Předchozí díl najdete zde.

Končí poslední měsíc aktuálního školního roku, tak co se ještě jednou ohlédnout za školou?

Začnu od Adama, teda od Františka. Naši stařeček byli pěkný vykuk a ve škole si užili svoje. Však pan řídící na něj měl spadeno – toho řezu, co od něj dostali. Stačilo si splést jedno písmeno v jednom jménu, a už bylo zle (v hymně místo „rodu Habsburského“ zapěli „rodu Habruského“, což byl místní hadrník). S kamarádem byl přizván do domu ředitelova na exekuci, ze které nakonec sešlo, protože při první ráně si bitý s prominutím uprdl a vyhodil sebou tak, že paní ředitelová, která ho přidržovala, skončila v sekretáři s nedělním porculánem. K pravé bitce došlo až v zimě. Zadek na gatích si totiž vycpali čtverci, které vystřihli ze zad tatínkova kožuchu (:o)).

Tyhle všechny nespravedlnosti si stařeček dobře zapamatovali a slibovali panu řídícímu hořkou odplatu. A nakonec na ni došlo. Vyčíhali si, že ředitel chodí pravidelně každou neděli před obědem do sklepa pro víno. „Měl sem tak dobrú mušku, že sem trefil prakem vrabca na dvacet metrů. Tož to by bylo, abych netrefil řídícího! Napadl snih a bylo umrzlo a já sem číhal za sklepama. Zrovna si strkal litrovku s natahnutým vínem za marinku (čti do vnitřní kapsy kabátu), tož sem zamířil a švác ho do tej litrovky. Tá se rozprskla na sto kusů, řídící vyhodil ruky aj koty a mig sebú do škarpy vedle cesty. Jak se z tej zmole hrabal, tož furt kontróloval, esi mu po košeli teče kríf nebo víno. Tož to máš za tú bitku od tatínka za ten rozstřihanej kožuch!“

Moje třetí třída

A teď zase z jiného soudku – minu pár pokolení a rovnýma nohama skočím na měšťanku do Kobylí. Dnes necháme Berticu Berticou ;) – jenom zmíním to pošmourné ráno, které nám přímo rozsvítila, protože zase chtěla trumfnout Květu (naši hezkou třídní) a tudíž se pečlivě namalovala. Akorát se tak trochu přehmátla v kelímcích a tudíž jedno oko měla blankytně modré, kdežto druhé zářivě smaragdové! Samosebou že jsme se celou hodinu řehtali jak koně a ona byla na infarkt, protože nevěděla, čemu se chechtáme.

Včil byl čas školních výletů, tož pojeďme s sebou. V šesté a sedmé třídě jsme jeli na kultivované autobusové výlety po zámcích a hradech a tam s náma byla Květuš. V osmé třídě jsme už byli třída sígrů :o)) a proto i výlet byl trošku drsnější. Vyrazili jsme stanovat vlakem do Jedovnice a proto nás jemná Květa vložila do pevnějších rukou. Tělocvikář tělem i duší Slajda a pro každou špatnost jsoucí češtinář Eda! Každý z nás na hrbě batoh a spacák, každý druhý či třetí navíc stan áčko, další pro změnu kotlík a rázovali jsme si to ke kempu u jedovnického rybníka. Dorazili jsme v odpoledních hodinách. Na místě samém nám bylo učitelským dozorem ukázáno, kde budou naše stany, kde bude jejich stan a kde ohniště, na kterém uvaříme večeři, a sami se vydali „na výzvědy do nepřátelského tábora“ – teda na protější břeh. Osiřeli jsme.

Když mi bylo patnáct

Naštěstí jsme byli děti velmi samostatné, tudíž jsme stany postavili, ohniště založili, uvařili guláš i čaj, ti citlivější z nás se večer osprchovali a umyli si zuby v přilehlém kempu, ti vyspělejší za stromem pukli několik cigár a vyžahli víno, co si propašovali s sebou. Po pedagogickém dozoru ani vidu, ani slechu, jako by se za nimi zavřely vlny. No – kolem půl desáté, když už byla černočerná tma, jsme začali být trošku nervózní, přece jenom jedovnické jezero pochmurně šplouchalo... když tu se v trávě začaly hemžit nějaké mnohonožky. A nebyly to mnohonožky, byl to Éda se Slajdou, kteří přicházeli... no, přicházeli je silné slovo! Prostě přišinuli si to po čtyřech – cestou narazili na hospodu a nějak se nedokázali odpoutat; navíc Eda ztratil cestou boty (už se nikdy nenašly). Zmožené pány učitele jsme posadili k ohni, nacpali do nich zbytek guláše a vystrkali je do stanu...

Druhý den s nimi nebylo moc řeči, museli jsme se tak nějak zabavit sami. Naštěstí se dalo koupat, takže jsme dlouhou chvíli neměli. A když jsme se k večeru vydali na zpáteční cestu k vlaku, táhli jsme se jako zdecimované napoleonské vojsko od Moskvy – většina z nás spálených od sluníčka a velitelé v barvě zvadlého salátu. „Ale ten balíček cigaret jste mi tenkrát stejně šlohli, že!“ Po pět a dvaceti letech na školním srazu si vzpoměl Slajda.

Za rok na to, už pod taktovkou Jarečka (třídní), jsme vyrazili do Tater – vzpomínky krásné, ale nejvíc se mi vrylo do paměti, jak se mi zdálo teplo od noh, když jsme po osmi hodinách na sněhu konečně stoupli na suchou zem. A kvůli Šnajdrovu (matykář) bolavému zubu jsme se každý den museli dostat nad 2000 m, neb v této výšce přestal bolet. Jo – a nikdo mi nevěřil, že mívám křeč v jazyku! „Bacha na křeč!“ s mohutným mrkáním oka na mne hulákal Šnajdr, když jsem se v jeho hodinách zakecala.

Moji milí, přeji vám krásné prázdniny – YGA

Školní výlet na Svatý Kopeček

Poznámky k fotkám: tak nějak jsem poztrácela školní fotky, takže jsem jako ilustrační použila tyto: 1. fotka – moje třetí třída. Zajímavé je na ní to, že já tam nejsem (:o)). 2. fotka – já v cca 15 letech. To abyste viděli, jak jsem vypadala, když jsem dostávala křeč do jazyka. 3. fotka – školní výlet na Svatý Kopeček. Podrobně jsem si ji prohlídla, a mám za to, že tam taky není nikdo z naší rodiny (:o)).

Foto: archiv Yga