D. Ruščáková 11.2.2020 9:43

Milá Petro, děkuju za veselý a nesentimentální článek na téma, které je sentimentální až kam! Ebinka má štěstí - na geny i na rodinu:)) Pokud jde o nesnášenlivost k česání, naše huňatá Berry by s ní ochotně pozdvihla transparent "Hladit, drbat, ale nečesat!" :D

Velmi podobný prdlouš je naše Ari - přestože ovčáci jsou také obecně aktivní a pracovití, ona je prostě tryskomyš. Starší Berry drží svojí vlastní aktivitou v kondici a tím i na velmi přijatelné váze. Vidím to, když jde Berry náhodou ven bez Ari... popoběhne jen občas, mnohem víc vnímá to, že ji bolí celý pes (spondylóza). Když jdou spolu, i za tou srnkou si zlehka vyběhne:)) Ono je psům většinou s parťákem svého druhu lépe - jen pro lidi je to náročnější.

Takže díky moc a ať si Ebinka ještě užívá života a vy s ní :)

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Yga 11.2.2020 8:29

Krásné kníraté povídání o starém pejskovi, který je stále vitální.

Naše Toya odešla v 16 letech a jednom měsíci. Koncem ledna to byly už 4 roky. Téměř do konce svých dnů byla krásná (nikdo ji ty roky nehádal - pepřový knírači mají výhodu, že šedivění mají v popisu práce a navíc Toyenka byla vždycky pucek), a to měla po dvou mozkových příhodách. Opravdu odcházet začala tak poslední měsíc. Poslední větší vycházka byla na Štědrý den a pak už to šlo hodně rychle z kopce - nejprve přestala jíst granule, pak maso či piškoty. Nakonec jsem byla ráda, když za celý den snědla jeden rohlík s máslem a šunkou(nic jiného jsem do ní už nedostala), taky ji ty její dřevěné nožičky špatně držely při vyprazdňování, takže nakonec vždy skončila v tom, co udělala a tudíž jsem ji furt sprchovala zadek (což ona považovala za velmi ponižující) a nakonec byla fakt jen kostřička. Věřím, že jsem ji nenechala dlouho trápit, byla jedinečná...

Ovšem co se týká přijmutí dalšího psa do rodiny, tak tady musím říct, že nejvíc jsem ji zklamala (když pominu to, že jsem dotáhla kocoura Zikmunda, to jsem ji taky na náladě nepřidala), když si Terka dovezla Brooke a já to dovolila!!! Nikdy spolu neutvořily smečku, i když se Brůča všemožně snažila, žily si tak nějak vedle sebe. Toya totiž celý život byla přesvědčená, že je člověk, nikdy si se psy nehrála - pokaždé se k nim hnala, aby zase zažila rozčarování, že je to opět jenom pes... Na druhou stranu musím říct, že díky Brooke velmi dobře překonala ty mozkové příhody - neboď jenom díky ní měla tak skvělou fyzičku a kondici, že si na ni nějaká mrtvička nedošla!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

E. Zvolánková 11.2.2020 7:52

Ahoj všichni a Petro díky za další báječný "fousatý" článek. Naprosto souhlasím se vším. Ebi mi připomíná našeho Ferdu...to byl první knír. Byl se mnou od mých 9 let a opustil nás, když mi bylo skoro 25. Naučil mě toho o knírech hodně. Vždycky když si nevím s něčím rady u Edy, přemýšlím, jak to bylo s Ferdou a většinou mě něco napadne a problém přestane existovat. Ferdovi jsme v jeho 13 letech, kdy už jsme pomalu začínali mít pocit, že už si život moc neužívá (ale stále měl ještě chuť se mazlit a žrát, i hlídat), pořídili kamaráda choďáčka Akiho. Aki se mu od prvního okamžiku podřídil a Ferda ho přijal úplně báječně. Ti dva se milovali. Akínek poskytl Ferdovi další dva a půl roku hezčího života. S ním Ferda zase získal větší chuť do života. Aki mu pak i dělal "chůvičku", byl jeho oči a uši a v podstatě ho vodil. I nemocné oko mu ošetřoval...Prostě dvojka. Takže naprosto souhlasím s tím, že štěně starého psa dokáže ohromně zvednout, pokud člověk nastaví pravidla tak, aby starý pes neměl důvod "žárlit". A s těmi úpravami knířího kožuchu...To jsme měli s Ferdou to samé...taky strojek a co nejméně otravování...Ferda byl taky hodně svůj. Ebi je nádherná babča, také jí přeji, ať jí to ještě dlouho běhá a až bude čas odejít za duhový most, ať je to bezbolestné...ideálně ve spánku. Kamarádce předloni umřela 16letá choďanda...prostě večer usnula v pelíšku a ráno už byla "na druhé straně"...Lepší odchod si nikdo asi nemůže přát... U nás to, bohužel nebylo dopřáno ani jednomu z mých pejsků....ale naštěstí u zvířat alespoň existuje ta možnost, že jim smíme nechat pomoci my...."

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Xerxová 11.2.2020 6:36

hezké úterý všem Zvířetníkům a zvířátkům

Krásný věk krásné psí dámy Patnáctka je věk, kterou moje plemeno nedá ani náááhodou. Přesto bych neměnila - hladký kožušek sice sype chlupy, ale nekoupu (tedy tak jednou za dva roky koupu), nestříhám, nefénuju, nečešu...

Sluší to babče moc - přeji ještě hodně dní, které jí přinesou radost ze života. A pak rychlý konec, nejlépe takový, jaký popsala panička...

• reagovat
• nahlásit příspěvek