15.12.2019 | Svátek má Radana, Radan


Z KRONIKY SMEČKY: Tasmánský čert přichází

30.5.2007

Bude mít dlouhou hebkou srst, měkké tlapky, bude mi příst do klávesnice a ozdobně spočívat na sametové taburetce. A bude černý jako noc. Tolik představa. Terra - Taz 1

Vybíral jsem a přebíral - a pak jsem bez zjevného vážného důvodu (že by zásah Centrální distribuce?) vybral. Perského kocourka, který sliboval, že moje představy naplní. Tedy až na jednu. Nebyl černý jako noc, velká část jeho bříška a tlapek měla barvu hořké čokolády. Zřejmě bylo té čokolády příliš (nebo nějak jinak), podle paní chovatelky nebyl barevně "moc vhodný" do jejího chovu a neměl také ten správně urozený perský profil. Takže mu bylo souzeno stát se domácím mazlíkem. Přesně něco pro mě. Sedl jsem do auta a vyrazil na domluvenou schůzku.

Na prahu příjemného malého domku mě přivítala starší paní a když zjistila, proč jsem přijel, pozvala mě s úsměvem dál. Jen pojďte, jsou někde tady, mávla rukou před sebe. Už mám jen jednu kočičku a pak toho výtržníka. Hodnocení temperamentu malé něžné kuličky mě mělo varovat. Ale nevarovalo.

Vstoupil jsem a byl jsem v tropech. Za prosklenými dveřmi pod skleněnou střechou a v ovzduší těžknoucím neznámými, zelenými vůněmi byla zimní zahrada. Spousta rostlin tu kvetla, splývala nebo se pnula vzhůru, šustila a kývala se nad úzkou uličkou, kde nám cestu zpola zastoupil bambus. Máma kočka ležela trochu unaveně opřená o kámen, po němž se plazilo cosi, co bych byl schopen identifikovat pouze se speciálním botanickým klíčem v ruce. A to ještě kdoví jestli. Malá černá kulička si trpělivě nechala olizovat sotva viditelná ouška. Tak tohle je on? Vypadalo to nadějně.

Nebyl to ON. Paní chovatelka se rozhlédla po té botanicky rozmařilé nádheře. Vydržte chvilku, podívám se po něm, řekla. Tohle je kočička, přijedou si pro ni zítra. Do Hradce Králového jsem ji vyvdala, děvenku. Chtěl jste přece kocourka, že? Mluvila a současně pátrala zkušeným pohledem v zeleni. Jo, tamhle jseš, řekla najednou a zmizela za jakýmsi vousatým kmenem, po kterém se soukal málo vídaný druh filodendronu. Když se vrátila, držela v dlani malé, čokoládovo-černé nic, velké oči se ještě nerozhodly, zda budou modré nebo zelené (nakonec měly být jasně žluté) a drobné tlapky se vzpíraly o její ruce v marné snaze vrátit se zpátky do vlhkého, tropicky voňavého příšeří. Terra - Taz 2

Podala mi kocourka do dlaní. Měl jsem zvláštní pocit - tehdy jsem netušil, že podobný poznám podruhé až když budu v rukou držet skoro čerstvě narozené miminko… Bál jsem se to křehké tělíčko pevněji přidržet, natož stisknout. Cítil jsem jak hřeje a tak nějak jsem věděl, že k sobě budeme patřit. Málem bych svůj pocit nazval něhou. Přesně v té nejlepší náladě (mojí, samozřejmě) sebou kotě mrsklo a zakouslo se mi do dlaně. Jemné tušení svatozáře vznášející se nad mou hlavou se okamžitě rozstříklo na tisíce třpytivých kapek a zapadlo do podrostu.

Neblbni, spadneš, sdělil jsem kocourkovi. Pořídil jsem ti úplně novou přepravku. Tak šup - běž si ji zkolaudovat. Nadšený tím nápadem nebyl. Díval se do pralesa, ve kterém se narodil a já měl dojem, jako bych právě zbavil svobody nějakého skutečně volně žijícího tvora. Připadal jsem si jako lump. A zároveň jsem věděl, že je to nesmysl. Nebudeme to protahovat, kožíšku, řekl jsem a nevím, jestli víc jemu nebo sobě. Podrbeme mámu za fouskama, poděkujeme a půjdem…

Vyřídili jsme potřebné formality jak nejrychleji to šlo a vyrazili jsme. Černá kulička, která zatím ještě neměla jméno (nějak jsem věřil, že si o něj řekne sama) se chvilku pokoušela prokousat z přepravky a pak, jak už to tak koťata dělávají, usnula z té námahy jako špalek. V pokoji, zcela připraveném na nového kočičího obyvatele, jsem přepravku otevřel a čekal. Kocourek se probudil do naprosté bdělosti stejně rychle, jako předtím upadl do limbu - a vyrazil.

Nějaké pomalé ohmatávání nového prostředí? Chm, co s tím? Tady je skvělý písek - hraby hrab - ať to lítá a páneček ví, jak jsem vychovaný. Tedy, jestli bude všechno dělat se stejnou vervou… Jistě, bude. Kde je? Aha - na okenním parapetu… ne, na skříni. Sakra, jak se tam dostal? A proč už tam zase…ne, je tam, jenom se pověsil na kličku u okna. A tohle taky znám, to jsou přece kytky! No, mají jich tu nějak málo, to já byl zvyklý na jinačí prales. Ale tahle…hm, chutná tak zvláštně… Aby nechutnala, byl to zázvor, a Tazík ho miluje (a okusuje) dodnes. Dám si ještě. A vůbec - dostal jsem strašný hlad. A žízeň. Kde jsou misky? Tamhle! Jejda, ale nějak jsem si nevšiml, jak jsem vysoko. Pánečku, sundej mě dolůůůůů! Miaůůůů! Dolůůůů! Terra - Taz 3

Sotva se tlapky dotkly pevné země, vystřelil kocourek závratnou rychlostí k miskám. Díval jsem se, jak se krmí a pak - uprostřed mezi dvěma sousty - usíná a dlouhou, hebkou srst na náprsence si ze všech svých kotěcích sil máchá v omáčce. Když jsem ho zvedl, skoro se nepohnul. Tazi, Tazíčku… oslovil jsem ho tiše jménem, které mělo být od té chvíle jen jeho. Pelech máš tady, ty ďábelská nádhero.

Jen zapředl, když jsem ho položil do pelíšku, a schoval si nepatrný perský čenich do tlapek. Byl doma a věděl to. Měl jsem svůj vytoužený hebký polštářek na nožičkách. Den po dni jsem se pak přesvědčoval, že jsou to nožičky po tasmánských čertech rychlé a polštářek umí být jako jehelníček plný zoubků a drápků jak náleží ostrých. Uznávám, že Taz své ďábelské jméno nosí plným právem. Dělá to už devět let. Na kličce od okna ani na zácloně by se teď sice neudržel a do mezer mezi nábytkem se nevejde… ale od té první chvíle až dodnes je Tasmánským ďáblem s vervou, hrdě a se ctí.

Terra


DÁRKY PRO BABIČKU: Potěšte ji pod vánočním stromkem něčím originálním
DÁRKY PRO BABIČKU: Potěšte ji pod vánočním stromkem něčím originálním

Ještě vám chybí dárek pro milovanou babičku a přemýšlíte, co jí nadělit pod stromeček? Připravili jsme pro vás malou inspiraci.