Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Ygo, fakt mě bavíš :) jako městské dítě jsem na pozemcích u školy pracovala- no, z chalupy jsem měla nacvičeno, tak mi to vadilo rozhodně míň než matematika. ...

Děkuju

Milá Ygo, stržena vzpomínkovým proudem jsem Ti zapomněla poděkovat. Je skvělé, že Tvůj vzpomínkový pokračuje a doufám, že ještě hodně dlouho pokračovat bude. Děkuju Ti.

To já vlastně taky. Je to moc příjemné vzpomínání , díky

Já jsem pozemky měla ráda. Naše škola je neměla, chodili jsme na zahradu gymplu, dříve jedenáctiletky, kde jsem začínala svou školní kariéru a chodila tam od 1. do 3. třídy. Zjevně se mi odjakživa líbilo strkat prsty do hlíny. Bavily mě i dílny, jen mi vadilo, že jsou v suterénu, žádné denní světlo. Práce se dřevem i kovem ale byla prima, i když nás na dílny měl náš třídní, takto velký vůl a soudruh.

Na základce mě asi nejvíc překvapila učitelka na matiku. Přísná, žáci nenadaní na matematiku se jí báli. Pak jsme byli v devítce a připravovala se rozlučková besídka. Tehdy přišla s tím, že by secvičila s dívkami taneční číslo. Vybrala si šestnáct holek a pozvala nás k sobě domů, kde nám pustila vybranou písničku (i další desky). Najednou byla skvělá, ne "stará matematická baba", ale mladá ženská s malými dětmi, plná života a tance. Neuvěřitelná proměna, kterou jsme znaly jen my vybrané.

Kantorka (kdybyste mě zabili, dnes si na její jméno bohužel nevzpomenu) měla připravenou choreografii. Skladbu jsme pak pilovaly v tělocvičně a odtančily ji jako finále besídky ve školní jídelně. Na závěr skladby jsme se otočily k divákům bokem a vytvořily nápis DEVÍTKA SE LOUČÍ; každá jsme měla na boku našité jedno písmenko, tedy mimo ty, které tvořily mezeru. Písmenka byla žlutá a ještě teď vidím, jak pečlivě jsem je rýsovala a pro všechny vystřihovala ze žluté látky.

Ta písnička, na kterou jsme tancovaly, se jmenovala Fox On The Run a hráli a zpívali ji Sweet. Neuvěřitelné, tehdy se psal rok 1975. Bohužel to byla právě kvůli tomu poslední devítková besídka, ředitel je pak zakázal.

Odkaz na písničku https://1url.cz/yrGIp

Ježíš, ti byli opravdu sladcí a hned se mi vynořily vzpomínky ! A díky tomu mám nápad na příští článek...

Tak si taky zavzpomínám, s dovolením. My jsme měli v rámci pozemků školní slepičárnu, asi 30 slepic, kurník ze staré maringotky. Nikdo se tam moc nehrnul, ono to taky není moc voňavá záležitost. Jednou mě tam za trest vyslali, asi jsem příliš liknavě okopávala mrkev či co. Avšak zalíbilo se mi tam nastálo neb jsem záhy také rozpoznala výhody. Takže coby vrchní slepičí uklízečka jsem měla tolerovány pozdní příchody na hodinu _ "Kdes byla? No ve slepičárně." a též pak odpo doma- "Kam zas jdeš? Do slepičárny." Mňo, ono se na slepičím pozemku dalo zcela bezpečně za bukem kouřit.

Dík Ygo za tvé vzpomínky, otvírají cestu těm našim.

Abyt, o to mi vždycky šlo - abyste si zavzpomínali, protože každý z nás v sobě nosí to své vlastní stříbro, jenom někteří jsou lakomí se o něj podělit.

Ad slepičárna - předpokládám, že slepičí odér byl dobrou kamufláží toho cigaretového.

Dneska poděkuji a zavzpomínám. Pozemky,dvojka z chování, páč jsme si lačně utrhly každá jeden kedluben, jakože zadarmiko teda dělat nebudeme, tehdejší práskač ( i pozdější), nás udal a už to jelo. Výdobytek si však vzaly i dvě nejlepší žákyně, dcera právníka a lékaře,takže se to moc nerozmazávalo, krádež socialistického vlastnictví ve formě jednoho kedlubnu, uf! Znalosti z pozemků se mi pak hodily, první brigáda, placená, už v osmé třídě, byla zahradnictví. Koupila jsem si pak úžasný pletený kostýmek ,modré barvy,který jsem nosila do úplného rozpadnutí, pokud byl nutný společenský ohoz. Jinak jsem k nelibosti rodičů oblibovala kalhoty . No, vidím, že se už zase ztrácím ve vzpomínkách, tak ještě jednou díky Ygo, bylo to moc fajn dopoledne,škola,kantoři,pozemky dílny.

To je krásné hořkosladké vzpomínání - krádež socialistické kedlubny, tak to je bomba. To náš postih (budete se dívat, jak ostatní jedí... akorát že ostatní nejedli ) byl úplná prkotina. Ad kalhoty - tak to jsme na tom byly stejně, navíc já nosila JENOM rifle a do naprostého roztrhání, což moji maminku dohánělo až k pláči, vždyť mi pořídila TÁÁÁÁK KRÁSNÝ KALHOTOVÝ KOSTÝMEK Z NEZNIČITELNÉHO KRIMPLENU V KRÁLOVSKÉ MODŘI!

Přemýšlím, jestli jsme vůbec měli nějaké pozemky (Ygo, nezáviď ). Ale asi jo, matně si vzpomínám na nějaké záhonky, asi tak čtyři na celou školu... no jo, kde by pražská škola brala prostor. Jestli jsme tam něco někdy dělali... no, možná ano, ale fakt nevím.

Jo, ruční práce, to byla jiná. Zažila jsem při nich velmi konkrétně to, o čem psala Betty Mac Donald: pletením se prý uvolňuje stres. Jí se ovšem uvolňoval pouze pot a mě taky .

Co se figurek týče, měli jsme pozoruhodného učitele na výtvarku. Byl to on, koho jsem šokovala, když jsem po dvouhodinovce odevzdala čtvrtku A3 s jedním maličkým podzimně vybarveným listem javoru v pravém dolním rohu... musím uznat, že kromě řečí na téma: "to si ze mě děláš sr... legraci" žádný postih nenastal, i když byl přesvědčený, že to je provokace (nebyla, já jsem se nad listem tak nějak zasnila a rozhodla se dovést ho k dokonalosti).

To bylo tuším v sedmé třídě. Před Vánoci mě a jednu spolužačku vytáhl ze třídy, strčil nám tuším tři stovky a nakázal, ať jdeme koupit dárky jeho matce a sestře .

Asi jsme se osvědčily, ještě to párkrát zopakoval.

Ó my měli taky zajímavého učitele na výtvarku - on to byl místní umělec a tak i my vytvářeli "umělecká díla" - klasika bylo podzimní jablko (to dělal každý), ale třebas takové přadeno vlny, vyšrábávané obrázky na starých fotografických papírech (včil se něco podobného kupuje) či vyřezávané plastické obrazy "Zimní nálada" (to bylo hodně depresivní)! A naprostý TOP byly linoryty a suchá jehla - měli jsme i tiskařský stroj - těžkotonážní lis a bylo to bezvadné. Dokonce moje dílo "Děvče s ptákem" bylo vystaveno na nástěnce...

Ale je pravda, nakupovat dárky mně nikdo neposlal - já ani nebyla nikdy koupit rohlík a deset deka vlašáku ředitelovi na obecní škole

Jo, pozemky a dílny! Koukám, že vedené byly všude stejně nudně. Můj syn měl na základce taky ještě pozemky a dodnes roste před školou borovice, kterou tam zasadil a kterou přivezl jako náletovou od babičky.

Klidný týden přeju všem!

No ale u tvého syna je vidět, že ho výuka pozemků neodradila od životního poslání a to je hezké.

Jo, v dílnách a na pozemcích jsem definitivně pochopila, že se budu muset živit hlavou Jinak také obdivuju Igy paměť. Výrazné postavy si sice člověk pamatuje, ale v té socialistické šedi jich tak moc nebylo. Pár na Gymplu. Na základce jen snad dva učitelé syli zajímavější.

To víš - jak říkala mamka: "Na blbostě, tak na to tě užije..."

Teda Ygo, Ty máš paměť! Já si z těch dob pamatuji kulantně řečeno téměř nic. Snad mi je vysoký věk omluvou

I mně je věk omluvou - začínám být na tom jako naši stařeček. Co se stalo před válkou věděli na chlup... a co nevěděli, to si domysleli, šak nebyl nikdo, kdy by jim jejich pravdy vyvrátil

Pozemky si taky pamatuji, pro zahradu to byla asi ztráta času - holky klábosily a kluci převáželi v kolečkách asi na kompost a závodili. Možná jsme snad něco vypleli? No jo, osnovy byly celonárodní jednotné, ale co dělali ve městech? Základy dláždění? Jinak v našich končinách všechno dozrávalo o prázdninách, nikdy mě vlastně nenapadlo uvažovat nad tím, jestli a kdo z ní měl vůbec užitek.

A moc hezké vzpomínky na učitele, Ygo, figurky se u nás taky našly, jeden učitel strašlivě koulel očima a preventivně řval, vyvolával přepadávacím způsobem a nasázel klidně pět koulí za hodinu (na žáka ) Žáci se ho báli a jejich rodiče taky Dost stres, ale pokud žák náhodou něco věděl, dočkal se několika jedniček, některých i s hvězdičkou

Ad dozrávalo o prázdninách - proto byly vyhlášeny dva pracovní prázdninové dny... ty jsem taky nenáviděla . Prostě rýpat se v zemi mi od narození bylo protivné (jako miminko mne maminka brávala v kočáře sebou na pole a celou dobu jsem prořvala a to mne houpal Blesk, přivázaný k držadlu).