Emigrace po roce 1945 změnila Austrálii důkladně. Prvním poválečným sčítáním obyvatelstva v roce 1947 se napočítalo 7,6 milionů obyvatel (z toho 5 milionů ve státech New South Wales a Victoria). V r. 1971 už obyvatelstva přibylo do 12,7 milionů a z nich se 20 % narodilo v cizině. Ze střední a východní Evropy jich přišlo 301 tisíc.

První tuhle vlnu tvořili zejména uprchlíci z baltských republik. Mělo to takový dopad, že našinci od starousedlíků přece obdrželi nálepku „Balti“. Poté procento příchozích z východoevropského směru přibývalo či ubývalo. Sčítání lidu roku 1981 zjistilo, že celkem 16.152 obyvatel se narodilo v tehdejším Československu. Naše krajanské zdroje ale uvádějí cifru 33.000, z nichž 14.000 se mělo dostavit po srpnu 1968. Několik tisíc se jich po válce usadilo na Novém Zélandu.

Nejlepší podmínky k nejsnazším začátkům nyní patrně poskytuje Austrálie, jejíž vláda věnuje zdroje k aklimatizaci, okoukání, zajistí první bydlení a možnosti jazykové výuky. Potkal jsem kompetentně si počínající činitele příslušného ministerstva – Department of Immigration and Ethnic Affairs – v Canbeře. Hodně práce se ale vykoná ne na federální, ale na státní úrovni, zejména ve státě Victoria, jehož hlavní město Melbourne absorbovalo největší množství přistěhovalců. Tam jsou již čtvrti, kde většinu tvoří nedomorodci, kde v ulicích hlavní řečí je ledacos, nikoliv ale angličtina. Porovnejme se zkušeností našich lidí po roce 1948: sedli v parku na lavičku, rozpovídali se ovšem ve své mateřštině a obořil se na ně anglosaství dbalý občan s pohrůžkou, aby okamžitě přestali, jen anglicky aby promlouvali, nebo že na ně zavolá policajta.

V Melbourne, jakož i jinde, existuje takzvaný On-Arrival Educational Programme, státem podporované jazykové vzdělání. Též podporované bydlení. Listuji si tu v téměř 400stránkové publikaci o národnostních organizacích, klubech, kostelech, novinách, časopisech a bankách. Informace od Adopce až po Venerické choroby a k Yugoslávským svátkům. Výzkumné ústavy studují přistěhovalecké fenomény: například se již zjistilo, že nikdo nepředčí východevropské přistěhovalce v jejich míře oddanosti alkoholu. V krajanském tisku se dočítám o fotbalových klubech Bohemians, Prague, Slavia, o klubech v Adelaide a Brisbane, sokolovnách v Sydney a Melbourne. Též o organizacích legionářů, politických vězňů a o existenci ochotnických divadel.

Přišla vlna posrpnová, jejíž příslušníky už nikdo nehnal ke škopku nebo do buše klacky s elektrickým nábojem zabíjet hady. Austrálie už tehdy přestala být zemí s převážně anglosaskou orientací. S ročním přírůstkem 100 tisíc zejména asijských přistěhovalců, všeho všudy 140 etnických skupin mluvících 90 jazyky, se k prospěchu s problematickým dopadem začal prosazoval multikulturalismus. V Melbournu nyní žije víc než půl milionu Řeků. V tamním telefonním seznamu každé šesté nejčastěji se vyskytující příjmení je vietnamské Nguyen.

Integrovat se je možné všelijak – také třeba sňatkem. Všichni však nespěchali k oltáři s anglosaským partnerem. Cígler uvádí, že 1128 českých a slovenských dívek si vzalo našince, 191 Poláky, 165 Němce, 136 Maďary, 111 Rakušáky, sedm jich dalo přednost Číňanům a jedna Fidžanovi. Jak se ženili čeští muži, to nevím. Stanislav Moc, kopáč safírů, kovboj, lovec buvolů, krokodýlů a spisovatel (Tábor na Alligator River; Údolí nočních papoušků) si vzal Maorku.

Ve srovnání s Kanadou a zejména s USA většina našinců patrně nachází nejsnazší začátky právě v Austrálii. V Americe stát pramálo pomáhá, tam vesměs věrni zůstáváme pionýrskému principu „swim or sink“, o sebe se postarej, plav nebo se utop. Za pomocí nutno k soukromým zdrojům, dobročinným organizacím, světským i církevním. Pro člověka s anamnézou totalitního způsobu života, bez zkušenosti s rozhodováním o vlastním životě, se taková náhlá a dosud neznámá odpovědnost stává břemenem mnohdy k neunesení. Nešťastníkům v příslušné věkové skupině zpravidla doporučuji, aby se dali naverbovat na vojnu. Vojenští páni se o ně postarají, oni budou rozhodovat, odstraní takové břemeno a kapitalismus brzo získá ze socialismu jim známou, pro mnohé tolik pohodlnou jistotu.

Ze zámořských alternativ pro leckoho bývá Amerika na počátku nové existence

tou nejobtížnější zemí. Někdy jí ovšem zůstává až do konce.

Austrálie je občas přirovnávána k talíři s polévkou pouze na jeho okraji. Okraj je bohatě barevný, mnohotvárný. Zámořského návštěvníka udiví množství ptactva, několik set neznámých druhů, překvapí úplně jiná flora – stromy, keře, květiny, bobulky, všechno. I světoběžník, který už hodně viděl, znovu zažije lahodné pocity nového poznávání, jaké obvykle provázely naše dětství. Ve vnitrozemí překvapí, ba přímo zmátnou výsledky lidské píle v sousedství řeky Murray. Na místě někdejšího troudu a planých křovin rozkvetly ovocné háje. Viděl jsem tam snad víc pomerančů než v Kalifornii a na Floridě dohromady. V oblasti řeky Hunter, v končinách se slovansky znějícím Cessnokem a Pokolbinem, se pod vinicemi ve velkém rubá uhlí. Ale světe, div se, Petře Bezruči, Maryčko Magdonova, nikde haldy, umouněné kopce.

Leckdo doporučuje přivézt lopatičky, rýče, k tomu hodně píle a vytrvalosti. Odměnou mohou být vlastnoručně vyhrabané drahokamy. V městečku Glen Innes nám na úřadě darovali podrobné mapy a označili, v kterém údolí jsou či mají být topasy a kde safíry. Rodina se mi proměnila v krtky, hloubila nory a já začal povykovat, že se nudím.

Zastávka na planetární stanici Tidbinbilla – Deep Tracking Station. Povídá si nejen s astronauty. Big Dish je schopen zachytit signály o síle biliontiny biliontiny wattu, tak tenoučké, ubohoučké, že by trvalo sedmnáct milionů roků, než by nashromáždily energii k rozsvícení sedmiwattové žárovky na dobu jedné tisíciny vteřiny.

Vačnatci všelijak zbarvení a klidně si nechali hladit hebkou srst. Někteří dokonce žrali z ruky, cenili nepokažené bělostné zoubky a nepáchlo jim z úst. Objevili se také pštrosí ptáci emu a otevřeným okénkem nám do auta strkali holou pitomou hlavu. Dával jsem si pozor: před několika lety jsem v příbližně stejné končině byl svědkem, jak jeden takový emu se rozběhl, objal mého přítele Vratislava Kašpárka, mocně ho sevřel, začal se prohýbat a vyrážet jednoznačně erotické skřeky. Místo abych se pokusil jeho vášeň přerušit a zachránit znásilňovaného Čecha, vytáhl jsem magnetofon a snažil se kamerou zaznamenat důkaz o obtížně uvěřitelném jevu.

V odlehlých rurálních oblastech jsem potkal pramálo našinců. Jedna energická Češka žila s manželem-vynálezcem na opuštěné farmě. Vyprávěla, jak honili a nakonec zabili jedovatého hada, který jim vlezl do kuchyně.

Nejpočetnější profesí, s níž jsem se mezi rodáky našeho původu setkal, byli zřejmě matematici. Zbyli v tehdejší ČSSR vůbec nějací? Jedna polomatematička se na ostrově Lord Howe věnovala vědeckému výzkumu slepic.

Vznikla samostatná menšinová televize, stanice SBS-TV. Čekal jsem Pantátu Bezouška či Madlu zpívající Evropě a zatím se dočkal Hry o jablko Věry Chytilové.

V Sydney jsem měl na univerzitě přednášku pro Československou společnost věd a umění. Přišlo téměř sto lidí a povídalo se skoro do půlnoci. Po produkci mě jedna dobrá duše odvezla přes celé město na šibřinky v místní české sokolovně. Nebyla to obstarožní barabizna, jak je vesměs známe v Americe, ale zbrusu nová, velikánská stavba. S oprávněnou pýchou mě výboři vzali na prohlídku budovy. V sále bylo živo, přišlo mnohem víc lidí než na mou přednášku. To ale je přece normální úkaz. Jen mě napadlo, kolik asi ještě zbývá těch, kteří se zajímají o obojí - číst české knihy a také nacvičovat prostná.

„Vy se tím živíte?“ dostal jsem otázku.

Neživím, ale zajímám se o exilové češství, o radosti a starosti této diaspory.

Věta, kterou jsem tam slyšel od posrpnových přistěhovalců: „Nic česky tištěného jsme neviděli, co jsme tady. Ona nějaká exilová literatura exituje? A proč?“

Že by se tak překotně aklimatizovali, asimilovali? Proč se tedy nadále stýkají s lidmi téhož původu a řeči?

„Je tam moc horko, nejspíš blbnou,“ odmávl je krajan z chladnějšího prostředí.

Máme být smutní, že naši lidí daleko od domova česky nečtou? Třeba nečetli, ani když žili v Kouřimi, proč by četli nyní v Cooktownu?

V Townsvillu, po Brisbane druhém největším městě Queenslandu, jedna Češka, která má v knihovně exilovou literaturu, si mě spletla se Škutinou.

V Cairns, v lahodné končině Great Barrier Reaf, si jeden Čech otevřel fitness centrum a navíc výráběl cínové panáčky. Jeden český architekt nechal svého povolání a věnuje se výrobě čokolády - v tom horku! Dlouhovlasatý dobrodruh s vizáží Dostojevského se živil jako krmič strakatých opeřenců.

Prý tam žije třicet českých rodin. O víkendu jsme se u jedné objevili. Moderní prostorný dům s bazénem přímo na pláži. Vzdor nečekanému vpádu nás docela přátelsky přijali, zdůrazňujíce, že se s Čechy zásadně nestýkají. Přítomná, výlučně česká společnost horlivě přikyvovala. Pozvali nás na jeden z příštích večerů a pozvání na poslední chvíli zrušili.

Jenže ty asimilační pochody, procesy nemusí být pouze jednosměrné. Na Nové Guineji česká rodina adoptovala papuánskou holčičku, stala se z ní Andulka, stala se z ní Češka. Když dívka dospěla, oženil se s ní posrpnový exulant s nevyprchanými vlasteneckými sklony: bližší česká Papuánka než cizí Australanka, to dá rozum.

Tropický Queensland na severu, velmi úrodný kraj, kde se daří novým druhům ovoce, přesídleného z Latinské Ameriky a odjinud ze zámoří. Z džunglí jsme přijeli do kopců téměř beskydského vzhledu. Místo brambor a obilí tam však rostla cukrová třtina, vyšší než největší žací stroje. V této souvislosti posloužím příkladem, jak někdy není radno zasahovat do ekologické harmonie. Cukrové plantáže trápil hmyz a někoho napadlo dovézt z Havajských ostrovů hmyzu lačné ropuchy. A ty se tak hrůzně rozmnožily, že už jsou jich miliony, dosahují velikosti oškubané slepice, rozlézají se dál, až k Darwinu a na jih k Sydney. Teď už se jim třeba podařilo přelézt dlouhatánskou poušť Nullarbor a doťapkat až do Perthu.

Do vábivých říčních vod jsme nevlezli, podrobné mapy totiž varují před krokodýly. Poslední dobou se rozmnožují natolik, že se problém začíná řešit jejich konzumací - krokodýlí karbanátky a steaky. Při potápění do korálové nádhery lépe se vyhýbat žralokům a i jiným potvorám. Od října do března pozor na marine stingers – jedovaté medúzy. Po menším dotyku nutno postižené místo natřít octem (na některých plážích jsou k dispozici láhve s první pomocí v jakýchsi poštovních schránkách), po větším dotyku je nutný převoz do nemocnice, případně na hřbitov.

Vydali jsme se k jihu, na ostrov zvaný Magnetic – tak ho pojmenoval mořeplavec James Cook. Krajan a navíc i Plzeňák František Bejček, nyní Baychek, nám šlechetně nabídl klíče od své vily přímo na pláži. Manželka si libovala, že Magnetický ostrov je v mnohém k nerozeznání od její rodné jižní Číny. Mně to tam trošku připomínalo jižní Evropu. Tam rovněž dámy odkládaly vrchní část plavek, vystavujíce své obliny slunci a okolí.

Na zpáteční cestě z Magnetického ostrova jsme se zastavili něco pojíst na prázdném parkovišti. Tam jsem se všiml vyřezaného nápisu Fucken emigrants from Prague, ČSSR. Řezbáři se vyjádřili dvoujazyčně, též se sdělením v mateřtině o „zasraných emigrantech z Československa“ a uveden byl rok 1982.

KONEC