Květnový díl najdete zde.

Červen a s ním i první půlrok 2022 je za námi. Je léto! Jupiiiiii!

Když se dívám na fotky a přemýšlím, co bych k červnu napsala, přijde mi, že červen byl ospalý měsíc, kdy se toho moc nedělo. Přesto mám z právě skončeného června pocit, že jsem v totálním časovém skluzu a nic nestíhám.

Před pár lety, když byly v domě děti ve věku hřišť, princezen a kočárků s panenkama, postavil skorozeťák v rohu zahrady bytelné pískoviště. Jedna sousedka sehnala písek, druhá plachtu na přikrytí a všichni jsme se těšili, jak si dětičky budou na pískovišti hrát. Bohužel se záhy objevila chyba v matrixu. Z písku se nedaly dělat bábovičky a pískoviště brzy osiřelo. Dynamit na odstřelení nemáme, tak co s betonovým pískovištěm? Udělám z něj konečně už letos užitkovou zahrádku! Manžel s dcerou vyrobili prvního června z europalet ohrádku, postavili ji na písek v pískovišti, já na ni připevnila již nepotřebnou plachtu, do toho nasypala dva pytle hlíny a do devíti důlků dala po semínku špagetové dýně.

Užitková minizahrádka místo pískoviště.

Deset dní jsem vydržela si říkat, že něco někde jednou vyleze. Den jedenáctý jsem do stále prázdné ohrádky píchla v truhlíku na balkóně vyklíčenou ačokču, abych den dvanáctý zjistila, že ven z hlíny leze všech devět dýní. Než jsem stačila slimákům nenažranejm nasypat zrní, zlikvidovali mi dvě krajní sazeničky. Ostatní rostlinky se mají k světu a rostou jak z vody, kterou jim dvakrát denně přilévám.

Třetího června jsem vyjela na obhlídku dubu u Waldschlößchenbrücke a růží v Růžové zahradě. Dub stojí na louce. Na louce roste tráva. Tráva není pokosená. Na fotku z dálky dobrý, z blízka ten dub radši zkoušet nebudu... a sakryš. Kde mám kapesník? Kde mám kapky a mám sebou prášek na alergii? Od dubu rychle pryč! Než jsem přijela k Rosengarten, bylo po prvním balíčku kapesníků, než jsem v Růžové zahradě vyfotila v rychlosti pár růží, zlikvidovala jsem druhý balíček a třetí jsem si musela koupit po cestě do práce. Přátelé, v Růžové zahradě je spousta růží, kvetou všemi barvami, ale musíte mi věřit, fotek moc není.

Dub velikán

Na první víkend v červnu připadly Letnice, svatodušní svátky, Pfingsten – v pondělí má celé Německo volno. A všichni musí vyrazit na víkend pryč z domu. Nejlépe k Baltu. My to vzali k příbuzným do Nového Boru. Manžel na kole, my ženské autem a s jasným úkolem vrátit flašky v Tescu. Než vzbudíte puberťáky, nacpete do nich něco snídaně a je pak do auta, uplyne mnoho vody v řece a velká ručička opíše na hodinách nejeden kruh. Telefon. Kde jste? Já už jsem tady! Jak na cestě? Ještě jsi nebyla s těma flaškama? Co jsi celou dobu dělala!? No, nedělala jsem NIC, páč jinak už bych byla v cíli, že...

Sloup v Čechách z vyhlídky

Kolem Boru je, jak známo, krásně. Bylo horko na padnutí, tak jsme vybrali výlet v lese – okruh nad Sloupem v Čechách. Před deseti lety běhaly po prknech lesního divadla dvě copaté nadšené holčičky, teď na mě z lavičky hlediště upíraly kukadla dvě zpruzené puberťačky. Naštěstí jim špatná nálada nevydržela dlouho. Dokonce zapózovaly na kameni, kde vznikla před sto lety, pardon – deseti, krásná fotka do rodinného kalendáře, byly ochotné se podívat do Samuelovy jeskyně a vylézt na pár vyhlídek a jednu rozhlednu.

K pozdnímu obědu jsme se přesunuli do restaurace u sklárny Ajeto v Lindavě. Původní plán zněl: oběd, prohlídka sklárny a přesun na zmrzlinu do Nového Boru. Zbyl jen oběd, protože v neděli skláři nepracují a zmrzlinu jsme vyměnili za smočení se v Radvaneckém rybníce. @kuchyň ve sklářské krčmě: tak výborný řízek moje děti prý ještě nikdy nejedly!

Drbací, ukecená, hebounká. Hlídá zídku na rohu ulice. Drážďany, červen 2022

Rodinu jsem v pondělí odvelela směr domů a sama samotinká nasedla na autobus směr Praha. Po dvouhodinové vyhlídkové jízdě autobusem bez WC bývá v konečné stanici jediné přání – najít záchod, a to rychle. Stanice metra Střížkov onu místnůstku má. Za deset korun je tu možné WC nejen využít, ale i zažít skok v čase tak o dvacet let zpět.

Jak bych to tak decentně popsala? Prostě přiběhnete, zaplatíte dvacku paní v kukani, ona vám vrátí deset korun v jednokorunách, doběhnete, zavřete dveře, rozepnete kalhoty... stop! Kde je hajzlpapír? Natáhnout kalhoty, na zapínání není čas, doběhnout ke kukani, z role na stěně si natrhat kousky potřebného, ignorovat pohledy kolem procházejících, páč hlavní dveře se tu nezavírají, a nenechat se probodnout pohledem dohlížitelky za to, že mám v ruce papírů trošku víc než je normálno, zpět, kalhoty dolů atd., do toho všeho se snažit si v podřepu neopřít čelo o dveře, hlavně neupustit těžce se drolící papír... adrenalin pur.

Večer v Praze hráli Imagine Dragons. Na minulém koncertě se ze mě stal hudební fanoušek poučený – vstupní prohlídka, předložení vstupenky i nákup piva proběhly bez jediného zaznamenáníhodného škobrtnutí. Koncert byl jooo! Úplně sqwělý! I když... na Rammsteinech si člověk zazpívá prostě víc. K tématu v předchozím odstavci musím ještě dodat, že toitoiky a fronty k nim bych si ráda odpustila. Ale chápu, že na megakoncertech to jinak nejde.

Večerní Frauenkirche, centrum Drážďan

V půlce června nastaly horké dny, sem tam se přiřítila bouřka. Na zahradě trávník skoro neexistuje, zalívám hlavně růže a hortenzie, ostatní rostlinstvo snad nějak přežije. V potoce za zahradou je vody tak pro ptáčky zpěváčky. Šneci a slimáci jsou akční – žerou všechno, jsou pekelně rychlí a horko jim nijak nevadí. Návod na krabici s protislimáčími granulemi nečetli a netuší, že ty modré malé podlouhlé věci mají sežrat. Nejvíc to odnesly podzimní astry pod mandloní. Nesežraných jich zůstalo jen pár na kraji záhonku.

Osmnáctého června večer jsem byla opět za guldůrou. Lost City se to jmenovalo. Kultovní film z toho asi nebude. Ale! Zabili mi Brada Pitta! A tak mu to tam slušelo. Ostatně Sandře taky – dekolt se jí po celý film nezkrabatil ani jednou. Cestou domů byly v nočním vzduchu cítit prázdniny a léto. U stolků před hospůdkama a restauracema, kolem fontán, na loukách kolem řeky, všude posedávali lidé.

V Neustadtu bývá o tomto víkendu akce Bunte Republik Neustadt. Z ulic zmizí auta (hodně daleko, páč parkování tu není jednoduché nikde), na chodníky se vyvalí stánky, stoly a židle, všude se postaví tribuny pro muzikanty, otevřou se prostory zadních dvorů a mezi domy se natáhnou transparenty a třpytky a vůbec se všechno kreativně vyzdobí. Od pátku odpoledne do časných nedělních hodin pak Neustadtem zní dunění muziky všech možných žánrů, přes den tu pobíhá spousta dětí a s pokročilou dobu se čtvrť mění ve velkou diskotékovou party.

Minulé dva roky byl covidový klid, letos se prý nestačily včas pořešit administrativní úkony a BRN povolena nebyla. Z ulic nezmizela auta, mezi domy nikdo nenatahoval lampióny, na velká pódia nebyly peníze ani prostor. Přesto Neustadtem od pátku zněla muzika a lidé posedávali před domy a v parcích. Ale bylo to komorní, bez tuc! tuc! hluku, bez uzavírek a bylo to ohromně... milé! Projížděla jsem centrem Neustadtu po půlnoci, a přestože byly ulice plné, byly klidné a sálala z nich pohoda.

Když mohou Němci jezdit za německými umělci do Prahy, mohou (nejen!) Češi okouknout české umění v Drážďanech. Akce se jmenuje „Všechnu moc imaginaci“ a prvním počinem jsou vystavená umělecká díla ve veřejném prostoru, konkrétně na Brühlsche Terasse v centru. Kulisy starobylého města tvoří modernímu umění krásný protiklad. Kdo nerad sochy, může zajít do podzemní části Drážďanské pevnosti na výstavu o mučení. Najdete ji snadno.

Sochy Michaela Gabriela, Brühlsche Terasse

Když se postavíte před děrované koníky, pantery a dlouhoruké postavy Michela Gabriela, uslyšíte bouchání, práskání, sténání a děsný řev. Tak to je ono. Tam já teda nemusím. Když se postavíte za koníky a pantery k zábradlí nad labské nábřeží, uvidíte pod sebou mimina Davida Černého a na druhém břehu letní kino. Tam to naopak doporučuji. Alespoň jednou za sezónu. Koukat třeba na Sněžného levharta, poslouchat muziku Nicka Cavea a nechat na sebe působit nočně osvětlené centrum města za řekou. Do vyhledávače zadejte Filmnächte am Elbufer: Dresden.

Růžová zahrada na konci června 2022, Drážďany

Aktuálně (posledního června) je v Drážďanech docela příjemno, kruté bouřky a přívalové deště nás minuly, zase začíná růst tráva. Před sebou máme čtrnáct dní školy a tři týdny do dovolené, kterou jsme ještě nenaplánovali. To je tak. Já nemůžu kvůli zádům na kolo, manžel kvůli kolenu do hor, jedna dcera chce na kole po Německu, druhá jakkoli do Španělska k moři. Ať už vymyslíme cokoliv, jakýkoliv kompromis, snad nám ho nezhatí covid nebo jiná (vel)moc. To přeji i vám, milí Zvířetníci. Hezké prázdniny, super dovolenou, úžasné léto. Vraťte se celí, zdraví a včas.

Foto: Eva Schlittermann. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.