, jen ty kaňky se dělat ještě nenaučil.

 

Vave (Alena Zemanová)



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !