Předchozí díl najdete zde.

Je červenec – takže hurá na dovolenou!

Tuhle mi zana připomněla Město Albrechtice. Vždyť my tam byly kdysi dávno, ještě za svobodna, na dovolené!! Místní kolchoz zakoupil starý barák v Městě Albrechticích a svépomocí z něj udělal dovolenkový resort pro své kolchozníky (a rodinné příslušníky). Když jsme přemýšleli, kam vyrazit na týdenní pobyt, vzpomněl si taťka právě na tuto chalupu: „Jeďte tam, je to bezvadné – je tam i solárně vyhřívaný bazén, to si užijete! Když jsme tam dělali,“ radostně si zavzpomínal, „tak jsme jezdili s kopce na igeliťácích, naplněných senem!“ ... „Ale tati, nebylo to v zimě?“ ... „No bylo, ale stejnak to bylo fajn!“

Takže taťka nám tam domluvil týden na začátku srpna a já, Jeník, sestra Danuška, její muž Jenda, jejich dcerky Janička a Evička (3 + 2) jsme v horkou srpnovou sobotu autem vyrazili na sever. Cesta byla pozoruhodná jenom tím, že jsem na klín vyfasovala holčičku (protože v té době dětská sedačka bylo něco jako sci-fi), které cesta tak nějak nesedla a v půli pouti mne ohodila (díky toku času jsem už ale zapomněla, která to byla (;o), takže v cílové stanici jsem teda nevoněla ani já, ani ona. No nevadí, vyfasovali jsme klíče k pokojům a instrukce: „Večeře v šest, snídaně v sedm!“

Kostel, Město Albrechtice

Po očistě těla (u mne důkladné) jsme pár minut po šesté dorazili do jídelny – a to byla chyba. Totiž polovinu chaty obsadilo komando Němců, v té době samosebou východních. A ti byli přesní jak švýcarské hodinky. Všechny stoly už byly obsazené. Nedalo se nic dělat, Danka s rodinou seděla u jednoho stolu, my u druhého. Nevadí, ráno přijdeme spíš a sesedneme se. Pche!! Jednou sedíme tady, tak žádné přesedávání, co to jsou za pořádky!! Ti Češi by si taky dělali, co by chtěli.

Takže celý týden jsme stolovali se starším manželským párem. A řeknu vám, ti byli sehraní jak hodinky! Pán zasedl jak pan starosta Puchýř za stůl a paní kmitala jak myška: poklusem do fronty pro kafe (čaj), postavit před hlavu rodiny, vhodit dvě kostky cukru, zamíchat, pofoukat, odložit lžičku na talířek a už metelila pro dva rohlíčky a máslo, rozkrojit, namazat, slepit a podat tatíčkovi. No – první ráno jsme skoro ani neposnídali, jak jsme na ten cvrkot hleděli s otevřenou hubou!

Jinak tato dovolená byla památná i tím, že sice v den příjezdu bylo 30 °C, ale na druhý den 9 °C a, s prominutím, chcalo a chcalo. A to jsme tak nějak nečekali – zatímco my se choulili ve svetrech, které jsme si z rozmařilosti hodili do kuférku, a děcka měla na sobě úplně celou svou garderobu, Němci byli připravení. Ke snídani nastoupili už v gumákách a pláštěnkách, z batůžku vytáhli mapu s nadpisem Böhmen und Mähren, prstíčkem si ukazovali, co jim kdysi patřilo a co si půjdou očíhnout a s radostným svitem v očku vyráželi na pochoďáky.

Nicméně, ve čtvrtek se počasí zlomilo a významně se oteplilo (cca 21 °C). „Jdem vyzkoušet to solárem vyhřívané koupání,“ zamnul si Jeník radostně ručkama. No, zbytek osazenstva teda trošku váhal, přece jenom uplynulé, téměř mrazivé dny, nenasvědčovaly, že by se voda vařila, ale Jéňa se nedal. „Podívejte se, dyť se tam děcka čachtajú už dvě hodiny!“ a hop do vody. A následně hop z vody! „Jáááá myslíííím, že jsem děvčátko!“ prodrkotal skrz zuby. Až následně zjistil, že ty radostně se koupající dětičky jsou zimou otřískaná Němčata (;o)

Poznámka: Podobnou zkušenost zažil o pár let později v přírodním koupališti Tále v Nízkých Tatrách. Neodradilo ho ani to, že se v něm nikdo nekoupal. „Když už su tady, tak to vyzkúšám!“ A jép tam. „Upadly mně nohy!“ řval na nás a snažil se vydrápat ven, ale moc to nešlo, protože stěny byly skosené, vybetonované a porostlé jakousi řasou. My se zatím na břehu řezali smíchy a klidně bychom ho tam nechali umrznout, kdyby se nevyhrabal sám ven. Od té chvíle se už jenom po ranním běhu sprchoval „na Adama“ a vélice se divil, že staré babky už tak brzo krouží kolem a „hledají houby“.

To další rok jsme s Jeníkem vyrazili na dovolenou pro změnu s nejstarší sestrou Maruškou, švagrem Liborem a jejich dcerkami Martinkou a Jituškou (5 + 2,5) a to na Stříbský mlýn u Ivančic. Bydleli jsme v chatce u malého splavu a bylo to tam bezvadné. Já s Maruš a její rodinou jsme tam byli už od soboty, Jeník přijel v pondělí, v úterý dorazili další známí Jarek se ženou Františkou (známe z loňského roku z tábora (;o)).

Stříbský mlýn

Tato dovča byla ozvláštněna bojovkou „Hra o hýzlpapír“. Totiž tenkrát byl toaleťák vyvažován zlatem (však víte). A když jsem se ptala Maruš, co mám dovézt, kladla mi na srdce: „Nic, jenom vezmi nějakou roli hajzpapíru!“ Tak samosebou, já dovezla toho hromady, ale kýženou rolku jsem zapomněla. „Nevadí, vy jste jste jeden vzali a já Jendovi řekla, že si ho má přibalit do batohu!“ Nepřibalil...

Nu což, vyrazíme do Ivančic mrknout na rodný domek Menšíkův a u té příležitosti zakoupíme aspoň ubrousky (že by byl náhodou toaleťák, tak o tom jsme ani neuvažovali). Ubrousky nebyly a rodný domek jsme tak nějak prošvihli. Když přijel Jarek s Franckou, tak první slova byla: „Máte hajzlpapír?“... „Nemáme, ale máme Vlastu a Květy!“ No – původní rolka byla spotřebována do poslední molekule (ano, i ten tvrdý střed byl rozebrán) a na květovanou Vlastu došlo též. Ještě jeden den navíc a došlo by i na skóre v žolíkách (:o)).

Přeji vám krásné dny a nenechte se zaskočit ani nepřízní počasí, ani materiálním nedostatkem.

P. S. Bohužel z těchto dnů naší mladosti nemám žádné fotky (i když věřím, že minimálně z té druhé někde nějaké jsou, neb Libor vždy fotil), tak jenom dvě ilustrační, stažené z PC.