18.10.2021 | Svátek má Lukáš


Z KRONIKY SMEČKY: Láska podle Shakespeara

1.5.2007

Od té doby mizíval v pravidelných intervalech, a my jsme jen matně tušili, co za tím vězí. Nikdy v předchozích dvou letech svého kocouřího života to neudělal, takže zamilovaný musel být jako skutečný Romeo. Jak hluboká a nebezpečná ta kocouří láska byla, jsme zjistili až daleko později. Terra - kocour Taz

Do tajemství dvojího života našeho Poldy nás uvedla až skoro po dvou letech kocourova pravidelného mizení do té doby neznámá paní, která jednoho dne procházela kolem domu. Léto bylo v plném proudu, Polda seděl na pařezu, který tu zbyl z pokácené staré třešně, a po způsobu všech koček světa si čistil kožich. Sluší se podotknout, že ho měl lesklý a černý jako uhel, doplněný dvojicí výrazných, jantarově žlutých očí. Ty oči se právě blaženě přivíraly pod hřejivými paprsky odpoledního sluníčka. Prostě kočičí idyla. Polda se věnoval obřadu čištění a vyhřívání a kolemjdoucí ignoroval. Jen do té chvíle, než se u plotu zastavila ona neznámá paní, ze které se vzápětí vyklubala kuchařka z nedaleké školky.

Tak sem teda patříš, ty uličníku, oslovila kocoura. Lízinka s tebou má tři krásný koťata, kdo bude platit alimenty?

Dobrý den, pravili jsme jednohlasně, protože jsme nějak chtěli dát najevo, že MY jsme tam taky. Vy se s Poldou znáte?

Aha, Polda se jmenuje, usmála se ta paní. Dobrý den, to víte, že ho znám. Říkala jsem mu Uhlík, protože je tak černej. A pak, bydlel ve sklepě školky s Lízinou. Měli tam proutěnou ošatku. Zůstával tam i tejden… Říkala jsem si, komu asi patří a myslela jsem, že možná někomu tamhle z těch chat, kdo tu třeba občas není, takže nemá kam jít.

To už náš kocouří Romeo seskočil s pařezu a šel si pro podrbání za fouskama.

Chudinka malinkej, zavrčel jsem, protože jsem měl v dobré paměti, jak byla celá domácnost vzhůru nohama, když se Poldíček pár dnů neukázal.

Tvrzení rozvážnějších (a nezaujatých) kamarádů, že to se kocourům prostě stává, v tu chvíli neúčinkovalo a nikdo neměl klid, dokud se oknem k misce znovu neprotáhla štíhlá černá silueta a neozvalo se jemné MIAÚÚ! - do češtiny přeloženo: tak jsem zpátky, a hned mě můžete začít opečovávat, ať vidím, jak se vám po mně stýskalo.

Paní kuchařka ještě jednou pohladila Poldu a řekla mu, že po něm alimenty chtít nebude, protože jeho a Lízina koťátka jsou krásná a všechna už mají vyhlédnutý nový domov. Nás ujistila, že jí kocour na poloviční úvazek nevadí, ale ustaraně dodala, že má trochu strach, aby se mu cestou za Lízinkou něco nepřihodilo. Školka, ve které měla domov Poldova vyvolená, byla totiž za tratí. Za rušnou tratí, která vede na Plzeň, a ještě za spoustou seřaďovacích kolejí včetně vlečky ze vzdálenější továrny.

Poldův vztah k drobné, tříbarevné Lízince byl vytrvalý a nutno říci, že v kočičím světě ne právě obvyklý. Stává se, že takové stálé partnerství vznikne ve větší tlupě, kde se utvoří vedoucí pár. Jeho postavení mu mimo jiné zajišťuje právě to, že tvoří pár, proto být v páru je výhodné. Většina kocourů však žije osaměle, kočky vyhledává pouze v období páření a o koťata se nestará.

I když jsme všichni doufali, že se Polda zachová jako zmiňovaná většina jeho kocouřích kolegů a jednoho dne prostě objeví někde v sousedství neodolatelnou kočku, pro kterou bude rázem zapomenuta Lízinka ze školky (a my budeme moci pustit z hlavy věčnou můru kocoura sraženého rychlíkem do Norimberku), nestalo se. Polda spravedlivě dělil svůj čas mezi nás a svou životní, romantickou lásku ještě dalších šest let.

Pak se však stalo, čeho jsme se všichni báli. Možná příznačně to bylo na počátku uplakaného podzimu, kdy Polda jednoho dne čistě vylízal misku, místo pozdravu i poděkování se ozvalo jeho tiché miaúú, a zmizel do houstnoucí mlhy jako už tolikrát předtím. Když se jeho nepřítomnost protáhla na deset dnů, potkali jsme paní ze školky a dověděli se od ní, že Polda za Lízinkou byl, ale odešel asi předevčírem. Zatrnulo nám.

Druhý den už jsme si byli jistí - Poldu poslal na dlouhou cestu přes duhový most projíždějící rychlík a pohled na to, co zbylo z jeho černé lesklé krásy mezi umaštěnými kolejemi, byl k pláči. Lízinku, která nikdy předtím do nebezpečných končin kolem trati nechodila, potkal o rok později stejný osud téměř na stejném místě.

Kde k čertu vězíš, velký dramatiku, měl jsem chuť zavolat tam někam do tmy ujíždějící k Plzni. Vem pero a piš! Ti dva si to zaslouží. Dramatik se nedostavil. Ale možná to bylo právě tenkrát tam na kolejích, kdy jsem si uvědomil, jak málo stačí, aby se obyčejné, přehlédnutelné miaúú změnilo v pozdrav, který už nikdy neuslyším. Snad jsem Poldu mohl ještě alespoň pohladit, když odcházel do mlhy. Naposled. Jenže on ani já jsme nevěděli, že je to naposled. Nikdo to nikdy neví. Tak jsem alespoň vzal pero… Já vím, Shakespeare to uměl líp. Ale neslyšel mě.

A zařekl jsem se, že si pořídím kotě, které bude pokojový mazel, bude pospávat na polštářku v obýváku, příst mi do klávesnice a nikdy, ale opravdu nikdy ani drápkem nevkročí na železniční trať. A ještě jednu věc jsem věděl jistě - bude černé, se žlutýma očima.

Foto: Stále ještě Taz

Terra


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !