E. Žampachová 9.9.2021 8:20

Přidám se k předřečnicím. Jedna věc je respekt k potřebám dítěte a druhá je nevýchova. Děti se nevychovají samy. Hodně udělá příklad a nastavené mantinely. Když zvládneš tohle (přestat řvát) získáš za to nějaký bonus. Pro své dcery jsem měla pravidlo: když se budeš chovat jako rozumná, budu s tebou tak zacházet. Když se budeš chovat jako spratek, budu tak s tebou zacházet. Chce to přesně dané mantinely, důslednost a velké sebeovládání dospělého. A nikdy do toho netahat další lidi, ani babičky. Pak jsem viděla, jak vychovávají feny a zjistila jsem, že na mé teorii něco je. Ty děti, které neznají omezení nebo zákazy, těžce narazí v reálném životě a jsou z nich nesnesitelní spratci. Ovšem pro výchovu pomocí pravidel je nutná jedna podmínka. Musí tam být hodně lásky a zájmu o to, co dítě dělá. Nevýchova je daleko pohodlnější. (Nakonec kam vede bezbřehá svoboda lze vidět na některých hnutích třeba v Americe) . Musí vzniknout oboustranná důvěra. Je nutné, aby dítě pochopilo, že svoboda a zodpovědnodt jsou dvě strany téže mince. A věřte, že to zvládne (jednodušeji formulované) i dost malé détě. Bez lásky a respektu to může být čirá buzerace.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Yga 9.9.2021 8:17

Xerxová - zlatá slova, do kamene tesat.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

E. Zvolánková 9.9.2021 7:59

Omlouvám se za tak dlouhý příspěvek, nevešlo se mi to do jednoho... Chci ještě jen říci, že člověk musí opravdu hodně přemýšlet jak zachází s dítětem, aby měl sám před sebou alespoň trochu čisté svědomí. Být rodičem není legrace. Když mi občas ujedou nervy, když moje puberťačka už zase "přestřelila" a začnu ječet, jak se tak poslouchám, často si hned uvědomím "ježišmarjá tohle přece nechci, tohle jsem vždycky odsuzovala a nelíbilo se mi, když jsem to viděla u jiných, tak proč to sakra dělám taky?!" Obvykle pak zmlknu a už mírněji řeknu: "Hele nechci ti tu dělat kázání, ale uvědom si, že jsi slečna a zkus popřemýšlet, jak jsi se právě zachovala."...Pokud toto zvládnu, odejdu a nechám puberťačku, ať si to přebere. Obvykle pak sama přijde s "mami, promiň, přehnala jsem to." A občas dokonce dodá "můžu ti nějak pomoct?" V takové chvíli mám skoro slzy na krajíčku dojetím. Já chci být se svou dcerou kámoška, chci aby věděla, že na mě se vždy může obrátit o radu, o pomoc, ale snažím si vyvarovat toho direktivního přístupu, který jsem já měla od své mamky. Občas proto spolu živě diskutujeme na téma výchova dcery - vnučky. Pro tu předchozí generaci je respektující, volná výchova (což ale neznamená, že dítě smí všechno) hůře přijatelná. Oni prostě zarytě jedou v tom módu, že "poslouchat budeš, protože jsem to řekla". Já sama si vždy chodila raději jako dítě pro radu k tatínkovi, než k mamince, tatínek byl a je pro mne vždy tím, kdo přijal můj názor i tehdy, když s ním nesouhlasil. Maminka postupně s věkem taky přichází na to, že lepší je se s dítětem domluvit, ale ono to taky ne vždy úplně jde.....Je to všechno o hledání přijatelných kompromisů, aby byly citlivě nastavovány dítěti hranice, ale zároveň nebyla srážena jeho osobnost.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

E. Zvolánková 9.9.2021 7:47

Krásný den všem. Vave díky za tuto úvahu. Máš můj obdiv a naprosto souhlasím, jak je těžké si uvědomit, že náš způsob jednání s dětmi máme zakořeněný hluboko v sobě a táhne se napříč generacemi. A těch faktorů, které v té výchově (nebo vhodnější je asi říci "ukázat dětem cestu, po které ale stejně musí jít sami") hrají roli, je strašně moc.

Pokud člověk vyrůstal v láskyplném prostředí s pocitem, že je opravdu milován, pak je v životě schopen leccos překonat. Pokud ale vyrůstá s pocitem, že o něj vlastně nikdo nestojí, zanechá to na něm těžké následky. Osobně jsem toho názoru, že lépe je na tom ten, kdo má třeba doma od rodičů trochu "vojnu", ale zároveň ví, že ho jeho rodiče (a rodina vůbec) opravdu miluje a kdykoli potřebuje, může přijít a je přijat s vřelou náručí (byť ne třeba úplně pochopen, ale i přesto milován). Ti, co si jako děti mohou "dělat, co chtějí", ale u rodičů ani nikoho jiného nenajdou zastání, nikdo je neobejme, jsou mnohem větší chudáci. Děti potřebují řád a hranice a pokud je nemají, trpí tím. Znám člověka, jehož rodiče už ho cca od 6 let nechávali samotného doma, pro "samou práci a starosti" si ho prakticky nevšímali. Mohl si dělat co chtěl, lítat kde chtěl, ale šťastný nebyl. Nikdo, snad občas kromě babičky, mu neřekl "mám tě rád". Dítě moc dobře cítí, že je nebo není doopravdy chtěno. Člověk, o kterém mluvím, to dobře vnímal také, a protože ho to trápilo natolik, už jako dítě se pokusil o sebevraždu a v podstatě celé dětství i pubertu se choval tak, jakoby mu na něm samotném vůbec nezáleželo. Riskoval, dělal nebezpečné věci....jakoby mu bylo jedno, jak to s ním všechno dopadne. Pak ale, na prahu dospělosti, potkal člověka, který ho přijal pod svá křídla a prakticky mu nahradil otce. Naučil ho alespoň trochu vážit si sebe sama. Tuto roli později převzal další dobrý člověk a z těžce traumatizovaného dítěte se stal relativně vyrovnaný dospělý, který si našel životního partnera a i založil rodinu, která je pro něj svatá a je vzorným rodičem.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Xerxová 9.9.2021 6:36

hezký čtvrtek všem Zvířetníkům a zvířátkům

Ono je to s výchovou daleko složitější, opět to není černobílé typu: nechat vztekat a nebo dát pár facek... Jde o celkové nastavení dítěte a lidí kolem něho, na způsob žití rodiny, na příkladech chování a na neustálé výchově. Vzorem, povídáním si... a někdy i třeba zvýšeným hlasem, že tak tedy opravdu ne.

Bohužel se často "moderní trendy ve výchově" mění v absolutní nevychovanost - a tyto děti pak mají potíže. Neboť láskyplná výchova plná úcty k dítěti - pokud z něj má vyrůst zvídavý, sebevědomý, inteligentní človíček je setsakramentsky těžká, probíhá 24 hodin 7 dní v týdnu... a zdaleka ne každá rodina ji zvládá. Bohužel matka nevšímající si dítěte a tvrdící, že má potomek volnou výchovu je horší, než jedno plácnutí.

Měla jsem (a stále mám) milující báječnou rodinu. Nikdo mě nikdy netlouk, ale občas jeden rychlý "plácanec" přilítl - většinou tehdy, když byla pusa rychlejší než mozek... a vypadlo ze mě něco, co mohlo jinde ublížit... A možná špatně - ale stále si trvám na tom, že pokud maličké dítko dělá něco nebezpečného, pak rychlá reakce nazlobeného hlídače i klidně s plácnutím přes plínu je lepší, než nekonečné vysvětlování bez efektu...

• reagovat
• nahlásit příspěvek