Přijedeme-li do Vidnavy, dostaneme se takřka okamžitě po vjezdu do města na velké náměstí obdélníkového půdorysu s historickými měšťanskými budovami. Žádné zóny placeného stání ani místa vyhrazená pro parkování. Odstavit vůz lze takřka kdekoli.

Poté, co Rakousko po prohrané válce odstoupilo v roce 1742 Prusku Kladsko a většinu Slezska, se osud dosud bohaté Vidnavy změnil. Stala se pohraničním městem. Kdysi kvetoucímu městu, které ve 13. století razilo vlastní denáry, byl status města vrácen v roce 2006. Je to místo zašlé slávy. Zde se tak trochu zastavil čas.

Náměstí ve Vidnavě s valounovou dlažbou.

Náměstí je součástí městské památkové zóny. Kromě historických staveb, z nichž mnohé mají románsko-gotické jádro a postupně se opravují, ve Vidnavě na první pohled zaujme dlažba na náměstí. Netvoří ji dlaždice ani opracované kamenné kostky, nýbrž různobarevné kameny přirozených tvarů. Říká se tomu valounová dlažba a je to původní povrch náměstí, jehož půdorys byl vytvořen při založení města ve 13. století. Valounová dlažba je raritou Vidnavy a pokud se jednou bude povrch náměstí rekonstruovat, bude stará valounová dlažba zachována v největší možné míře.

V dlažbě náměstí budou mezi kameny jistě i mnohé z místní žuly. Většina valounů je ale cizího původu, jsou to různé druhy hornin pocházející z oblastí kolem Baltického moře a ze Skandinávie, které sem přinesl v době ledové kontinentální ledovec. Říká se jim ledovcové souvky.

Bludné balvany na náměstí ve Vidnavě.

Mezi Vidnavou a Žulovou se rozkládá Žulovská pahorkatina. Od Žulové k Vidnavě teče Vidnavka. Délka jejího toku od Vidnavy k pramenu v Rychlebských horách je 23 kilometrů a dva kilometry za městem opouští Vidnavka území České republiky.

Před Vidnavou vtéká ve Velké Kraši do Vidnavky zprava Černý potok. Ještě v 19. století zde byla hojná perlorodka říční. Její perly nevynikaly velikostí, mívaly zato pravidelný tvar a byly velmi čisté. Při kontrole stavu populace perlorodek bylo v Černém potoce před 30 lety napočítáno přes 100 živých perlorodek. Ale už v 50. letech minulého století zde prý nebyla nalezena perlorodka mladší než 25 let, takže šlo o dožívající populaci perlorodky říční, která se dožívá 60 i více let. Tento vzácný mlž, decimovaný v minulosti kvůli perlám, se na přítocích Vidnavky již desítky let nerozmnožuje a je tak možné, že tam po něm v písčitém dnu zůstaly jen prázdné lastury.

Ve Velké Kraši je expozice bludných balvanů. Je jich na jenom místě vystaveno víc než 70 a ten největší má 2 tuny. Ledovec, který měl na Vidnavsku mocnost přes 200 metrů, se zasloužil o to, že tato oblast je u nás místem s mimořádně velkým výskytem bludných balvanů. Ledovec zde výrazně poznamenal i tvar krajiny.

Oblíková krajina, jak je vidět od Velké Kraše a Kobylé nad Vidnavkou.

Mezi Velkou Kraší a obcí Kobylá nad Vidnavkou se stačí vydat kousek východním směrem, abychom spatřili krajinu, jejíž tvar modeloval ledovec. Tíha ledového příkrovu a ledovcem transportované horniny zarovnaly žulové pahorky do tvarů, jimž se říká žulové oblíky. Kontinentální ledovec zasáhl u nás i jiná místa, kde po něm jsou také v krajině výrazné stopy. Oblíková krajina je i na Osoblažsku, nikde jinde ale není krajina ledovcem do oblíků tvarovaná tak výrazně, jak je tomu na východ od Kobylé nad Vidnavkou, kde je nejtypičtější oblíková krajina v České republice. Název vznikl v roce 1912 (Rundhöckerlandschaft) pro označení krajiny, jejíž vyvýšeniny byly zaobleny působením ledovce.

Karlsbrücke v Kobylé nad Vidnavkou.

V Kobylé jsme přejeli Vidnavku po úzkém mostě, na němž by dvě vozidla současně neprojela, s letitou železnou cedulí Karlsbücke. Na druhé straně byla kovová tabulka s rokem 1906, ve kterém byl Karlův most postaven.

Z Kobylé nad Vidnavkou se dostaneme do Žulové. Ve směru na východ je výrazným orientačním bodem Boží Hora (525 m n. m.), nejvyšší vrch Žulovské pahorkatiny a poutní místo, na jehož vrcholu je novogotický kostel Panny Marie Bolestné, k němuž vede od Žulové křížová cesta ze 14 žulových sloupů. Z kostelní věže, odkud jsou výhledy na všechny strany, se na krajinu často díval básník Josef von Eichendorff.

Borový vrch (487 m n. m.) a Boží hora (525 m n. m.) s kostelem Panny Marie Bolestné

Na katastru města Žulová se vyskytuje 95 druhů nerostů. Bohatší mineralogická lokalita u nás neexistuje. Na Boží Hoře je naleziště vesuvianu, který byl oblíbeným kamenem básníka J. W. Goetha. Je to nerost, který má různá jména podle míst, kde se nachází. Byl pojmenován podle naleziště na sopce Vesuv, ale je znám také jako egeran podle naleziště u Chebu. Vesuvian se podobná granátu. Goethe vesuvian obdivoval tak, že o něm napsal i báseň.

Ledovec se za Žulovou zastavil u svahů Rychlebských hor. Na čerstvě pooraném poli, odkud jsem v Žulové fotografoval Boží horu, byl sklizen mák. Na okraji pole u cesty po něm zůstaly suché makovice. V oraništi byla spousta kamenů, mezi nimi jistě i takové, které sem přinesl ledovec.

Rychlebské hory od Žulové.

V knize z roku 1965 jsem našel odkaz na článek z roku 1931, podle něhož byly v okolí Žulové (Frýdberku) určeny ledovcové souvky z hornin, pocházejících z tisíc kilometrů vzdálených oblastí v Baltském moři mezi švédským ostrovem Gotland a estonským ostrovem Saaremaa (Ösel). Oblíková krajina mizí a na dohled je hřeben Rychlebských hor, nejsevernější výběžek Jeseníků. Zde naše cesta oblíkovou krajinou končí.

Foto: autor. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!