21.9.2021 | Svátek má Matouš


105 PLUS: Malé děti nezlobí

9.9.2021

To mi před pár lety řekla moje nejlepší kamarádka, když jsme si vyprávěly o svém dětství a o svých traumatech, způsobených našimi matkami. Byla to pro mě velice důležitá věta. Pomohla mi přijmout a obejmout tu malou holčičku, která klopí hlavu a plná pocitů viny a hanby se dívá na krémem natřené a přesto znovu odřené špičky bílých kotníkových bot, zatímco její maminka během nedělní procházky už poněkolikáté na ulici vypráví dalším a dalším známým o tom, jak je její dcera zlobivá a neposlušná, a domáhá se toho, aby holčičce domluvili. Občas přitom dodává, že ani výprasky nepomáhají.

Taková tehdy byla realita a nikdo se nad ní nepohoršoval. Fyzické tresty byly běžné nejen ve většině rodin, ale i škole a mnozí jsme si je přenášeli do svých nových rodin. Bohužel i já jsem považovala fyzický trest za součást výchovy, i když v mnohem jemnější formě. A také jsem přejímala obecně přijímaný názor, že výchova má zajistit, aby dítě bylo zdvořilé, ohleduplné a především poslušné. Dítě muselo poslouchat své rodiče i další dospělé, mělo se podřídit autoritám a nevyčnívat. Okolo nás byl svět, se kterým se nedalo nic dělat, nebo jen s velkým rizikem, takže jsme se naučili ho brát jako nutné zlo a zbytečně jsme se na sebe neupozorňovali, a pod slaboučkou vrstvičkou zdání jsme si žili každý svůj život co nejvolněji. A snad právě proto, že nám systém upíral svobodu, nám vůbec nepřišlo na mysl, že my dospělí často upíráme svobodu svým dětem. Bylo to běžné, viděla jsem to tak kolem sebe, nepřemýšlela nad tím a sama jsem to tak dělala.

Tento týden jsem narazila na facebooku na sdílenou fotografii, na níž byla malá dvouletá dívka, ležící na zemi v obchodním centru. Zatímco se vztekala, její otec a dědeček nad ní klidně stáli a čekali, až se vzpamatuje. Zjevně to nebyla fotka pořízená v Česku, protože kolem nich nebyl kruh radících a/nebo pohoršených lidí, všichni v okolí byli také v klidu. Na rozdíl od mnoha lidí, kteří komentovali tuto fotografii s doprovodným textem, jež najdete na konci mého článku. Těch komentářů bylo tolik, že jsem je zdaleka všechny nedokázala přečíst. Ale na jeden z nich jsem přece jen musela reagovat. Jedna žena napsala: Za mě ztřískat tomu spratkovi zadek. Normálně, po staru. Nic jiného na děti neplatí. Reagovala jsem: Ztřískat dvouleté dítě? Hmmm, tak to jste stejná, jako byla moje máma.

Ze všech možných vět, které se daly napsat, ze mě vypadlo právě tohle. Taky jsem ale mohla připsat, že jsem bývala jen o málo lepší a že jsem od té doby ušla dlouhou cestu, během které se mé názory postupně měnily a stále ještě mění. Není jednoduché objevit v sobě všechny dávné programy a vypnout je. Vlastně úplně nejobtížnější je si uvědomit, že vůbec nějaké programy v sobě máme, že přemýšlíme a jednáme ne podle své skutečné vůle a citu, ale automaticky podle daných schémat.

Před pár lety, kdy jsem ještě žila v Praze, jsem občas v DBK na Budějovické potkávala Heduš (snad mohu jmenovat). Nejdřív s jedním, pak se dvěma dětmi. Vždycky jsem se s ní ráda zastavila na pár slov, ale jednou jsem se setkání vyhnula. Otočila jsem se a šla jinudy, protože jsem viděla, jak se svým starším synem stojí nad malou holčičkou, která ležela na zemi a vřískala. Stáli tam stejně jako onen tatínek a dědeček z facebooku a zjevně čekali, až ji to přejde. Vřískot jsem slyšela dříve, než jsem Heduš poznala, a hlavou mi prolétlo „proboha, proč ta matka nic neudělá?!“ A když jsem si uvědomila, o koho jde, tak jsem odešla jinam. Aby Heduš nemuselo být trapně, říkala jsem si. Teď si uvědomuji, že jsem nechtěla, aby bylo trapně mně, protože přece tohle je nezvládnutí situace. Tehdy – a není to tak dávno!, jsem to tak zkrátka viděla. Jsem moc ráda, že jsem Heduš později potkala právě na facebooku, protože jsem měla možnost vidět, jak je ta malá vzteklounka skvělá, co toho ve svém věku umí, jak je šikovná a talentovaná a osobitá, protože je nezlomená, nemá strach se projevit a má chuť všechno vyzkoušet, má touhu se učit bez obav z toho, že udělá chybu, za kterou bude následovat trest.

Letos v srpnu jsem strávila jeden den u své sestřenice Svatavy v době, kdy tam pobývaly její dcery a snachy se svými dětmi. Pět dcer a dvě snachy, další sestřenice a nespočet dětí od desetidenního miminka přes několik prcků do tří let až po patnáctiletého puberťáka. Měla jsem možnost zblízka sledovat úplně jiný svět, než v kterém jsem vyrostla. Laskavé náruče, chovající toho, kdo to zrovna potřebuje bez ohledu na to, kdo ke komu patří. A také úplně jiný přístup k dětem, dávající svobodu si vybrat, zvolit si, co se bude dít. Třeba jestli se zítra někam hromadně pojede.

Se Svatavou jsme mluvily o tom, že u nás děti musí poslouchat, že dělají to, co řekneme. Bylo znát, že s tím mnohé neteře nesouhlasí, že to mají jinak. Možná to bylo i tím, že jsem v tu chvíli mnohé nedokázala říct a vysvětlit. Třeba že o tom, zda půjdeme či pojedeme na procházku či na výlet, se u nás nediskutuje proto, že se na něj většinou všechna vnoučata těší. A pokud tvrdí, že se jim zrovna nechce, tak to nic neznamená, protože když se všichni rozpohybují, tak jsou spokojení a užívají si to. Taky jsem mohla říct, že matka je ve výhodě, protože zná své děti od prvního nadechnutí, mají zažité nějaké rituály a mají navzájem čitelný přístup ke všemu, co dělají. Kdežto babička, ke které se sjedou vnoučata ze tří rodin, z každé nich je jiné, je zvyklé na jiné fungování v rodině a každé vyžaduje trochu odlišné zacházení, tuto výhodu nemá. Navíc za děti cítí mnohem větší odpovědnost, je to odpovědnost na druhou. Když uvažuju o odpovědnosti babiček, přichází mi na mysl svatá Anna Samotřetí. Mám pocit, že teprve teď dokážu pochopit, co ono staročeské „samotřetí“, označující matku dcery, jež už má sama dítě, vlastně znamená. A právě pro tu odpovědnost za bezpečnost dětí i za to, aby všechno probíhalo hladce a abychom si všichni společné chvíle užili, stále ještě trvám na tom, aby se dělalo, co řeknu. Prostě nevidím jiný způsob jak dosáhnout toho, aby se všichni v rozumném čase oblékli, ustlali si, najedli se, abychom se včas vypravili na výlet a pak se z něj v pořádku vrátili. Trvám si na svém, i když se vše snažím dělat nenásilně a pokud možno zábavně, ačkoli občas musím zvýšit hlas a přitvrdit. A když dojde na „basama fousama“, děti vědí, že už začíná být konec srandy a že je třeba opravdu poslechnout. Zatím to vědí všichni, protože puberta je u těch starších zatím velice nesmělá a vlídná.

V diskuzi pod onou již několikrát zmíněnou fotografií se často objevovaly obavy, že z takových dětí, které nejsou ztřískány či polity studenou vodou ve chvíli, kdy se vztekají, vyrostou nezvladatelní raubíři. Odsuzována byla tzv. nevýchova, se stejným závěrem, jen proto, že to je u většiny lidí hluboké nedorozumění a nepochopení toho nového nenásilného a laskavého přístupu k dětem. Děti při něm záhy dokážou pochopit, že si nic nevyvztekají, naučí se časem pracovat se svými emocemi, a když je jim dána volba, dokážou si zvolit správně. Třeba jako ony jedenáctileté slečny u mé sestřenice, kterým se nejdřív nechtělo na výlet, ale když zjistily, že pokud nechtějí zážitky, nedostane se jim je ani v podobě sledování oblíbeného seriálu, samy přišly oznámit, že tedy na ten výlet pojedou a pomohou s mladšími dětmi. A tak se stalo a byl to prý moc hezký den.

Průvodní text k fotografii na facebooku:

Úžasná fotka z obchodního domu. Dva úplně klidní muži, čekají, až přejde hněv malé holčičky. Tito muži jsou otcem a dědečkem dvouletého dítěte, které leží na podlaze uprostřed obchoďáku. Nikdo z nich neztrácí trpělivost. Jen čekají. Nedali jí v danou chvíli to, co chtěla, ale nechali ji vyjádřit své emoce - hněv v tomto případě. Nikdo v okolí nevyjadřuje stud za chování dívky.

Nejlepší komentář k celé situaci jsou slova otce:

„Je to především o jedné věci: pocitu klidu v těžké situaci pro dítě. Neexistují dokonalí rodiče, ale jedna věc, kterou jsem se naučil, je být rodičem, bez ohledu na to, co si ostatní myslí.

Můj táta mi vždycky dal možnost vyjádřit pocit, který jsem potřeboval prožít. I když jsem své pocity ukázal na veřejnosti a všechny tím podle obecného posuzování ztrapňoval. Nepamatuju si, že by mi řekl: „Ztrapňuješ mě! Neplač!“.

Nedávno jsem si uvědomil, jak důležité to bylo pro můj vlastní emocionální rozvoj. Naše děti se neustále učí a zpracovávají spoustu informací. Ne vždy jsou si jisté, co mají dělat se všemi, pro ně novými emocemi, které se objevují.“

Myslím, že stojí za to připomínat si podobné příklady.

Na závěr si dáme miniseriál dokumentující, jaká práva má slečna-kotě. Dávala jsem kapsičku Kryšpínovi, když kde se vzala, tu vzala, vyskočila na krmítko pruhovaná Malá a bez okolků se začala krmit. A to přesto, že před chvílí sama spráskala celou kapsičku, což naštěstí Kryšpín nevěděl.

Kryšpín od misky galantně poodstoupil, ale celou dobu nadějeplně sledoval, zda něco zbyde. No, nezbylo nic. Malá je stále při chuti a mám pocit, že svůj čas tráví tím, že číhá za plotem, kdy se na zahradě objevím.

Malá zabrala Kryšpínovi misku

Malá zabrala Kryšpínovi misku

Kryšpín jen kouká

Kryšpín jen kouká

Kryšpín radši počká

Kryšpín radši počká

Foto: Vave

Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/

Vave Neviditelný pes


Narodilo se vám miminko? Zahrajte si s Pampers o ubrousky New Baby
Narodilo se vám miminko? Zahrajte si s Pampers o ubrousky New Baby

Pampers New Baby jsou dětské vlhčené ubrousky určené pro citlivou pokožku, bez alkoholu, parfemace a s neutrálním pH. Jsou tak ideální od prvního...






KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !