27.5.2024 | Svátek má Valdemar


ČLOVĚČINY: Rodinné stříbro (11)

28.11.2022

Předchozí díl najdete zde.

Naše Mánička sice moc nevyrostla – pořád se může dívat kačeně do očí –, ale docela brzo na ní bylo vidět, že je to děvče. Ve třinácti letech jsem vypadala jako sirotek ála Oliver Twist a naše Danuška s ošmikanými vlasy a s vystouplýma kolenama jako jednodenní hříbě, ale Mánička se už nosila jako dáma – vlasy do půl zad, na prvních šteklách, s minisukní jako širší opasek a s viditelným poprsím. Však se za ní kluci otáčeli...

Já a Maruška

Poprvé to bylo tenkrát, když se vracely (Maruš a Danuš) od kmucháčků z Podivína. Dojely vlakem do Kobylí a pak na Vrbicu pěškobusem. V půli kopce je dojel nějaký chasník na pincku a začal kolem kroužit. Mánička s očima zabodnutýma za obzor mladíka neuznala ani hodna svého pohledu, tak se dal hoch do řeči s tou druhou – malým vrabčákem, co poskakoval kolem pávice.

„Jak se jmenuje ta starší?“ zeptal se. „A podle čeho si poznal, která je z nás starší?! My jsme dvojčata,“ dala si ruce v bok a vypjala neexistují hruď Danuška. Nápadník znejistěl, dvakrát polkl a začal znovu. „Zeptej se jí, jestli by nechtěla svézt.“ „No to by teda nechtěla!“ utla ho Danka. „Ale možeš svézt mě!“ Až takovou dobročinost kluk v plánu neměl, tak zamrmlal něco ve smyslu, že on vlastně jede úplně jinam a že už nemá čas, nakopl prskolet a zmizel v dál. Tak první potencionální švagr byl odražen.

Maruška

Běžel čas a takhle na podzim se u nás začalo dít něco divného. K večeru se ozval zvonek, a když jsme šli někdo otevřít, sklapla klapka na škvíře pro dopisy a po otevření vrat už zněl jenom dusot nohou kdesi na konci ulice.

Mamka usoudila, že si z nás dělá srandu Vašek Maincl, jďa z ministrování večerní mše, a tak si na něj počíhala. „Vašku!“ přísně ho oslovila. „Proč na nás zvoníš, když ideš z kostela, a pak utečeš? Jak včerá!“ „Teti, já? To já nedělám, dyť včerá večer ani mša nebyla!“ dušoval se Vašek. No tak když né Vaša, tak kdo? Dumali jsme, dumali, a zvonek furt zvonil a kroky doznívaly za garážema, až konečně fantoma zahlídla Danuška a podle charakteristického pohybu při běhu i poznala. „Dyť je to Zdeňa M. z Kobylí. Dívejte se, jak šúpe nohama, úplně jak ve škole, když chodí v pantoflách,“ a názorně předváděla. Chudák, vždycky když zvonil, tak doufal, že půjde otevřít Maruška, ale nikdy se jí nedočkal.

Maruška

Přešla zima, začalo jaro a tetičky se daly do jarního úklidu – některé to vzaly z gruntu i s vymalováním. To si tahle jeden den počíhala jedna z nich na mamku. „Máňo, proč tá vaša Mánička nechce teho kluka malířskýho, teho Fanu Soukupa?!“ pravila. „Prosím tě, jakýho malířa!“ zůstala mamka v úžasu. „No, má nam vymalovat barák a už týden sedí na žebři a bečí, že ho Máňa nechce! Tož ať s tím tá vaša neco udělá, nebo nebudeme mět vymalovaný ani do hodů,“ spínala ruce tetka. „Neblázni, co by s ním měla dělat, dyť je jí teprve čtrnáct roků!“ A doma hned na Marušku: „Maru, co ten Soukup?“ „Jakej, kde bych já znala nejakýho malířa!“ nedala se Maruška. Nakonec dedukcí došly na to, že vloni byl u nás malíř, který měl s sebou jeden den nějakého učně, kterého si nikdo z nás neprohlídl, natož aby si zapamatoval... Tak jsme došli o malíře v rodině (:o)).

Maruška

Není divu, že po těchhle příhodách nechtěl taťka Marii pustit z dohledu. Po ukončení základky všichni spolužáci šli do Kobylí na čaj. Maruška taťku skoro kolenačky prosila, aby ju pustil, ale nechtěl. Až když došly pro ni holky a též seply ruce (:o)), dal se obměkčit. „Dobrá, ale v půl desáté doma!“ No – když si představím, že vyšly v osm, minimálně půlhodina cesta tam, tři čtvrtě hodiny cesta zpět (neboť do krpálu), tak vlastně ušetřila pět korun za vstupné, protože na tu čtvrthodinu to nestálo ani za to (:o))).

Pámbuzaplať, že u nás to už taťka nepraktikoval – pravda, já ani Danuška jsme nezaujaly mladistvého motocyklistu, ani budoucího číšníka, o malíři nemluvě, i když jsme se časem obě dobraly ňader dmoucích.

Přeji vám krásný advent – vaše YGA

Foto: Archiv Yga

Yga Neviditelný pes