Červnový díl najdete zde.

Sedím v malém hotelovém pokoji, kde schnou ručníky a plavky předevčírem svléknuté, do tašky schované a do dnešního rána zapomenuté, venku prší, do toho hlučí vlaky vjíždějící do nádraží, děti poslouchají podcast jakýsi a manžel právě během dvou sekund od ulehnutí na postel usnul, bolí mě ze sedla a kola vůbec všechny kosti, kvůlivá helmě splihlé vlasy mi z čela drží apartní sponečka. Užívám si rodinnou dovolenou v Odense. Při hotelové idyle se snažím si nad fotkama vzpomenout, jaký byl červenec, a během hodiny z toho vytvořit smysluplný text. Tu jednu hodinu má pršet a poté vyrazíme na noční toulku městem.

Závody dračích lodí na Labi

V sobotu 2. července nás ráno přepadla vnučka. Že její rodiče jdou závodit na dračích lodích, že ona si vzala kolo, že si dá s náma snídani a pak že teda musíme vyjet, abychom ty závody taky stihli. I ve třech a půl letech se musí jasné plány podporovat, i vyrazili jsme na kole kolem Labe směrem k mostu Blaues Wunder, kde se akce konala.

Třicet týmů se zde snažilo na 400 metrech řeky Labe, pod dohledem zkušených kormidelníků a bubeníků tempařů a za mohutného podporování přihlížejících, doveslovat na ladných dračích lodích do cíle synchronně a hlavně rychleji než konkurence. Mamince a tatínkovi jsme zamávali, smočili nohy v Labi, nasedli na kolo a tradá zpět domů. Malé se v cíli pletly kolečka i levá a pravá, manžel měl z dědečkování děsnou žízeň a mě začalo škrábat v krku. Asi to horko a suchá tráva, usoudila jsem a šla se činit na zahradu. Dračí zápasníci si dcerku vyzvedli se stříbrnou medailí na krku, dostali večeři a dlouhou přednášku na téma „To byla moje nejdelší cesta na kole“.

V pondělí ráno jsem zaplatila týdenní dovolenou na Kosu, večer jsem si šla dřív lehnout a v úterý už jsem nevstala. Modří již tuší. Tělo vážilo asi tunu, čajíčky, coldrexy ani ibalginy nezabíraly a já začala propadat trudomyslnosti. V mrákotách se mi podařilo přeprodat děti a lístek na úterní berlínský koncert, na který jsem s nimi měla jet, se slzou v oku sehnat za sebe náhradu na středeční koncert pořádaný místní hudební školou, na kterém vystupovala mladší dcerka, a ve čtvrtek odříct pracovní pohovor. V pátek ráno jsem se vlastní silou zašťourala v nose a s negativním výsledkem jsem šla balit na dovolenou. V sobotu v půl čtvrté ráno jsem stála na stabilních nohách v odletové hale letiště a říkala si, že takhle jsem si to hubnutí do plavek nepředstavovala.

Dovolená na Kosu byla prostě nej.

Sluníčko – někdy až moc, modré čisté moře – ach ty odpadky kolem, prázdné pláže – stačí jít pár kroků mimo slunečníkovou zónu, všude kočky – opravdu všude!, ouzo tu chutná lépe než doma, večeře s výhledem na západ slunce nemá chybu – ach, tu rýži k hranolkům zkusím příště předem odmítnout, severní vítr byl krutý – přivál krásné vlny a na ladné kiteserfaře se dalo dívat hodiny a hodiny, to výborné řecké kafe má jedinou chybu – je ho v malém šálku stejně jako lógru, fotek jsou mraky – ale jo, fotočlánek bude.

Po příletu domů na mě čekal prázdný dům, u garáže rozkvetlý kaktus a na chodníku kocour. Naprosto neobvykle neprotestoval, když jsem ho vzala do náruče, zatnul mi drápy do ramene a nechal si šeptat do kožichu, že mi na celém krásném kočičím ostrově v noci na nohách chybělo chlupaté vrnící těžítko.

Zahrada vypadala opečovávaně, ale jak nepršelo, obětovali jsme trávník. V dalších dnech přišla pětatřicetistupňová vedra a vypadalo to, že přijdu i o vistárií a zlatý déšť. Ostružiny zaschly a okrasné kapradí zhnědlo. Zalívala jsem každý večer, ale chtělo by to přísun vody po celý den. Ale... zalíváte pitnou vodou, když dešťová voda už týdny není? Mně to přijde minimálně divné, pokud ne rovnou... asociální?

Pět dní jsem se snažila dohnat čtrnáctidenní pracovní a uklízecí deficit. Všechno na mě během nemoci a dovolené počkalo. Faktury, oprava boileru, zamatlané schody, vyhození krabic z dodaného zboží i nákup toaleťáku. Na zmíněný týden vyšlo mytí oken v práci i v celém domě. Do toho všeho jsem se snažila vymyslet plány na rodinnou dovolenou, která dle kalendáře začínala dvacátého pátého července. Manžel na nějaké plánování neměl nervy ani náladu a čas běžel.

Narozeninový dort, červenec 2022

V neděli dvacátého čtvrtého oslavila dcerka moje vysmátá třinácté narozeniny. V pátek se vrátila z týdenní plavby plachetnicí po Baltu, dostala tedy dort motivově laděný do modrého moře. Program dětských narozenin byl jednoduchý. Vem si na víkend kamarádku, která jediná neodjela na prázdniny, a dělejte, co chcete. Holky šly na zmrzlinu a pak se někam zašily s knížkou. A já s manželem jsme konečně zasedli k mapě a kalendáři a vymysleli dovolenou.

V pondělí dvacátého sedmého jsem pobíhala po bytě, sklepě a garáži a snášela a balila a pomáhala a snažila se moc nereptat, jen aby už odjeli. V pět večer se zadařilo a manžel s dcerkama odjel na kole podle Labe směr Hamburg. Plán byl jasný – oni tři pojedou na kole, přespí v kempech a já v pátek ráno vezmu auto a někde je doženu. Poté se přesuneme všichni autem i s kolama do Dánska. Jak prosté!

Jóga za Japonským palácem každé ráno v osm, Drážďany, červenec 2022

V úterý večer jsem pověsila na zahradě prádlo a sedla si s kocourem na lavičku u garáže. Teda sousedi to dneska s tím grilováním nějak přehánějí, říkám kocourovi. Pak k těm sousedům kouknu a vidím, že ne všechno vidím. Střechy byly v šedivých mracích a začalo to smrdět ještě o něco víc. Když začaly houkat sirény záchranných vozů, napadlo mě, že hoří les. Prádlo jsem zase sebrala, v domě jsem všude, i u sousedů, pozavírala okna a koukla na twitter, kde že to má hořet. Les to byl. Ale až v Hřensku! Kraj mých mladých let se měnil ve spáleniště a já to cítila až sto kilometrů daleko. Smutno mi bylo.

Kala nevymrzla a kvete, červenec 2022

V pátek devětadvacátého jsem naložila svoje kolo na nosič, do auta dala tašku s botama a dvě velké tašky s oblečením, pomuchlala nespolupracujícího kocoura, odstranila z oblečení horu chlupů, zalila rajčata a papriky a vyjela směr Hamburg. Večer jsem kousek od Hamburgu na nosič naložila další tři kola, do kufru auta nacpala tašky se spacákama, stanem a smradlavým oblečením a na sedadla posadila tři nevábně vonící osoby, které měly za sebou 600 km na kole. Stan jsme stavěli u jednoho hamburského kajakového klubu o půlnoci a spali do devíti hodin druhého dne.

Konec července nás zastihnul v dánském Lollandu. Koupali jsme se v moři v Marienlystu a na kole udělali okruh kolem Mariba. Krásně je tu! Všude to kvete, rackové křičí jak malé děti a zmokli jsme jen jednou. Co mi ale přijde naprosto nepatřičné – nejsou tu nikde kočky!

Když to písání po dvou a půl hodinách ťukání do klávesnice (a to ještě nemám oháčkováno a očárkováno :/) a vytrvalého deště za okny shrnu – týden v posteli, týden v moři, týden a půl u počítače a s hadrem v ruce, týden na kole... to byl můj červenec. Střípků z drážďanského života pomálu, já vím. Se příští měsíc polepším. V srpnu mě čeká „jen“ práce a zahrada, dočtu všechny červencové články na Zvířetníku a pojedu na výlet do Prahy. Už se těším.

Drážďanský večer u přívozu, červenec 2022

Foto: Eva Schlittermann. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.