22.10.2021 | Svátek má Sabina


Zobrazit příspěvky: Všechny podle vláken Všechny podle času
Z. Jitur 22.9.2021 13:47

Moudré povídání, jako obvykle. V poslední době dost přemýšlím právě nad tím, jak jsem nechtěně, svým dětem danými stereotypy výchovy své generace, mohla ublížit, nebo způsobit nepříjemné vzpomínky na celý život...

A. Zemanová 9.9.2021 21:56

Děkuju vám všem za přečtení a zajímavé komentáře. Těší mě, že v zásadě panuje shoda a podobný náhled na věc.

Dnešek byl hodně, dostám se k noťasu až teď, tak se omlouvám za pozdní a stručnou reakci.

A. Rgova 9.9.2021 21:51

Vave moc se mi líbí kočičí boudička a článek mě poňouk sáhnout si do svědomí i vzpomínek. Moc doufám, že má skvělá kamarádka, jejíž děti byly hodně složité na výchovu a u kterých uplatňovala zásady laskavých mantinelů jí jednou dokáží vrátit co pro ně dělala. Já v její situaci bych kolikrát ruku ani vřískot neudržela. Jsou čerstvě zákonem dospělí a zatím jsou občas na pár dobře namířených. Nejsem zastáncem fyzických trestů, ale zároveň nemám dost pevný nervy, odhodlání ani rozum abych občas neměla chuť někomu nabančit:-). Jsem ráda, že se od toho ustupuje, sama jsem sem tam na tečku ;-D.

A. Alimo 9.9.2021 19:28

Teda Vavísku, ty umíš jednomu (jedné) zamotat hlavu;-). Já si od našich fyzické tresty nepamatuju, občas mi mamka jednu lípla, ale to jsem dobře věděla proč. Nejvíc mi vadily ty její věčný litánie a vyčítání, které uměla dovést k dokonalosti a vyčíst mi všechno zpětně od miminka a já vůbec nechápala , co jsem provedla, krom toho, že žiju:-/ . A když jsem fakt něco vyvedla - já byla normální holka, ne nějaký svatoušek, tak mi vadilo, když se táta jen tak smutně koukl...a mlčel. To bych byla fakt radši tu facku.

Synek mi žádný hysteráky nepředváděl, jako malej byl docela normální živej kluk. V pozdější pubertě mě občas doháněl k nepříčetnosti, to jsem se na něj vyřítila s úmyslem ho zmydlit do kuličky. Měla jsem smůlu, hošík byl vyšší než já a měl větší sílu, takže mě chytil za obě ruce a smál se - prý co to nacvičuju, když vím, že je byl blbec a že už bude hodnej kluk. To vždycky řekl a takovým výrazem, že jsem skončila v záchvatu smíchu.

Kdysi dávno jsem se zařekla, že nikdy nebudu jako moje máti a myslím, že se mi to povedlo.

Z. Hanča 9.9.2021 18:35

Malé děti zlobí tehdy, když jsou unavené, přetažené, když se necítí v pohodě. Temperamentnější děti se někdy neumí vypnout, jedou celý den na plný plyn a když dočerpají veškerou energii, stačí malý podnět a scéna je tu. Malé děti se taky neumí ovládat a potřebují si vyzkoušet, jak to funguje, kam až mohou zajít. Právě proto bych i malému dítěti poté vysvětlila, že jeho jekot v obchodním centru je nepříjemný a obtěžuje ostatní lidi. Já mám pro děti obrovské pochopení (přiznávám, že roste s věkem :-P ), ale na hru bez pravidel nehraju. Třeba právě proto, jak píšeš, Vave, když je dětí víc a každý má jinou představu, co se bude dělat. To pak přijde ke slovu "umění kompromisu", jak jsme si zrovna letos o dovolené vysvětlovali. :-P

Z. Jajka 9.9.2021 16:54

O.T. A dostal Kryšpín další kapsičku? ;-):-P:-)

Vave, někdy je to složité a neumění dát dítěti hodně lásky (to obejmutí) má základ ve složitých lidských osudech, nejen v ženské linii...

A. Zemanová 9.9.2021 21:49

Jasně, Kryšpín je mladý kocour, stále je taková tkanička a já mám pro něj slabost. Odměnou mi je, že rád lehává nedaleko místa, kde sedím. A dokonce jsem si ho už dvakrát mohla pohladit při jídle. :)

L. Blaza 9.9.2021 15:52

K výchově se vyjádřili už ostatní, já jen chci napsat, že pokud si člověk sám dokáže připustit, že sám chybuje, nebo chyboval, je to velký krok k uvědomění a k pravděpodobné změně. V Ten kdo tvrdí, že chyby nedělal, nebo že si není vědom toho, že by někdy něco dělal špatně, ten má nenapravitelné tunelové vidění.

E. Žampachová 9.9.2021 16:00

Moc pěkně řečeno

A. Rgova 9.9.2021 21:54

Někdy mi přijde, že ač svý chyby znám, nedělat je neumím.Tunelový vidění je hezký výraz. Znám. A je to neradostný.

A. Zemanová 9.9.2021 13:53

Souhlasím s Likou, že název "nevýchova" je nedobře zvolený. Mám za to, že někdo měl na mysli spíš něco jako "nedrilování", pokud tedy máme na mysli ten trochu zúžený význam slova dril, totiž bezduchou kázeň. "Nevýchova" rozhodně neznamená dítě nevychovávat, naopak je to náročný způsob výchovy. Vlastě o tom píše hned na začátku Xerxová.

E. Žampachová 9.9.2021 15:59

V podstatě se dá říci, že ať děláš co děláš, když je v tom láska a pochopení, nenadělá to škody. Na druhé straně bez hlubokého zájmu a lásky nadělá škody skoro cokoliv.Ale dril také nemám ráda. Jak říkal, tuším, Horníček, slepota je hrozná i jako projev poslušnosti.

A. Zemanová 9.9.2021 21:49

amen :)

Z. Jenny 9.9.2021 13:07

Milá Vave, myslím,že vím dobře čím si procházela a ani mně se to nevyhnulo. Matičce jsem se nezavděčila nikdy a všechno vždycky bylo špatně. Pak se u mne objevil extrém,neudělat něco takového nikdy a na to jsem doplatila v mém prvním manželství,i když by to dopadlo asi stejně i tak. Taková byla doba. Synátor je vychován myslím dobře ale použití jistých projevů náklonnosti z mé strany muselo být neb jak níže říká Xerxová, život ohrožující stavy mysli dítěte nerozumného, musí být zpacifikovány,když to nejde po dobrém. Utkvělá představa synka,že je rychlejší jak jedoucí auto,detaily raději nepopisuji nebo že courání s kluky po sklepech není bezpečné,opravdu nešly vysvětlit přijatelným způsobem, takže došlo k exekuci, v životě asi celkem 3x,pak už byl v pořádku i ta puberta. ;-D Dítě i dospělí musí mít jisté mantinely,svoboda není bezbřehá. Proč se ve školách neučí raději etika ,včetně ohleduplnosti,místo memorování prdění prvoků? Vave díky ! R^V

L. Jakovljevičová 9.9.2021 12:56

Tatínek mně v životě neuhodil. Jednou mně vzal do pokoje, aby provedl nějakou exekuci. A maminka ho dlouho podezírala, že mně navedl, abych brečela nahlas. Aby mi nemusel ten pohlavek dát. Maminka mi občas nějakou dobře mířenou uštědřila. Naposled týden před svatbou jsem dostala mokrým hadrem na nádobí jednu přes hu..ústa, byla jsem drzá;-D

Děti jsem občas plácla přes zadek, nebo přes ruce. To když bylo nebezpečí, že to plácnutí je bude míň bolet než to, co se chystaly provést. V pozdnějším věku (a v pubertě) jsem je mydlila otevřenou dlaní přes záda. Většinou mi při tom praskla žilka na ruce a kluci se chodili ptát, jestli mně to ještě bolí ;-D Hysterický záchvat a válení se po zemi mi naštěstí nepředvedli nikdy. Jo, měla jsem (a mám) hodné děti i vnuky!

E. Beranová 9.9.2021 12:51

kocourek Kryšpín je gentleman :-) dala jsi mu jinou kapsičku namísto té mrňavkou vyluxované, že ano? každé dítě je jiné, všechna ale potřebují stanovit pravidla a dostávat spoustu lásky. je to někdy těžké, když malé dráče prosazuje svoje a rodičové už nevědí kudy kam :-)máme jim ukázat, jak život funguje a naučit je samostatně v něm obstát. jsou naším pokračováním, ale ne naším majetkem ani tu nejsou proto, abychom si jejich prostřednictvím plnili svá nenaplněná přání a ambice. Tvoje paní matka, Vavísku, byla mimo všechny popsatelné kategorie, promiň mi ten výraz... to sis nezasloužila. snad jsi jí (pro svůj vlastní klid na duši) dokázala odpustit...

A. Zemanová 9.9.2021 21:51

Jak píšu pod Jajkou výše, Kryšpín je můj oblíbenec a kapsičku dostal. Dojímá mě, když se po jídle uvelebí opodál a pospává. Cítí se zjevně bezpečně a asi mu ta blízkost dělá dobře, to mě vážně těší.

Z. Yga 9.9.2021 12:08

Pámbu zaplať, hysterické výbuchy vzteku u nás nebyly (nebo jsem na ně šťastně zapomněla :-)), takže toto jsem na veřejnosti řešit nemusela. Ten nahoře mne má asi rád (protože i puberta byla k překonání ).

Přesto nejsem pro příliš volnou výchovu u dětí - je třeba určit hranice, kam až lze s kreativitou zajít a ty hranice dodržovat. Sice je hezké, že dítě rozvíjí svou mysl, ale skákat po hlavě si teda nenechám, i když tím brzdím jeho duševní rozvoj ;-D.

Poznámka, jako děcka jsme byly bity docela málo a když už na to došlo, tak jsme dobře věděly, proč. Ale když jsme se "naduly" (a že to holky umí!), tak nás mamka okamžitě brnkla konečky prstů přes pusu - a hned nás ta nadutost přešla.

Z. Janaba 9.9.2021 11:43

Tatínek mě neuhodil nikdy, exekutor byla maminka, i když její exekuce spočívala v plácnutí přes zadek s dodatkem, aby sis pamatovala, že takhle ne! Vždycky to bylo oprávněné, to jsem věděla i já sama. A plácnutí bylo rychlejší, než nudná domluva.

Traumatizovaná jsem z toho nebyla a nejsem. Je ale pravděpodobné, že vzteky rudá holčička se bude muset později vyrovnávat s tím, že společnost nebude tolerovat potřeby jejího ega tak, jak byla zvyklá a pak dojde na psychologa, nebo poněkud neuspokojivé bytí. Je jisté, že umění výchovy se pohybuje na hraně nože a je těžké ho vybalancovat. A extrémy jsou špatný způsob volby.

Z. Inka 9.9.2021 10:28

Můj tatínek nešel pro ránu daleko, po ruce měl na mne - ségra byla o dost mladší a jiná - důtky a prakticky nebyl den, abych nějakou neslízla. Maminka mu říkala, že ho nebudu mít ráda. On na to odpovídal, že to není důležité, důležité je, aby byl ze mne dobrý člověk. Jestli ho budu či nebudu mít ráda je něco jiného. No, ráda jsem ho měla, asi tahle tvrdá výchova byla u mne nutná. Maminka nás nebila, ale když se rozzuřila, tak to se potom neznala. Ségře jednou při cvičení na klavír zavřela dekl na prsty. No a když jsem jí jednou řekla, ať si bouchne, když jí to udělá dobře, musel ji táta držet. Takže tak. Asi jsem byla hodně jiná. Moje děti občas nějakou slízly, to se přiznám. Vzteklouni byli a jsou po mě velcí, ale tam pomáhalo je nechat válet po zemi, eventuelně studená voda. Chlapeček se po třicítce naučil trochu se svým temperamentem pracovat, ale dá mu to hodně práce. Andělka se pomamibabila, takže vztek známe velmi dobře a nedat jí na zadek mne stojí hodně sil.

E. Zvolánková 9.9.2021 12:16

Tak mě můj tatínek plácl jen jednou v životě úplně symbolickou na zadek a vzpomínám si, že jsme dostali tenkrát s bráchou oba, ale u nás byla mamka tou, kdo řezal. Ovšem byla jsem to většinou já, ač jsem nebyla vzdorovité a neukázněné dítě. Mně se prostě stávaly nehody...např. kakao rozlité na čerstvě vymalovanou zeď (šup na zadek). Dodnes mám v paměti, jak sedím na schodech a bulím, že jsem to přece neudělala schválně, tak "proč jsi na mě zlá maminko". Když už jsem byla dávno dospělá a s mamkou si o těchto věcech vyprávěla v souvislosti s mou vlastní dcerou, mamka se mi dodatečně omlouvala, že jí tenkrát snadno ujížděly nervy, protože tehdy musela řešit spoustu náročných problémů a prostě to nezvládala. Já jí nic nevyčítám. Vždycky tu byl laskavý tatínek, který se snažil tupit hrany, jak mohl.

A zavřít dítěti dekl na prsty při cvičení na klavír? Brrrr, to je hrůza, úplně mám ze Tvé mámy strach. Ta moje na mě při cvičení na klavír občas maximálně netrpělivě vrkla, ať se víc snažím, ale nikdy mě při tom netrestala. Kdo to ale dělal, byť ne fyzicky (ale řvala na mě jak saň), byla má druhá učitelka klavíru. Ta první mi odešla na mateřskou a vyfásla jsem pak v "lidušce" jinou a ta mi to piáno tak znechutila, že když jsem doma poctivě cvičila, ale před odchodem do hudebky brečela jak želva, že tam nechci, že učitelka je zlá, mamka usoudila, že to opravdu nemá cenu a odhlásila mě. Byla jsem jí tehdy hrozně vděčná. Později jsem si sama vybrala flétnu a u té vydržela několik let...dost na to, abych si i dneska ještě v pohodě zahrála jakoukoli písničku.

Z. Lika 9.9.2021 10:27

Nevýchova asi není úplně šťastné označení. Připomnělo mi to známou, která se děsí pozvání na návštěvu od dobré kamarádky, která se provdala do USA a povila děti. A její "nevýchova" je opravdu bezzásahová. Známá u ní a dětí jednou byla a byl to prý tak vyčerpávající a opravdu hrozný zážitek, že se další návštěvy děsí a složitě vymýšlí, jak se tomu vyhnout. Bohužel podobný přístup se objevil i v naší širší rodině, chlapec proti všemu očekávání matky špatně prospívá, takže se uchýlili k lékařské diagnóze, navíc od psychologa (! ten vykřičník proto, že psycholog není lékař). Ach jo. Všeho moc škodí.

Z. Lika 9.9.2021 10:19

K těm psům: našla jsem toto video https://www.youtube.com/watch?v=KHBe0jT6S3U

T. Zana 9.9.2021 9:30

Asi jsem měla obrovské štěstí, synek snad pořádnej hysterák ani neměl a i tu pubertě prožil dost nekonfliktní. Doufám, že mu to jednou jeho děti vrátí V. Fakt je, ze jsem se poctivě snažila ho nebuzerovat kvůli nesmyslům, to mi u dnešních rodičů vadí. To a potom nezájem. Jdou a koukají do mobilu. Dítě se bezprizorně táhne za nimi...

Uvidíme, jak to našim mladým jednou půjde. Zatím trénují na štěněti ;-).

Teda dneska (poprvé) trénuju já. Synek má nějaké pracovní povinnosti, tak hlídáme :-).

J. Fialová 9.9.2021 10:04

Nějaké fotky z hlídání budou, žejo :-)

E. Žampachová 9.9.2021 8:20

Přidám se k předřečnicím. Jedna věc je respekt k potřebám dítěte a druhá je nevýchova. Děti se nevychovají samy. Hodně udělá příklad a nastavené mantinely. Když zvládneš tohle (přestat řvát) získáš za to nějaký bonus. Pro své dcery jsem měla pravidlo: když se budeš chovat jako rozumná, budu s tebou tak zacházet. Když se budeš chovat jako spratek, budu tak s tebou zacházet. Chce to přesně dané mantinely, důslednost a velké sebeovládání dospělého. A nikdy do toho netahat další lidi, ani babičky. Pak jsem viděla, jak vychovávají feny a zjistila jsem, že na mé teorii něco je. Ty děti, které neznají omezení nebo zákazy, těžce narazí v reálném životě a jsou z nich nesnesitelní spratci. Ovšem pro výchovu pomocí pravidel je nutná jedna podmínka. Musí tam být hodně lásky a zájmu o to, co dítě dělá. Nevýchova je daleko pohodlnější. (Nakonec kam vede bezbřehá svoboda lze vidět na některých hnutích třeba v Americe) . Musí vzniknout oboustranná důvěra. Je nutné, aby dítě pochopilo, že svoboda a zodpovědnodt jsou dvě strany téže mince. A věřte, že to zvládne (jednodušeji formulované) i dost malé détě. Bez lásky a respektu to může být čirá buzerace.

E. Žampachová 9.9.2021 8:28

PS. holky mi moc často hysteráky neměly (tak 1-2 na každou maximálně). A když, tak jsem se otočila zády a nevšímala si jich (nebylo to v obchoďáku, ale udělala bych to i tam). Hysterák přešel rychleji než po výprasku - dítě si uvědomilo :"aha, to jsem přehnalo" a já se vrátila k normálnímu chování, jako by se nic nestalo. Bez výčitek, bez připomínání.

Já nedostávala výprask, ale přívaly výčitek, to bylo ještě horší (asi). Dlouho jsem byla bázlivé dítě. Pak jsem se zařekla, že tohle svému dítěti neudělám.

E. Zvolánková 9.9.2021 8:32

Evi, báječně jsi to shrnulaR^V Mně při přístupu k mé dceři pomohl taky pes - Eda. On byl puberťákem dříve, než moje dcera a se psím puberťákem se nedá diskutovat, tam prostě musí být ta bezpodmínečná láska, ale zároveň hranice. Buzerace bez pochopení psem "proč po něm něco chci" je kontraproduktivní. Jenomže i pubertální pes nás miluje bezvýhradně a je na nás plně závislý, a tak nám toho spoustu odpustí. Ovšem puberťáka lidského lze tou buzerací bez pochopení tak strašně snadno ztratit (ty sebevědomé) nebo zlomit (ty citlivější), že se to pak někdy taky třeba už nedá napravit.;-( Taky se snažím babičku do výchovy dcery nezatahovat, nicméně pokud třeba jede s babičkou na dovolenou, pak se tomu vyhnout nedá, takže vždy tomu předchází rozhovor na téma "Víš, co babička nemá ráda, že? Tak se snaž chovat tak, abys nemusela poslouchat to, co nechceš:-)".

E. Zvolánková 9.9.2021 7:47

Krásný den všem. Vave díky za tuto úvahu. Máš můj obdiv a naprosto souhlasím, jak je těžké si uvědomit, že náš způsob jednání s dětmi máme zakořeněný hluboko v sobě a táhne se napříč generacemi. A těch faktorů, které v té výchově (nebo vhodnější je asi říci "ukázat dětem cestu, po které ale stejně musí jít sami") hrají roli, je strašně moc.

Pokud člověk vyrůstal v láskyplném prostředí s pocitem, že je opravdu milován, pak je v životě schopen leccos překonat. Pokud ale vyrůstá s pocitem, že o něj vlastně nikdo nestojí, zanechá to na něm těžké následky. Osobně jsem toho názoru, že lépe je na tom ten, kdo má třeba doma od rodičů trochu "vojnu", ale zároveň ví, že ho jeho rodiče (a rodina vůbec) opravdu miluje a kdykoli potřebuje, může přijít a je přijat s vřelou náručí (byť ne třeba úplně pochopen, ale i přesto milován). Ti, co si jako děti mohou "dělat, co chtějí", ale u rodičů ani nikoho jiného nenajdou zastání, nikdo je neobejme, jsou mnohem větší chudáci. Děti potřebují řád a hranice a pokud je nemají, trpí tím. Znám člověka, jehož rodiče už ho cca od 6 let nechávali samotného doma, pro "samou práci a starosti" si ho prakticky nevšímali. Mohl si dělat co chtěl, lítat kde chtěl, ale šťastný nebyl. Nikdo, snad občas kromě babičky, mu neřekl "mám tě rád". Dítě moc dobře cítí, že je nebo není doopravdy chtěno. Člověk, o kterém mluvím, to dobře vnímal také, a protože ho to trápilo natolik, už jako dítě se pokusil o sebevraždu a v podstatě celé dětství i pubertu se choval tak, jakoby mu na něm samotném vůbec nezáleželo. Riskoval, dělal nebezpečné věci....jakoby mu bylo jedno, jak to s ním všechno dopadne. Pak ale, na prahu dospělosti, potkal člověka, který ho přijal pod svá křídla a prakticky mu nahradil otce. Naučil ho alespoň trochu vážit si sebe sama. Tuto roli později převzal další dobrý člověk a z těžce traumatizovaného dítěte se stal relativně vyrovnaný dospělý, který si našel životního partnera a i založil rodinu, která je pro něj svatá a je vzorným rodičem.

E. Zvolánková 9.9.2021 7:59

Omlouvám se za tak dlouhý příspěvek, nevešlo se mi to do jednoho... Chci ještě jen říci, že člověk musí opravdu hodně přemýšlet jak zachází s dítětem, aby měl sám před sebou alespoň trochu čisté svědomí. Být rodičem není legrace. Když mi občas ujedou nervy, když moje puberťačka už zase "přestřelila" a začnu ječet, jak se tak poslouchám, často si hned uvědomím "ježišmarjá tohle přece nechci, tohle jsem vždycky odsuzovala a nelíbilo se mi, když jsem to viděla u jiných, tak proč to sakra dělám taky?!" Obvykle pak zmlknu a už mírněji řeknu: "Hele nechci ti tu dělat kázání, ale uvědom si, že jsi slečna a zkus popřemýšlet, jak jsi se právě zachovala."...Pokud toto zvládnu, odejdu a nechám puberťačku, ať si to přebere. Obvykle pak sama přijde s "mami, promiň, přehnala jsem to." A občas dokonce dodá "můžu ti nějak pomoct?" V takové chvíli mám skoro slzy na krajíčku dojetím:-). Já chci být se svou dcerou kámoška, chci aby věděla, že na mě se vždy může obrátit o radu, o pomoc, ale snažím si vyvarovat toho direktivního přístupu, který jsem já měla od své mamky. Občas proto spolu živě diskutujeme na téma výchova dcery - vnučky. Pro tu předchozí generaci je respektující, volná výchova (což ale neznamená, že dítě smí všechno) hůře přijatelná. Oni prostě zarytě jedou v tom módu, že "poslouchat budeš, protože jsem to řekla". Já sama si vždy chodila raději jako dítě pro radu k tatínkovi, než k mamince, tatínek byl a je pro mne vždy tím, kdo přijal můj názor i tehdy, když s ním nesouhlasil. Maminka postupně s věkem taky přichází na to, že lepší je se s dítětem domluvit, ale ono to taky ne vždy úplně jde.....Je to všechno o hledání přijatelných kompromisů, aby byly citlivě nastavovány dítěti hranice, ale zároveň nebyla srážena jeho osobnost.