Předchozí díl najdete zde.

Je srpen, tož pojedeme na prázdniny.

Zatímco všichni ostatní jezdili na prázdniny k babičce či k tetě, méně často k dědečkovi nebo strejdovi, my jezdily do Podivína ke kmotřence a kmucháčkovi. Hlavně Maruška – tehdá teda ještě Mánička – a Danuška tam pobývaly velice často.

Danuška

Jak už jsem se kdysi zmiňovala, bratranci a sestřenice byli o dost starší než my, tudíž holčičky byly ještě žákyně obecní školy, ale Jindra už chodila do práce a mladší kluci (Jarin a Vlastik) do učení. Takže o prázdninách měli holky na starosti oni a podle toho to tak taky vypadalo (:o)).

Když se jednou vrátila kmotřenka o něco spíš z Výzkumu (ne, nebyla vědkyně, plela řepu či okopávala turkyň, podle toho, co zrovna šlechtili ve Výzkumném ústavu), tak je se jí v kuchyni naskytl podivuhodný pohled – na kuchyňské lince se vršilo nádobí, ke dřezu byla přisunuta stolička, na ní stála Danuška a myla, vedle stála Mánička a utírala a obě byly přivázané za nohy k dalším nohám, těm od kuchyňského stolu. „Kde jsou kluci?“ ... „Jeli na Šutrák a my to tu musíme uklidit, než se vrátí, nebo nás zas zavřú do gauča a budú na nás plut!“ popotáhly soplík děvčičky.

Já, když mne fotila Danka

Tak jasně, že až se ti dva dacani vrátili, kmotřenka jim lepancem vysvětlila, že tak se k malým sestřenicím chovat nebudou. „Dobrá, budeme si s nima hrát – zítra bude bojovka,“ slíbili chlapci. A byla!

A teď je na čase, abych trošku popsala kmucháčkův dům – byl to takový tajemný hrad v Karpatech. Z venku normální barák: okno – dveře – okno – vrata. Za vratama byla vrátnice (nezapomínejte, že jsme ve městě, na dědině by to byl obyčejný mlat s různými zemědělskými nástroji a jinými potřebnostmi v domácnosti), kde to bylo pro malá děcka docela nebezpečné a tak jsme tam nechodily. Dveřmi se vcházelo do úzké chodby (a z ní do obýváku a kuchyně z jedné strany a pokoje a ložnice z druhé strany), která ústila do prosklené haly, která měla pro hru zásadní význam!

Hala byla zajímavá tím, že v ní byly schody do sklepa s padacími dveřmi, bazén (prosím ne olympijský, ale klasická betonová nádrž na dešťovku s litinovým poklopem), dveře do Jindřina pokoje (který byl zajímavý tím, že neměl okno a tudíž to byla taková načančaná sluj), do nedotknutelné kmucháčkovy šicí dílny (s oknem na milovanou zahradu – bude o ní řeč později), do průchozí prádelky, kde pod oknem byla namáčecí vana, plná špinavého prádla. A poslední dveře vedly na dvůr, kde byly chlívky pro prase, koplín pro slípky a rostl tam obrovský ořešák. To všechno bylo pro hru důležité (:o)

Mánička a Danuška

Takže pravidla hry. „Chytíme vás, zavážeme vám oči, někam vás zavedeme, a když poznáte, kde jste, vyhráváte. Když prohrajete, v kuchyni je hromada náčení, když vyhrajete, nepřivážeme vás ke stolu...“ A započal hon – Danuška byla jak štírek a těm dvěma kolohnátům se vyhnula a zmizela ven a následující dění pozorovala zpovzdálí. Mánička hledala záchranu v Jindřiščiném pokoji (oné temné jeskyni bez oken), kde se zamkla. Blbé bylo, že ty dveře byly prosklené a kluci v zápalu boje to přehlídli. Na druhou stranu, po jejich vysklení už lehce dosáhli na klíček, Máňu, která dvérca hrdinně bránila, přetlačili, povalili na postel, zabalili do deky, převázali provazem a jako obrovský kokon si ji jeden z nich (myslím, že Jarin) hodil na záda.

„A včil tě zanesu do sklepa a tam tě necháme, Vlastiku, otevři dveře.“ Mánička slyšela děsivé zaskřípání a pocítila, že klesá do sklepení. „Né, do sklepa nééééé!“ zmítala sebou. Pravda však byla, nikam do podzemí nešli, to jen Jara simuloval poklesáváním v nohou sestup schodmi. „Dobře, tak jdeme do prádelky, Vlastiku, vezmi biolit!“ Ehmm – říkala jsem, že nad tou namáčecí vanou v tom okně si splétali své sítě obrovští křižáci?! Mánička přistála v prádle, kluci jí odhalili obličej a stříkli na osminoha... ten se začal pomalu spouštět a děcko dostalo psotník (:o))). Těsně před kontaktem ji vytáhli a: „Neřvi, jdeme jinam!“

Mánička

Tentokrát ji zanesli na dvůr (s mezizastávkou a minihrou u otevřeného bazénu), pověsili na ořech, pod ní nametli hromádku kuřinců a: „Esi sebou budeš mlátit, tak aspoň spadneš hubou do měkkého!“ s radostným zamnutím rukou odcházeli. To už ale naštěstí přicházela Maruška (žena nejstaršího Jožina, který byl zrovna na vojně), a na její úpěnlivé prosby ála „řeknu to vašim“ nakonec Máničku sundali! Bylo to poetické odpoledne (:o))

Stalo se vám někdy, že jste tak dlouho poslouchali nějaký příběh, až se vám začalo zdát, že jste jeho součástí?! Tak toto je můj případ – dodnes nevím, jestli jsem tam byla nebo ne, ale ty výjevy mám pořád před očima. Maruška říká, že jsem tam určitě nebyla, Danuška, že možná jo a já opravdu nevím, kde je pravda (:o)).

Je fakt, že já na prázdniny do Podivína moc nejezdila a po jistém „incidentu“ by mne tam nikdo na delší dobu ani nedostal.

To bylo tak – kmucháček byl veliký zahradník – však za barákem měl zahradu (v mých očích něco jako miniauturní zámecký park), jehož středem vedla cestička, vroubená jabloněmi-zákrsky. Ty byly kmucháčkova radost a opečovával je víc než vlastní děti – každé jabko měl spočítané.

Mamka, stařeček, kmotřenka, Vlastik, Jožin, Jarin a Mánička

Já tou cestičkou chodila za kamarádkou Martou na Valy, a i když jsem věděla, že jabka jsou nám zapovězená jako ta v rajské zahradě (pravda, tato byla ještě úplně zelená), vždy jsem si jedno kradí utrhla a snědla. Až na to poslední, které bylo červavé či co, a v zatmění mysli jsem ho nakousnuté odhodila vedle chodníčku.

Jasně, že ho kmucháček našel, a než jsem se vrátila z toulek, už zasedal soudní dvůr. „Kdo to jabko nakousnul?“ mával jím přede mnou. Já, zastávající názor pana doktora Plzáka „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ jsem mlčela jak partyzán. No, když ze mne nic nedostali, načlý artefakt položili do ozdobného popelníku z modrofialového skla (furt ho mám před očima – chichi) a čekalo se, až se objeví na druhý den moje rodička. „Představ si Máňo,“ pravila sestra Štefka, „že máme zázračný jablka. Samy se trhají ze stromu, samy se nakusují a sami se zahazují!“ A ukázala inkriminovaný plod, ve kterém se skvěl můj nedokonalý chrup (právě mi několik zubů chybělo k dokonalosti). Mamka sice jakoby nevěřícně pokývala hlavou, ale jinak to nekomentovala, vzala mne za ruku a po obědě jsme vyrazily společně na vlak – a tím moje prázdninování skončilo.

Příště jsem nakusovala nezralá jabka z našich zákrsků a nikomu to nevadilo (:o)). Ovšem pověst o těch samonakusujících se u nás traduje dodnes.

Přeji vám krásný konec prázdnin – vaše YGA

Foto: archiv Yga