27.11.2022 | Svátek má Xenie


ČLOVĚČINY: Rodinné stříbro (10)

31.10.2022

Předchozí díl najdete zde.

Někdy mám dojem, že jsem přišla na svět s bludným kořenem v ruce. Téměř každá cesta je poznamenaná zajížďkami, objížďkami a vůbec ztrácením se v široširém světě.

Poprvé to bylo v Bratislavě s mamkou. Totiž – rodiče nejezdili na klasické dovolené (v létě nebyl čas a v zimě byli rádi, že si doma odpočinuli, natož aby někde rajzovali), ale pravidelně se účastnili různých autobusových zájezdů, které pro své jezeďáky pořádal místní kolchoz. Dá se říct, že tímto způsobem procestovali republiku od Košic do Aše a od Tater po Šumavu.

Na výletě.

A jednou se tak stalo, že byl vyhlášen jednodenní zájezd (předvánoční! tudíž nákupní) do Bratislavy. Taťka tenkrát byl nějaký nachcípaný a tak že pojedu s mamkou já – holky už byly z domu a tak nikdo jiný nebyl po ruce. Nebyla jsem proti – v Bratislavě jsem v životě nebyla a navíc jsem se vyhnula jednomu dnu ve škole. Super – co víc si od života přát.

Autobusem jsme vesele dojachali do Prešpurku, tam nás na nábřeží vyhodil a „tímhle směrem je střed města a přesně v patnáct třicet odjezd!“ Matička rodná vyrazila jak pes, který zavětřil vysokou, rovnou do víru nákupního šílenství v místním Prioru (či co to bylo za obchodňák), kde se jala utrácet „závratné sumy“ za vánoční dárky – vzpomínám si, že jednou z položek byly příbory s dřevěnými ručkami pro Yvetku do výbavy (:o)) – ještě je mám schované. Jo – a froté ručníky s monogramy, akorát že už měli jenom „M“ a „S“, nevadí, byly fajnové a tudíž se vzal celý balík.

Kolchozníci jedou na zájezd.

Kolem poledne jsme si daly oběd v restauraci na mostě SNP (a byly jsme z toho jak v Jiříkově vidění – to víte, obědvat nad Dunajem jako uherští grófi), pak jsme se ještě pomotaly pod Hradem a už byl čas jít na autobus... akorát kudy a kam?! Mamka v zápalu boje o nové pánské kapesníky odjezdové místo vypustila z hlavy a já ve svých patnácti letech byla úplně bezstarostná.

Propadly jsme naprosté panice – rozhlížely jsme se, zda neuvidíme někoho známého (chachacha), ale nikdo nebyl tak rozmařilý, aby plýtval časem procházkou starých uliček. Jediné, co jsme si pamatovaly, bylo to, že než jsme vystoupily z autobusu, tento zabočil z nábřeží do ulice. No nic – musíme k Dunaju a pak se uvidí. A pak jsem si vzpomněla. „Mami, vystupovaly jsme u nějaké školy, když jsme tam dojeli, byla akorát přestávka a bylo slyšet z oken školní halas!“ A víte, že ten autobus skutečně parkoval v ulici, kde na rohu stála velká budova gymnázia?! Sláva, domů jsme dojely obě!

No – a od té doby se vesele ztrácím pořád a nakazila jsem tím i Jeníka. V podstatě se dá říct, že bloudění je našim osudem. Snad ani jedna dovolená nebyla bez překročení bludného kořenu – jednou se nám dokonce podařilo zabloudit hned za hranicemi v Brodském jenom proto, že tam opravovali jednu z křižovatek – uhnuli jsme za humna a dvacet minut jsme se od tama nemohli vymotat. Ten den jsme si zajeli ještě dvakrát, takže jsme do Podhájské místo na oběd dojeli na večeři (:o)).

Legendární bylo naše bloudění Prahou, kdy jsme jeli na Dedivadlo (popsala jsem kdysi na spřáteleném webu).

No a letos cestou na ostrov Krk jsme u hranic mezi Maďarskem a Chorvatskem zabloudili cestou tam i cestou zpět. Tam proto, že Jeník na kruháči (Maďarsko je královstvím kruháčů) špatně odbočil, ač všechny tři (jela jsem já, sestra Maruška a její kamarádka Jaruška) jsme před nájezdem na objezd meldovaly, že musí vyjet druhým, opakuji druhým výjezdem, a ne třetím. A už místo do Chrovatska jsme si to mastili do Slovinska – tam jsme se hodinu proplétali místními komunikacemi, než jsme slavně dorazili na kýženou hranici země zaslíbené.

Krk, září 2022

Na zpáteční cestě to bylo ještě dobrodružnější. První malý zádrhel byl nedostatek pohonných hmot. „Nakoupíme u Tifonu, tam je to nejlevněší,“ zavelel velitel vozu. Blbé bylo to, že to řekl v okamžiku, kdy jsem kolem Tifonu profrčela a až k hranici už byla jen INA a OMV. Když na nás už naléhavě mrkalo krhavé oko, Jeník se uvolil: „Natankujeme pár litrů a zbytek až v Maďarsku!“ Dobrá – pomezí jsme přejeli v pohodě a před prvním uherským kruháčem, který nás měl navést na dálnici, jsme zastavili, Jeník vyvenčil Erníka a hurá na cestu dál.

Zapřísahám vás – jedete-li dle navigace, kašlete na naléhavá slova vedle sedícího navigátora! „Odboč, tady je výjezd na Budapešť!“ vzkřikl. Já – ač mi navigace ukazovala, že ještě ne, jsem poslechla. A už jsme si to metelili úplně jinam. No dobrá, při prvním možném sjezdu jsem dálnici na Budín opustila, a šmrdolili jsme se maďarským venkovem. Problém byl, že bylo třeba opět natankovat – a benzinky nikde. „Prostě, jak narazíme na pumpu, nabereme naftu, ať stojí, co stojí!“ No konečně – natankujeme plnou (poznámka – v další vesnici další pumpa a cena o třetinu nižší) a Jeník šel platit. „Dej mi kartu!“ ... „Já tvoji kartu nemám, vždyť řídím!“ ... „Ale naposledy jsi s ní platila na cestarině!“ ... „Platila, ale pak jsem ti ji podala!“ ... „Ano, my jsme to viděli!“ ozývalo se ze zadních sedadel.

No, ale karta nebyla – Jenda zaplatil jinou, odjeli jsme od benzinky a zastavili na prvním možném místě v lese. Prohledali jsme desetkrát peněženku, všechny možné odkladové plochy a nic – až Jarušku napadlo, že mohla karta zapadnout mezi sedadla. Byla tam – to jsme si oddechli – na chvíli (:o)). Než jsme nasedli, zeptala jsem se Jeníka: „A kde máš tu kartu?“ Ano, vážení, je to tak. Za tu minutu ju zase stačil ztratit (:o)). Po dalších deseti minutách: „Nemáš ji v kapse?“ zeptala se Mery. „Ne, tam ji nikdy nedávám!“ A co byste řekli? Byla tam!

Ta mírná zajížďka u Bratislavy už snad ani nestojí za řeč (;o)

Přeji vám, abyste vždy dorazili do cíle, i když vás život navede na vedlejší cestičky – vaše YGA

Foto: archiv Yga

Yga Neviditelný pes