Někam jedeme. Nora mě doprovází. Není to jednoduchý proces. Jdu k autu. Nora jde se mnou. Otevřu zadní dveře. Na zadním sedadle má Nora pelíšek. No tak, hop! velím. Nora odchází a usedne na rohožku před vchodovými dveřmi.

Noro, jedeme na výlet! Dostaneš frolíka!
Poté Nora naskočí a ulehne na pelíšek.
Dojedeme na místo. Zastavím, vystoupím, otevřu zadní dveře. Nora leží na pelíšku a kouká na mě.
No tak, hop! Velím. Nora dál leží a kouká.
No tak, výlet! Dostaneš frolíka!
Poté Nora vyskočí a kráčíme tam, kam káže osud.
Auto je na pohon benzínový, Nora na pohon frolíkový.

Zpátky z cest

V pátek jsem se vrátil z Benátek. Nedošlo k žádné potrhlé situaci, a není tedy o čem referovat. Dnes se vracím k práci – a o té bych rád zde pojednal.

Dnes zahájím čtvrtý díl rozsáhlého románu Tajemství pěti světadílů. Je to steam punkový román na vernovská témata a potřebuju, aby mi někdo – snad se najde – pomohl.

Existuje mlž, tedy mořský živočich, jmenuje se skulař vrtavý. Linné mu dal jméno Pholas dactylus. No a já bych potřeboval vědět, jestli náhodou v nějakém jazyce na světě, úplně jedno jakém, se tohle zvíře jmenuje jinak než nepěkně nezněle skulař nebo Pholas. Anglicky se mu říká piddock, skalotocz je to polsky, teredine italsky, pholade francouzsky, borrmusslor je to švédsky, přihořívá, to švédské není nejhorší varianta. Měl by to být název stroje na způsob ponorky, schopného se zavrtat do země. Už svítá? Nautilus je taky název mlže...

Radost ze štěkání

Není to tak dávno, kdy si paní sousedka pochvalovala, jakého že máme tichého psa. Že Nora neštěká. Raději se nebudu pouštět na tenký led a nebudu zkoumat, zda má i dnes na Noru stejný názor. Asi ano, Nora rozhodně není ten pes, který štěká od rána do večera a ještě celou noc, jak to někdy slýcháme. Štěká vysokým hláskem, když jdu sypat zrní do krmítka, ale to je operace dvou-, tříminutová, takž se štěkot dá vydržet. Štěká, když zazvoní paní pošťačka, a včera štěkala, když jsem přišel domů. Zkrátka, hlídá.

Ovšem nejen to.
I nadále je velmi opatrná vůči velkým psů, zvláště těm černým, chlupatým (tedy vůči psům, které Bartíček rád pral). Jakmile je spatří, vybočí z dráhy a obíhá je velkým obloukem. Až dosud to dělala mlčky, což bylo rozumné. Teď na ně štěká, což je nerozumné.
Ovšem vytýkat jí to, zahrnovat ji výčitkami, říkat jí "nedělej to", to by bylo taky velmi, velmi nerozumné.
Třeba je to radost, takové štěkání. Proč jinak by tolik lidí štěkalo?

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena