Předchozí díl najdete zde.

Pomalu končí září, takže se ještě jednou podíváme do školy.

Po ukončení obecní školy na Vrbici (pátá třída), jsme se přesunuli na měšťanku (šestá až osmá, respektive devátá třída) do Kobylí. Pravda, v šesté třídě jsme byli poněkud vykulení z nového prostředí – velká škola, velká tělocvična a taky velká školní zahrada (z té jsme byli nadšení nejméně). Ale rok se překulil a jako sedmáci jsme byli docela otřískaní životem. A v tu dobu k nám přišli noví učitelé.

O matykáři Šnajdrovi, co učil i zpěv a dílny, jsem už psala – jo, to byl ten, který dával hochům na výběr, zda chtějí poznámku, nebo ránu překližkou na zadek (hádejte, kolik poznámek za celou dobu napsal). A s ním přišli další dva – mladí a neklidní. Eda češtinář a Kraťas zeměpisář. Byli to kumpáni z mokré čtvrti, ale když stáli vedle sebe, tak to byl rozdíl jako hrom – Eda měl téměř dva metry a po chodbách povlával v riflích a triku, a Kraťas vedle něj vypadal jako připrclý umaštěnec se svými připláclými vlasy a umolousanými tesilkami.

Nicméně jejich hodiny jsme měli docela rádi, protože čas od času (Kraťas) anebo velmi často (Eda) zpestřovali hodiny znalostními soutěžemi. Například hra na hlavní města mne jednou vyzvedla na piedestal, neb jsem vykřikla, že hlavní město Grónska je Reykjavík. „Správně,“ uznal mi to Kraťas, „Grónsko patří Dánsku a takže hlavní město mají stejné!“ No – popravdě jsem si tyhle dva ostrovy kapánek popletla (:o)). S Edou jsme zase soutěžili v homonymech, popřípadě synonymech a bývala to docela velká vřava, když jsme se hádali o významech jednotlivých slov – jednou byla dokonce taková trma vrma, že na nás vletěl i náš, jinak velmi flegmatický, ředitel, neb si myslel, že kantor třídu opustil a byla ponechána sama sobě.

Ještě k té opuštěné třídě – tito dva chasníci v pondělí zásadně nedostávali první dvě hodiny (přes to nejel vlak), a i tak se stalo, že přišli až na odpolední vyučování – holt se ten víkend nějak protáhl.

Eda byl opravdu oblíbený učitel a klidně se účastnil kdejaké akce, jenom aby byla sranda. Jednou jsme mu koupili k narozeninám takovou tu dětskou dřevěnou koloběžku a tak dlouho jsme ho na ní tahali po chodbách, až se rozlomila a Eda skončil v kotrmelcích.

Ale i takového kliďase, jako byl Eda, jsme dokázali rozčílit tak, že se přestal ovládat.

Jako jediní ve škole jsme měli bakelitové lavice (ostatní už dostali nové dřevěné stolky). I bylo nám kladeno na srdce: „Děcka, ty lavice jsou křehké, kdo nějakou rozbije, bude ji muset uhradit.“ No, a když jsme Eďase zase jednou vytočili, stál zrovna u mé lavice – praštil do ní pěstí a vylomil z ní ostroúhlý trojúhelník. „Tááák,“ řekla jsem. „A to se řekne! Teď to budete muset zaplatit!“... „No to teda se nic říkat nebude a platit taky nebudu, podívej, takhle to tam narazím zpátky, a ani to není poznat. A ty se o tu část nebudeš opírat!“ briskně lavici opravil vetknutím vylomené části do desky. Bohužel si jednou tohoto defektu všiml Šnajdr, který se pak škodolibě opíral ukazovátkem právě o můj stolek, takže čas od času jsem kus lavice hledala na zemi.

Ještě bych ráda vzpomněla na jednoho kantora, kterého jsem naopak neměla ráda, a to byl učitel mimo jiné prací na pozemku – teda hlavně prací na pozemku. Jak už jsem řekla, ke škole patřila opravdu velká zahrada, kterou jsme museli obdělávat (dodnes tento koncept nechápu – jako děcka z dědiny, kterým motyka od ruky odpadla s večerním klekáním, jsme opravdu nepotřebovala další „vzdělání“ v tomto oboru). Takže jsme ryli, kopali, hrabali, sázeli, pleli, zalívali a sklízeli. Spotřebovat to zvládli už učitelé sami. A když jsem se těšila, že budeme v dílnách pilovat hřebík, přišel Krejča (Krejčiřík) a s úlisným úsměvem zahlásil, že je třeba vylámat turkyň nebo vyrýt řepu a proto se hodiny dílem smění s hodinami na zahradě. „Však do dílen můžete chodit v zimě!“ Nesnášela jsem ho.

Letní idyla | foto: Zana

Jednu takhle zrály třešně – prý, až skončíme s pletím hrachu a mrkve, můžete si natrhat. No jo, jenže já a Ampér jsme zrovna stály pod tou třešní a odolejte, když je vám jedenáct – tak jsme natáhly ručku nenechavku a hrst jsme si urvaly. A zahlídl nás Krejča – jak ten řval, že jsme zlodějky a že nám napíše poznámku do žákovské (tu jsme s sebou samosebou neměly, tak zůstalo u slibu) a až si ostatní půjdou natrhat, tak my nic nedostaneme... Skončila hodina, děcka vrátila motyčky a hraběčky do šopy a... „Už není čas, už musíte do další hodiny!“... a tak jsme byly jediné dvě, kdo okoštovaly, jak chutná zakázané ovoce – školní třešně. (:o)))

Přeji vám veselé dny a hrst kradených třešní – vaše YGA

Poznámka: nemám dokumentační fotky, takže tady je pár podzimních lučních (:o) : https://yga.rajce.idnes.cz/2022_Zari_8_-_Na_louce/