27.5.2024 | Svátek má Valdemar


ČLOVĚČINY: Rodinné stříbro (12)

28.12.2022

Předchozí díl najdete zde.

Naše mamka byla žena pracovitá a navíc velmi, velmi rychlá. Své heslo: „Tumlujme se!“ naplňovala beze zbytku. Stačit jí při práci bylo nad lidské možnosti – když jsme spolu kopaly ve vinohradu, tak já byla za polovinou greftu a ona mi už šla naproti. Jeník si vždycky stěžoval: „Při sbírání (myšleno vinobraní) to vždycky dopadlo tak, že jsem byl přidělen do protivky k babičce – a nebylo roku, aby mne nestřihla! Ta byla tak rychlá, že než jsem stačil vytáhnout ruku, tak mne cvakla nůžkama!“ Ale v kapse byla náplast, prstík se přelepil a jelo se dál – však dalších devět bylo zdravých.

Mamka coby dítko, tady s neteří

Byla veselé nátury: „Já se tak ráda směju.“ A tak se vždycky těšila, když náhodou večer dávali v televizi nějakou veselohru. Pohříchu však málokdy ji viděla – jen zalehla na gauč, přivřela oči a usnula. Kladla nám na srdce: „Dnes večer bude film s Luisem de Funesem, tak mne vzbuďte!“ Když začaly běžet úvodní titulky, třásly jsme matičkou: „Mami, mami, vzbuď se, už to začíná!“ Přestože byla k magickému oku otočena zády, pronesla památnou větu: „Hahahá, však já se dívám, je tam Lujzíček!“

Mamka coby krásná dorostenka

„Já teho Horníčka nemožu ani čut!“ pravívala. Ale proč? No protože jednou byla v divadle – brněnská Reduta – na nějakém představení právě s Miroslavem Horníčkem. Ale byla nějaká unavená, v divadle bylo teplo, přítmí, měkké posezení a to ševelení z jeviště maminku ukolébalo. Ale co čert nechtěl – pan Horníček měl v tom představení zrcadlo, kterým posílal do obecenstva prasátka a komentoval, co vidí. „A koukám, že tady paní ve třetí řadě se do představení tak zabrala, až z toho usnula“, setrval odrazem světla na mamince (:o)). „Mami, a víš, že o tobě Horníček psal do knížky?“ jednou jsem se jí zeptala. „Prosím tě, co by o mně psal, dyť mě nezná!“ vyjevila se maminka. „Ano, podívej, tady je psáno o tom, jak v Redutě prasátkem budil jednu divačku!“ ... „Nó, to nemusí být zrovna o mně, kdo ví, kolik nás tam tenkrát spalo!“ zapýřila se matička.

Mamka - MDŽ u maléreček

Když jsme u toho spaní – taťka míval někdy divoké spaní. Jednou v noci zavyl jak šakal a mamka hned: „Pepo, co se ti stalo?“ Taťka odvětil: „Chytila mne křeč!“ Mamka hned nápomocná s rozmasírováním: „A kde, kde tě chytla?“... „Přece do horního šůflete!“ pronesl taťka, otočil se na druhý bok a pokračoval ve spaní. Samosebou že ráno nevěděl ani o křeči, ani o šuplíku, ale od té doby pořekadlo „do horního šůflete“ se u nás vžilo.

Mamka - nikdy nezahálela, ani u vody

Jinak mamka byla přímo klenotnicí prostonárodních říkadel, která s vehemencí sobě vlastní učila svá dítka i vnoučata, a docela je mi líto, že pravnoučata o ně přišla. Pravda, říkanky typu: „Stojí stařec na střeše, kouří, ale nekřeše – co je to? ... Komín! Podruhé ti hovno povím“ dětičky na školních besídkách neuplatní, ale znát by je měly. (:o))

Mamka a taťka

Jinak byla mistryní zkratky popisu osob. Když o někom prohlásila: „Ten má Drdu!“, hned bylo jasné, že byl tak ožralý, že ho museli sbírat ze škarpy (Drdou nebyl myšlen český spisovatel, ale místní opilec). A když řekla: „Takový kaďura“, hned nám před očima vytanul připosražený chlapík bez špetky elegance a vtipu. (:o)))

Došli jsme ke konci roku 2022 a já ke konci pokladů v naší rodinné pokladnici. Šmátrajíc po koutech, vytáhla jsem poslední střípky našeho rodinného stříbra – ráda jsem se podělila. Doufám, že jsem některé z vás inspirovala a že jste též zašátrali v zákoutích svého srdce a duše a vzpomněli si na své rodinné klenoty.

Přeji všem dobrý rok 2023. Vaše YGA

Foto: Archiv Yga

Yga Neviditelný pes