PSI: Tak to jsem já
1 Scotty foto: Jitur
Volají na mne „Kviksi, Kviksíčku, Kviku, Kvikulko“. Moje celé jméno, jak ho mám prý napsané v dokladech, je Quickscot Happy Naux. Patřím k psí rase west highland white terrier, jednoduše jsem westík… Moje panička (je raději, když ji beru jako svoji lidskou mámu) mi vyprávěla o psím klukovi jménem Štajn, co prý moc pěkně píše o svých dobrodružstvích na Zvířetníku, a taky mi kousek jednoho vyprávění přečetla. A že prý bych taky mohl zkusit napsat něco víc o sobě. No tedy, to Štajnovo vyprávění se mi moc líbilo, ale tak jako on to nesvedu. Tak to alespoň zkusím.
Dávno před tím, než jsem se narodil, prý máma už jednoho westího kluka měla, jmenoval se Scotty (1). Bylo mu 12 let, když umřel. I když to tedy už nebyl žádný kluk, spíš pes v letech; stalo se to úplně nesmyslně. Máma přišla z nákupu, tašku postavila na židli a on z ní „ukradl“, možná sám, možná, že mu trochu pomohly kočiny, co spolu bydlíme; turistické párky, co měli mít naši dvounožci k večeři, a naládoval se jima… Zdálo se, že mu bude jen těžko, jak se přecpal; jenže druhý den ho moc bolelo bříško a pan doktor, ke kterému ho máma hned vzala, řekl, že má akutní zánět slinivky a že je to zlé. Ta slinivka prý musela být špatná už dlouho, a ty párky tomu dodaly. Máma mi vyprávěla, jak strašně jí bylo, jak jí Scottík moc chyběl.
A tak, když uteklo pár týdnů, měsíců; optala se paní chovatelky, jestli náhodou nečeká některá z jejích westíkových maminek štěňátka. Jo, jo, náhodou čekaly – a hned dvě. Jednou z nich byla moje psí maminka. Krátce před Vánoci 2012 jsme se pak s bráškou a sestřičkou narodili. Máma – ta dvounohá – říkala, že jsem se narodil do „Nového světa“, na svět jsem se totiž vyklubal 22. 12. 2012. Že prý 21. 12. měl být konec světa, tak proto. A moje jméno? No k tomu jsem přišel takhle – já, ségra a brácha, jsme byli vrh Q – takže proto Quickscot, Quentine, Quip. A ten „Scot“ na konci – to bylo přání dvounohé mámy, abych tak měl něco ze Scottíka.
Moje nová máma se na mě od narození ptala, psala si s paní chovatelkou, jak rostu a jak se mám. Podívat se na mě prvně přijela, když mi bylo asi šest týdnů (2)… byli jsme se sourozenci v ohrádce i s psí maminkou. Moje nová máma na to seznamování šla opatrně, nejdřív si s námi jen tiše povídala, pak nás všechny pohladila a teprve později si mne z ohrádky podala. Chovala mě, hladila a znovu na mě klidně a tiše mluvila. A taky nás všechny fotila, abych prý pozdějc, až trochu vyrostu, viděl, jaké jsem byl roztomilé psí miminko.
Za nějaký ten týden přijela znovu, to už se naše psí maminka vrátila do své člověčí rodiny a já zůstal jen sám se sourozenci (3). Zůstala stát před naší ohrádkou a zavolala mě jménem; já si vzpomněl, že ji znám, že už za mnou byla; už jsem vůbec neměl strach, když si mě znovu vzala do náruče, aby mě pochovala. Vyprávěla mi, jak ještě pár dnů a pojedu k ní domů a že tam na mě čekají kočičí kamarádi – dvě holky – Terezka a Maggie, a taky kluk – Ozzy. A že se všichni těší. Tak jsem byl hodně zvědavý, cože to jako jsou ty kočky?! Jak asi budou vypadat? A budou na mě hodný?
A pak jednou k večeru mne paní chovatelka posadila do auta a jeli jsme pryč z domova. Až do Prahy. Přijeli jsme už za tmy, ale novou mámu už jsem poznal, když si pro mě k autu přišla, převzala si moje hračky, zásobu granulek, doklady… Vzala mě do náruče a pro jistotu mi připnula na krk takový hubený pásek – prý obojek. V bytě, kde jsem odteď byl doma (4), mne postavila na zem a nechala ke mně přijít ty kočky. Na první pohled mě měla hned ráda černá Terezka, možná proto, že byla nejdýl se Scottym a já že vypadám úplně stejně (to my westíci jsme si hodně podobní) – tedy Scotty neměl předpisově postavená ouška, ale jinak – jsem já celý on a on celý já.
Že mě má ráda, jsem poznal hned, ona totiž přišla a drcla do mne hlavičkou. Ale ani šedivá mourinka Maggie a úplně holej, fakt docela nahatej kocour Ozzýk, nebyli nijak nepřátelský (5). Snad jen trochu opatrnější. Máma mi ustlala vedle svojí postele a hladila mě, abych nebyl smutnej a dobře se mi usínalo.
A pak tu byl ještě někdo, moje člověčí ségra. Když se máma rozhodla pro dalšího westíka, měla jí to nejprve dost za zlé, protože jí prý bude připomínat neustále Scottyho, ale když jsem tu první noc ze spaní trochu plakal, ani jsem se nenadál a byl jsem pod peřinou právě u Lucky. V dalších dnech se na mě přišli postupně podívat i další dvounožci, brácha, babička, kamarádi mámy. A všem jsem se líbil (6), (7), (7_1).
A pak, když mi bylo kolem devíti měsíců, se u nás doma objevil nový kámoš. Přivedla ho Lucka. A byl menší než já, teda nejen věkem. Jmenuje se Donut (8). A taky tak rychle jako „Koblih“ nakynul (i Štajnovi by možná připomínal „koníka“, černohnědého). Lucka se s ním odstěhovala, tak jsem ho už dlouho neviděl a nevím, jestli si mě bude ještě pamatovat. Nedávno jsem viděl jeho fotku, je hrozně velkej (9)
Mojí úplně největší kamarádkou je westička Bettynka (10), ona vlastně nejprve kamarádila se Scottym; jenže teď je nemocná, a tak se spolu jen hezky procházíme a na lumpárny si musím hledat jinačí parťáky. A mám hned dva – beagla Budyho a yorkschirka Nickyho. Řádíme jak stíhačky, což je problém, jak říkají mámy, když je někdo z nás na vodítku, mají co dělat, aby nás i sebe z těch šňůr bez následků vymotaly.
A i když s Bettynkou chodím jen na krátké procházky; zvládám prý pěkně i delší výlety. No ten asi nejdelší, co jsem musel ujít po svých, jsem si zažil ještě jako docela malej. Máma mne vzala s sebou do ZOO – prý abych viděl, jaká jsou všelijaká jiná zvířata, kromě psů a koček (11). A že jsem byl ze všech těch tvorů parádně vykulenej! A pak jsme pokračovali procházkou kolem řeky Vltavy a lesem nahoru do Bohnic (12)… No část cesty mě máma nesla, všimla si, že už jsem docela unavenej… ale zvládl jsem to.
A pak pravidelně jezdím do Třebáně, tam, kde jsem se narodil. Taky docela dobrodružný, jezdíme tam od nás z Modřan, tramvají, autobusem a vlakem. Mám tam tátu, taky nevlastní sourozence. A paní chovatelku (13). No, kdyby se se mnou chtěla jen mazlit a ne mě „otrimovat“, jak říká tomu, když mě postaví na stůl, vezme kartáč a obírá mi a zkracuje srst – asi bych byl radši. Ale zase tak hrozný to není. A vlastně, když mi pak všichni říkají, jak moc mi to sluší, to je moc príma (14).
Venku na procházkách mě zajímá snad úplně všechno. Hlavně ty „pesemesky“, z těch jsem vždycky úplně divej. Jo a když jsem zrovna doma, tak se hrozně rád dívám z okna, co se venku děje, vyskočím si na postel, stoupnu si na zadní (15), přední opřu o čelo postele a už šmíruju cvrkot.
Jo a taky se mi líběj snad všechny holky na sídlišti – fakt všechny. Malý, velký; „štěničky“; holky stejně starý, jak já; ale i babči, když maj pro mě pochopení… a máma vždycky pak říká, že jsem úplnej „Donšajn“… nevíte někdo náhodou, co to je?
Foto: autorka. Čísla v textu odkazují na pořadí fotografií v galerii (dostanete se do ní klikem do kteréhokoli obrázku.)