29.9.2022 | Svátek má Michal


FOTOROK na drsném severu aneb Když se řekne Drážďany

6.9.2022

Červencový díl najdete zde.

Můj srpen byl převážně drážďanský, kulturní, horký a deštivý.

Na začátku srpna jsme se týden dovolovali v Dánsku. Moje dojmy z Dánska – příroda barevná, částky na cenovkách velmi vysoké, usměvaví a nikam nespěchající lidé. Do alba jsem dala dvě fotky.

První vznikla po pokynu „Alespoň jednou se mi kvůli focení obejměte“ a druhá po rozhodnutí „Je odliv, to přejdem“. První fotka patří do kategorie humorných vzpomínek, druhá pak do kategorie intenzivních zážitků. Těch pár kilometrů mořem jsme mezi pobřežím a ostrovem prošli, ale bahno na konci bylo intenzivní všemi smysly.

Wattové pobřeží na vlastní kůži a kolo, Dánsko, srpen 2022

Domů jsme se z dovolené vraceli průtrží mračen. Na severu Německa pršelo velice velmi. V Drážďanech nespadla po týdnech horka ani kapka. I když jsme záhony zalévali každý den, kytky kvetly jak v nouzovém režimu, sem tam květ a ještě malý, některé to vzdaly předem a prostě seschly. Nezalévaná část zahrady neměla šanci – ostružiny, kapradí a rododendrony v zadní, stinné části zahrady už to mají definitivně za sebou. Zlatý déšť i vistárie vypadaly hodně smutně. Dýně i ačokča dostávaly každý den konev vody, kvetly jak v katalogu, ale o rozmnožování si toho ze školy moc nepamatovaly. Mám jednu jedinou dýni a ačokči jen pár lusků. Překvapení se konalo u hrušně. Kolem stromů jsem roky nacházela v létě opadané malinké hrušky. Letos jen pár nahnilých, zbytek drží na stromě a zraje!

Přes léto se v Drážďanech nenudíte. Ani pokud máte čas, všechny akce stihnout nedokážete. Palais Sommer – Festival umění, kultury a vzdělávání. Přes 200 akcí na různých místech Drážďan zdarma. Jóga, tanec, malba, divadlo, zpěv, výstavy, sochy, každý den něco. Souběžně běžel program akce Alle Macht der Imagination – všechnu moc imaginaci. (V červnu jsem tu psala o sochách ve veřejném protoru.) Zajít na film nebo koncert v rámci programu Filmnächte am Elbufer se musí už jen kvůli scenérii Drážďan za plátnem nebo pódiem. Na každém třetím rohu Neustadtu v létě narazíte na volně ložené muzikanty. Koná se spousta sportovních akcí – například drážďanský noční běh.

Po návratu z dovolené bylo nutné vrátit několik bohužel již urgovaných knih do městské knihovny. S dcerkou druhorozenou jsme spojily nutné s užitečným a do centra vyrazily obě. Centrální knihovna se nachází v krásně opravené budově Paláce kultury, kde má sídlo i Drážďanská filharmonie. Jednu zeď budovy zdobí obrovská budovatelská mozaika, další najdete ve vnitřních prostorách. Ta v druhém podlaží se jmenuje „Nás socialistický život“. Mně se líbí, že tato umělecká díla nebyla nahrazena aktuálnějším pohledem na svět. Pokud už nechcete hádat, co jednotlivé výjevy znamenají a proč má kosmonaut prsa, prostě se otočíte a pokocháte se výhledem na náměstí Altmark. To je to náměstí, kde se o Adventu konají světoznámé vánoční trhy Striezelmarkt. Momentálně se na náměstí kutá a konec je plánován na říjen příštího roku. Nesmutněte, o vánoční svařák a trhy nepřijdeme. Přestavba náměstí bude mít tříměsíční vánoční přestávku.

Tango na Neumarktu

V pátek 12. srpna jsme si na Neumarktu mohli zatancovat tango a podívat se pod štětec malujícím umělcům. Je to krása, když někdo něco umí! Pohybovat se víceméně správně nebo úplně naprosto přesně v rytmu hudby, hrát k tomu na nástroje, nebo namalovat centrum Drážďan tak, aby bylo jasné, o co jde. Na náměstí bylo malé zastřešené pódium, na pódiu hrálo Rio-Már Tango Trio (přijeli až z Argentiny, Chile a Uruguaye) a profesionální tanečníci provedli po parketu každého, kdo o to stál. Kolem pódia seděli nastrojení lidé na židličkách, nenastrojení i na zemi, popíjeli víno a broukali si do rytmu taneční muziky, další skupinky obdivovaly malířské umění u pláten sedících umělců a do schránky házeli čísla podle nich nejhezčích obrazů.

Viděli jste letos padat alespoň jednu hvězdu? V sobotu 13. srpna jsme před půlnoci odjeli daleko za město, aby naše pozorování Perseid nerušil světelný smog a... samozřejmě. Na jedné straně mraky, na druhé měsíc v skoroúplňku a uprostřed „teď! teď! teď jsem jednu támhle viděla!“ přesně v okamžiku, kdy jsem sklopila hlavu, abych odehnala hmyzáka jakéhosi nebo abych promasírovala ztuhlý krk, nebo abych v kapse hledala kapesník. Manželovi a dceři se splní spousta přání, mně zase prt.

V neděli 14. srpna mě dcera po dni zahradních prací vzala do letního kina. Na Marvelovic Thora. Netuším, jakou atmosféru mají v jiných městech a v jiných kinech. Tady je to vždy velice, řekněme, emoční, dynamické, pospolité. Na Lebowského přijdou lidé v županech a žabkách, i kdyby mělo mrznout, Dirty Dancing prozpívají a nahlas odříkají všechny repliky, s Lady Gágá Bradleyho smrt hlasitě obrečí. Když se na plátně objevil Thor a já si ho chtěla vyfotit, sdělila mi dcera, že jsem trapná. Ostatní sebou dcery neměli, a když se Thor objevil nahý, dokonce tleskali. Teda spíš tleskaly :).

Už to začíná! Plocha se pomalu zvedá a otáčí.

Ještě ke kinu samotnému. Areál kina vznikne vždy jen na léto, s koncem prázdnin se tribuna a zázemí rozebere a odveze. Kino „sedí“ na hojně používané nábřežní cestě, která je plná kolistů, pěších, kočárků nebo bruslařů. Zábor části takto frekventované cesty vždy vyvolával emoce. Vzpomínám, jak jsem před lety jela na kole, za sebou řvoucí dítě a u brány kina mi řekli sory, dál to nejde. Že ani kolem plotu to nejde, protože je tam bahno? Nezájem. Nakonec ten dětský jekot někdo nevydržel a přes areál mě pustil. Oproti dřívějším letům lze areálem přes den procházet, zavírá se až před představením a dovnitř pak můžete, pochopitelně, jen s platnou vstupenkou. Kolisté a pěší letos využijí kolem položený koberec z tvrdých černých plátů umělé hmoty.

V pondělí 15. srpna bylo horko k padnutí. Plán na den byl jasný (Němci mají rádi jasné plány): přes den objednám v restauraci xyz na jméno abc večeři, s dcerou pojedu v pět na nádraží, ona pěšky, já na kole, zamávám jí a sjedu do centra, kde v knihovně odevzdám ještě jednu zapomenutou knihu, a pojedu dál ke známým abc, kam mezitím restaurace doveze objednanou večeři. Tam se dostaví na kole i manžel, povečeříme, pobavíme se a na kole se v noci dopravíme domů. Přesně v pět začalo strašlivácky ukrutňácky pršet. A veškeré plány šly do kopru.

Jak minuty ubíhaly a deště neubývalo, přehodnocovala jsem průběžně plán. Konkrétně to vypadalo tak, že jsem s dcerou seděla v domě na schodech a diskutovaly jsme o životě, prázdninách a nastávajících dnech. Ven jsme se nedívaly ani jedna. Přesně v šest, když jsem zavelela k odjezdu autem, přestalo pršet. Vyšly jsme ven, podivily se louži pod autem, nasedly a vyjely. Místo silnic jsme projížděly řekama špinavé vody.

Dítě jsem nakonec vyhodila kousek od nádraží na jediném suchém místě pod autem, ať to po chodníku nějak dojde. Mezitím volal manžel, že nestíhá, ať ho cestou domů vyzvednu v práci. Z plánu jsem škrtla knihovnu a příjezd ke známým posunula o půl hodiny. Když jsme přejížděli autem most nad potokem, který nám teče za zahradou a který byl teď týdny vyschlý, nevěřili jsme vlastním očím. Na mostě louže vody od chodníku k chodníku, pod mostem plné koryto potoka. A stále nám to nedocházelo!

Doma jsem zaparkovala v již menší louži a šla otevřít garáž, že si vyndáme kola. Manžel si šel do zahrady vyfotit plný potok. Zašel za roh domu a... Evaaaaaaa! Před vchodem do sklepa byl bazének špinavé vody. Mezitím se otevřela garáž a... Evaaaaa! V garáži byly louže čisté vody. I posunula jsem večeři o další půl hodiny, sundala sandálky, nazula plastové cukle, z garáže vzala kýbl, smeták a hadry.

Dveře do sklepa naštěstí vodu, která při dešti přitekla, zadržely, za dveřmi byly jen menší nevábné louže toho, co přeteklo z umyvadla, když se zvedla hladina tekutin v kanalizaci. V garáži jsem vytřela louže s vrstvou pavučin, mrtvých pavouků a odložených prázdných mravenčích vajíček, manžel nás mezitím zbavil bazénku před sklepem. Venku byla po dešti prádelna, vlhko a horko, skončili jsme propocení a děsně špinaví. Cestou do sprchy volala kamarádka, že nemusíme spěchat, že večeři vezou teprve teď, prý nějaká technická závada.

Krabici od vajíček já rád, tuze rád!

Vymydlení a převlečení jsme vzali kola, vyšli z branky a uviděli souseda. V holínkách, gumových rukavicích a s rezignovaným výrazem ve tváří. Potřebuješ pomoct? Já nevím, volám kamarádům, že mám sklep plný vody, a nikdo se mi neozývá. I odvezli jsme kola zpět do zahrady, já vyzvedla z garáže kýbl, hadry, smeták, ze zahradního domku pumpu a hadici, sundali jsme sandálky, nazuli cukle, zavolali abc, že se ještě zdržíme, a dali se opět do práce.

Abyste si udělali lepší představu o cizím neštěstí, ještě uvedu, že sousedi minulý rok vyhořeli a stěhovali se do menšího. Co zachránili a nevešlo se do nového bytu nebo se ještě muselo přebrat, dali do sklepa. Do toho sklepa, který byl teď plný smrduté dešťové vody, která jim natekla záchodem. Záchodem, který měl být do kanalizace připojený za automatickou zpětnou klapkou. Soused stál v tom hnědém bazénku, kolem plavaly knížky a bedny s fotkama, v koutě bylo naházené špinavé oblečení, které se vysypalo z krabice s cedulkou „na charitu“. A zbytek rodiny i sousedi v domě na dovolené daleko předaleko.

Vypumpovali jsme vodu, vynesli bahno, věci dali ven na jednu hromadu a že teda konečně odjedeme na tu večeři. Kamarádka abc mezitím upravila plány, nasedla do auta s manželem i s večeří a přijela v okamžiku, kdy jsme s první sousedskou pomocí skončili. Nakonec se večer vydařil, večeři jsme snědli ještě teplou a slivovici vypili vychlazenou.

Na další víkend připadly městské slavnosti. Opět nabitý program – stánky, hudba, výstavy, kolotoče. My se byli podívat v sobotu. Imaginace nabízela na divadelním pódiu českoněmecký program, na nábřeží byly k vidění parní stroje a v jednom z parníků parní modely. Městem šel průvod umělců. Vepředu cyklistický kočár s princeznou v plastovém zeleném, kolem několik zelených lokajů. Za nimi pochodoval plechový lev, který dělal přesně to, co po něm krotitel v bílém chtěl. Za lvem se vznášela ooobrovská barevná ryba, kterou nesly postavičky opět v zeleném.

Vylito, spraveno, jde se dál • Městské slavnosti v Drážďanech, srpen 2022

My žádnou zelenou pláštěnku neměli, jen slabé nepromokavé bundy. A protože jsme byli po několika hodinách vytrvalého deště promoklí úplně všude, jeli jsme se osušit a ohřát domů. Domů jsem nás pustila teprve, až když jsme se v chodbě přede dveřmi úplně svlékli a od toho nejhoršího jakž takž otřeli. Z batohu jsem vodu vylila do vany, doklady to kupodivu přežily. Pršet přestalo až večer, drážďanský noční běh se konal na suchu, do cíle doběhli všichni. Ne, já opravdu neběžela, místo toho jsem udělala pár nočních fotek.

Do centra jsem zajela druhý den ještě jednou – imaginace pozvala kapelu, kterou jistě poznáte: Pražákům těm je tu hej, ty nikam nezablouděj. Půlka publika jen stála a koukala, druhá půlka nadšeně tancovala a zpívala. Kvůli dešti hodně lidí návštěvu slavnosti vzdalo, spousta koukajících se ke koncertu nachomýtla náhodou. Pražský výběr přehrál pět písniček, jako přídavek slavnou My jsme hráli na cimbály a odešli s tím, že na pódium přijde dáma s anglicky zpívanou modlitbou. V tom nadpozemském převleku ji poznalo jen pár osvícených. Ostatní opět stáli a zírali. Kdyby zazpívala V stínu kapradiny a ještě k tomu s Pražským výběrem, měla by u nohou celé Drážďany. Takhle sklidila potlesk, až když po písničce zaznělo jméno Jana Kratochvílová a ona byla z pódia už dávno pryč.

Nekončící potlesk po šesti písničkách a konci koncertu

Poslední moje srpnová guldura se konala v Praze. Přesněji to bylo divadlo, co nikdy nezklame – Dejvické divadlo, na konci srpna vždy na prknech Řevnického lesního divadla. Tam jsme původně měli taky zmoknout. Nepršelo jen díky naší přípravě. Místo hodobožového hedvábného plédu po babičce jsme byli vybavení goretexovými bundami, místo okrasných dámských střevíčků a letních polobotek jsme do divadla nazuli nepromokavé pohory.

Díky nám tedy na nikoho při hře Vražda krále Gonzaga nepršelo a všichni mohli na sebe nechat tento vážný divadelní kousek působit bez rušivého šustění pláštěnek. Panu Trojanovi bych se chtěla omluvit za toho „doháje“ (já vím, že divadelní doyen nemusí nutně do háje) a paní Babčákové za nošení elektrošrotu do lékárny (totiž ona se zeptala publika „nosíte prošlé léky do lékárny?“ ano! „a elektrošrot?“ jistě! taky do lékárny... jsem odpověděla). A jelikož to bylo představení charitativní, musím podotknout, že se pod záštitou ČSOB vybral krásný milión a půl na dobročinné účely, konkrétně na Linku bezpečí.

Pac a pusu... ať se i letos daří.

V pondělí 29. tady v Sasku nastoupily děti do školy, já jim podle pátečního receptu od Vave připravila večeři z rajčat, cukety a hoooodně česneku a pak už byl konec srpna. Zahrada je opět zelená, vzpamatovaly se i vistárie a zlatý déšť. Balkonovky pomalu přestávají kvést a kocour přestává pouštět chlupy na každém kroku. Máme dvě třetiny roku za sebou, večery nastupují znatelně dřív a studené noci přináší ranní rosu. Naše září bude opět sportovní a výletové. A snad bez zásadních překvapení.

Foto: Eva Schlittermann. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.

Eva Schlittermann Neviditelný pes







KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !