Ljuba vymyslela opatření, které jsem nazval Brixen. Týká se ranní procedury.
Nějak se stalo, že psice se začaly budit dřív, než měly ve zvyku. Po čtvrté se začnou mlít – podotýkám, že mají pelechy u nás v ložnici, ťapou a nechávají se zahánět do pelechu a zase ťapou. Dočasně jsem to řešil tak, že jsme je bral na předsnídaňovou procházku do lesa, ale zřetelně to nebylo trvalé řešení. Noc se zkracuje a třebaže jsem ranní ptáče, chodit do lesa v půl páté nechci.

Takže Ljuba vymyslela: vrtíte se a ťapete? Šup s vámi do pracovny, na televizní kanape.

Takto se nyní děje a je klid. V půl sedmé, pro mne je to slušná doba, je vyzvednu a jdu na procházku.

Zajímavé je, že větší ranní potížista je Nora. Gari by spala, ale to Nora ťape a hlučí. Takže se stalo, že Nora ťapala, tak jsme ji poslal do Brixenu a Gari jsem nechal v ložnici v pelechu. Načež jsem usnul, podotýkám, že Ljuba je na cestách a jsem sám doma. Probudil jsem se hrubě po sedmé. Gari mě nechala spát dlouho, pochválil jsme ji v duchu. Posadil jsem se na posteli a koukám na její pelech - a on byl prázdný.

Ona ta Gari se probudila a ze solidarity šla za Norou, otevřela si dveře a spolu pak na televizním kanapi počkaly, až se vzbudím.

Oklamaný pes

Minulý týden Nora našla truchlivý pozůstatek zahubeného koloucha. Jen kopýtko a kousek kosti, čerti vědí, jak zvířátko vzalo tak rychlý konec. Hnátek jsem Noře sebral a aby s ním nešeredila ani ona, ani žádný jiný pejsek, položil jsem ho do větví, mimo dosah.

Střih, uplynulo pár dní. Jdeme na procházku do lesa, Gari, Nora a já. A kousek od Šmoulova, v místě zvaném U dubu, našla Gari ten hnátek. Je jasné, jak sem doputoval na vzdálenost dvou kilometrů – spadl ze stromu, nějaký pejsek ho našel a dones až sem, k dubu.

Gari ho popadla a nesla ho v tlamě. Chtěl jsme jí ho sebrat, jenže ona tak pěkně cupitala přede mnou jako pejsek na vodítku. Nesla si ho po celou dobu, ušla s ním čtyři kilometry, celou tu procházkovou trasu se ho ani na vteřinu nevzdala. Těšila se, jak ho pronese domů, zatáhne ho do pelechu, lépe do postele, když nedám pozor (a i takové případy jsou doloženy), a tam ho bude žvejkat.

Nechal jsem ji v tom, velmi podle, až k vrátkům.
Tam jsem hnátek ubožačce sebral a hodil do popelnice.
A víte, že ta Gari i přes to, co jsme jí provedl, se mnou dál mluví?

Proměny počasí

Nastalo počasí takzvaně aprílové, ač dosud březen. Včera se to hodně honilo od rána. Aj sluníčko bylo, vichřice a do toho plískanice. Kdypak se pejskové rozhodli prokopat do myšího hnízda?

Napověděl jsem dost tou plískanicí. Avšak – jak praví básník – slov mi nestačí, abych popsal, jak potom ti dva vypadali.

Neposlucha

Vraceli jsme se za vichřičného počasí z procházky a Gari s Norou jako obvykle zmizely v areálu někdejšího prasečáku. To je chatrně oplocené území na okraji našeho Šmoulova, kde by mělo v dohledné době vzniknout hřiště či dokonce cvičák pro psy. Teď to obec používá jako skládku zeminy. Jsou jí tam hromady zarostlé bejlím a pejskům se tam moc líbí.

Chvilku je tam nechávám, aby se holky vyběhaly. Najednou vidím, postavička s hnědou hlavou už sedí padesát metrů ode mne. Zavolám na ni a ona nic. Zavolám důrazněji. Zase nic. Přikleknu na jedno koleno a zvednu ruku, to je signál, který Nora zdá od štěněčího věku a na něj přiběhne, i kdyby zrovna kopala díru, aby se dostala do podzemního paláce myšího krále. Zase nic.

Jenže to už přiběhla Gari a společně jsme šli k neposluchovi.

A ona to nebyla Nora, on to byl pejsek, taky pointr, měl naprosto stejnou hlavu jako Nora, jen tělo měl kropenaté, bez hnědých ploten, natož aby měl na zádech logo Apple, jako ho tam má Nora.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena