19.10.2020 | Svátek má Michaela


Diskuse k článku

PSI: Na Trixie místo mluvení tleskáme a blikáme

To proto, že je téměř hluchá. Zatím nepíšu úplně hluchá, protože když silně zatleskáme, zareaguje a otočí se.

Upozornění

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Zobrazit příspěvky: Všechny podle vláken Všechny podle času
M. Crossette 13.11.2019 20:34

Děkuji milá DedeV My a hlavně naše zvířata máme výhodu kde bydlíme. Přeci jen tady mají naše kočky i pes prostorné , chráněné zahrady a celoročně příznivější podnebí (a v parném létě klimatizovaný dům, když je jim venku moc hic:-)). Navíc tady není povinnost mít psa buď přikurtovaného nebo někde vzadu auta. Takže Trixie může jezdit na předním sedadle, kde je prostor pro nohy trval vyplněn krabicí, aby si T. mohle pohodlně lehnout (a já v tomhle autě, musím "vzít zavděk " zadním sedadlem) .

Představa, jak malý jezevčík jde najít velkého Kazana je božská V A oba šibalové si někdy vyrazili začmuchat sami V

Žes koupila rampu Berry si pamatuji a je skvělé, že ji používá a šestří tak svoje bolavá záda! Trixie už by určitě sama na sedadlo nevyskočila. Přední používá vlastně od začátku u nás, protože tam se dají dveře auta více otevřít. Pár let vyskočila rovnou na sedadlo, ale brzy začala používat jako meziskok nižší prostor pro nohy, tam se otočila a teprve pak skočila na sedadlo.

Z. Inka 13.11.2019 12:07

Pro mne je to jako dneska a už je to takových let, co Mimi odešlo. Oslepl na jedno oko asi v osmi letech, nejdřív jsem si nevšimla, že se točí na jednu stranu. Když za dva roky oslepl na druhé, taky jsme to nejdřív neviděli a mysleli si, že jako pravý fudlák nás má na háku. Protože jsme měli ustálené procházkové okruhy mohl chodit navolno a já mu tleskala. Dokonce i plaval, ale to bylo problematičtější, nad vodou se ten zvuk nesl jinak. Spousta lidí mi dodnes nevěří, že jsem chodila se slepým psem. Doma mu taky trvalo jen pár dní než se naučil, ale tam to bylo složitější, když udělal o krok víc, musel couvat.

Mařka bude mít 10 a i když je stále fit, už se na ní ta stařeckost ukazuje

A. Lex 13.11.2019 14:33

Inko, my měli slepého kocoura a každý den s námi chodil na zahradu na procházku. Pomalu jsem šoupala nohama a on šel za zvukem toho šoupání.

M. Crossette 13.11.2019 20:22

Docela žasnu, kolik psů na stáří nebo dokonce ještě dříve osleplo. A je obdivuhodné, jak se s takovým handikapem naučili žít. Myslím, že i slepci (tedy lidé) mají vytříbenější sluch a tak i Mimi si postupně vycvičil sluch (a určitě i čich) do dokonalosti, že jeho slepota nebyla na první pohled poznatelná.

A. Zemanová 13.11.2019 11:58

PETICE VRAŤME ŽIVOT DO KRAJINY bude ukončena v pátek a stále ještě chybí víc než pět tisíc podpisů. Byla by škoda, aby taková iniciativa skončila neúspěchem.

https://1url.cz/5MxnZ

A. Lex 13.11.2019 14:36

Vave, už jsem podepsala a potvrdila a nasdílela pro své Přátele na FB. Je to důležité, kvůli dětem a vnukům, v čem budou žít! Podepisovala jsem na základě tvého sdílení! Díky.

Z. Inka 13.11.2019 14:59

Podepsáno, snad se to zvládne. Je mi smutno z naší krajiny okolo, ty lány kolem Kolína jsou děsivé

Z. Kytka 13.11.2019 18:34

Podepsáno, Vave děkuji za sdílení odkazu! R^

A. Zemanová 13.11.2019 11:55

Anka odešla, když jí bylo víc než 15,5 roku. Tou dobou byla už dávno téměř slepá a hluchá. Zlobily ji zadní nohy, což měla od páteře, a dlouhou dobu neškodný větší tukový nádor se zvrtnul a začal škodit. Byla jsem ráda, že jsem jí mohla pomoct přejít přes Duhový most ve chvíli, kdy by ji čekalo už jen trápení. Poslední rok už hodně spala, chodila na čím dál kratší procházky a na vodítku (flexa) se cítila mnohem bezpečněji.

Přeju vám i Trixie, abyste si užili ještě dlouhý čas bez větších potíží. Čas pro pejsky a kočky je bohužel jen krátký.

M. Crossette 13.11.2019 20:16

Moc děkuji VaveV, to vědomí krátkých životů našich zvířecích miláčků mě někdy až deprimuje, ale snažím se s tím vyrovnat.

Je mi líto, že Anka už měla ke konci života zdravotní potíže, ale ten dlouhý věk, jakého dosáhla, bych také Trixie přála. To se nám ale určitě nesplní. Tak se těšíme z každého dne a měsíce (už je jí 12 a 8 měsíců :-)) a jak jsem napsala, ona si věk rozhodně nepřipouští, což je dobře .

A. Lex 13.11.2019 11:22

Maričko! Tušila jsem, že budeš psát o Trixie, před pár dny mi přistál v mejlu odkaz na tvé nové album na Rajčeti. Tak Trixie je už dvanáct let! Letí to nesmírně, rychle to letí. To že se dožívá takového věku i při svém onemocnění je vaše zásluha - s láskou pečujících pánečků. Eriska se dožila třinácti let a odešla poměrně rychle na sekundární rakovinu plic, v důsledku rakoviny mléčné žlázy, kterou jsme sice v jejich osmi letech "zastavili" vyoperováním celé mléčné lišty, ale nakonec ji dostihla. Klérka, ta se dožila 16-ti let. Ale poslední rok byl dost těžký. Ohluchla a oslepla a jak píše YGA s Toyenkou, i já jsem Klérku vodila na osmimetrové flexině. Byla za ní vděčná, cítila se jistější. Poslední půl rok byl nejtěžší. Nastala u ní stařecká demence, jak píšeš, kognitivní dysfunkce. Začalo to ztrátou orientace a končilo před Vánocemi manéžovým chováním. Dokázala chodit do kolečka, stále v jednom směru třeba i hodiny do padnutí. Odstěhovala jsem se na tu dobu dolů do obýváku, odkud se dá vycházet po rovině přímo na trávník do zahrady. Jakmile mne v noci probudilo cvakání drápků do korkové podlahy a ona začala chodit, tak ven na trávu vyvenčit a potom ji uložit do pelíšku, pokud se dala. Někdy prochodila takhle spoustu času, než se dala uložit. Po několika měsících začala v tom svém chození padat. Trápení ukončil náš skvělý pan doktor, který přijel a Klérku uspal. Za dva týdny se projevila naplno kognitivní dysfunce u maminky a ona skončila na JIP. A začalo sedmileté martýrium s tímhle onemocněním nanovo. Ještě horší, protože maminka ztratila i schopnost jakéhokoliv pohybu a byla to moje matka. Ale to už je jiné povídání, jenom je vidět, že jsme opravdu "jedné krvé, ty a já". Jsme si s ostatními savci tak podobní!

M. Crossette 13.11.2019 20:06

Děkuji milá Alex V Trixie bohužel při vší naší lásce věku Klérky bohužel nikdy nedosáhne. Brali bychom i těch 13 co se dožila Eriska. Zajímavý výraz "manéžové chování". Naštěstí tak se zatím T. nechová a jak jsem níže napsala, zrak (tedy ten vpřed) má snad stále dobrý a s chůzí zatím problém nemá. Jen to delší vstávání (ale to mám už i já). Ovšem určitá demence už tady rozhodně je. A pak je to smutný pohled jak na zvíře, tak na člověka (viz tvoje maminka).

Včera jsme se dozvěděli, že náš veterinář půjde někdy příští rok do důchodu. Z jeho strany ho chápeme, ale nám je to moc líto. Protože až "přijde T. čas", nejraději bychom jeli k němu, přeci jen ji zná od začátku (a ona jeho). Bohužel žádný vet zde za psem "do domu" nepřijede

Z. Jenny 13.11.2019 10:30

Milá Maričko, jste fakt obdivuhodní!!Trixie se má, že je právě u Vás. Naše adoptovaná nalezenkyně Babu špatně viděla a slyšela už tehdy, když jsme ji přijali, byla tak malinká a přitom tak životaschopná,že jsme ji měli ještě hodně dlouho,dožila se dle odhadu v době nalezení a dožití cca 21let. Protože byla malinká, vždycky jsem ji obrátila do správného směru,jako setrvačníkovou hračku ale přesto s námi pořád chodila na prochajdy. Tapkala a nožičky ji kmitaly,taky asi chodívala dlouho po ulicích,či dědině neb vždycky všude spolehlivě našla popelnice i když už dávno měla plné misky. Díky tomu všemu ,byla úžasný strávník. V

M. Crossette 13.11.2019 21:02

Milá Jenny, moc děkuji V Však tvoje láska k psům, kočkám a opeřencům, kterým jsi zachránila životy, nebo nabídla nový domov - ta si také zaslouží vychvalování do nebes, určitě víc ne já a patří ti za ně obrovský dík.

Tedy že se malinká Bubu dožila tak úžasného věku je neuvěřitelné. Vždyť je do dlouhatánský věk i u kočky, natož u psa!

E. Zvolánková 13.11.2019 9:49

Maričko, také vyjadřuji obdiv. Trixie má štěstí na páníčky :-)Jinak moje zkušenost se staršími pejsky je trojí. Můj první pes byl střední knírač pepř a sůl, takže ke stáru byl pouze o něco světlejší, než v mládí. Cca v deseti letech oslepl na jedno oko, na druhé do dalších 4 let...byl to zelený zákal. Tehdy ještě nebylo běžné psům oči operovat a stálo by to moc peněz, na což naše rodina neměla. Ferdík tak prostě cca ve 14 letech už byl zcela slepý. Hluchnout začal cca od 12. roku a zhruba v těch 14 už byl také zcela hluchý. Pro nás bylo také flexi vodítko zásadním pomocníkem. Když bylo Ferdovi 13 a já už dospělá, pořídila jsem si štěně chodského psa. Akínek Ferdovi dělal oči a uši. Všude ho vodil, staral se mu láskyplně o oči....když spolu leželi večer v pelíšku, olizoval mu je a zahříval ho. Ti dva se milovali. Když Ferda odešel ve věku 15 let a kousek, měli už jsme mezitím ještě dalšího pejska - Griffinka z útulku (kříženec NO s HW), který bydlel jen naproti přes ulici u manželovy babičky. Ferda s Griffčou si nesedli, takže spolu nebývali, ale Akínek s Griffčou spolu mohli být kdykoli a také byli. Pro Akínka tak nebyl odchod Ferdy do "věčných lovišť" tak těžký, neboť měl ještě Griffču. Akínek mi začal hluchnout kolem 10. roku života a v 10,5 mi odešel na rakovinu jater. Průběh choroby byl neskutečně rychlý a už se nedalo nic dělat. Griffča tento svět opustil dva roky před ním (rakovina sleziny - opět naprosto skrytý průběh a pak až "bum" na konci) a mohlo mu být cca mezi 12 a 15 lety (přesný věk jsme neznali). Akínek před tou atakou rakoviny krom té nahluchlosti neměl absolutně žádné pohybové potíže...lítal, skákal, byl veselý. Griffča měl odpočátku, co k nám přišel horší pohyb zadních končetin (prokázaná DKK 2/4 spojená s artrózou), nicméně se strašně snažil chodit i běhat, ale slyšel až do konce výborně.

M. Crossette 13.11.2019 19:52

Děkuji a tohle je velice zajímavý dlouhá komentář a soužití a spolupráci tři psů. Díky V

Trixie zatím naštěstí vidí dobře. Tedy její krásné hnědé očí (ach tak výmluvné) jsou stále jasné. Jen se jí možná zužuje postranní vidění. Jistá si tím nejsem, ale někdy dojdu těsně k její hlavě, ale ona se po mně ani neotočí, až teprve, když ji o ždibec předejdu, zaregistruje mě a někdy sebou i překvapeně cukne, jako kde že jsem se tam vzala :-). V ten moment mě snad ani necítí.

Tyhle různé zvířecí skryté choroby, které zvíře nečekaně rychle zklátí, jsou pro páníky noční můry. Náš něžný kocourek Bobík takhle umřel ze dne na den a stále to nesmírně bolí (a mám dojem, že Gigner se po něm stále stýská, byli skvělá dvojka).

Z. Matylda 13.11.2019 9:46

Zkušenosti s hluchým psem mám, Borůvka postupně ohluchla, měla blbou genetiku, jeden brácha se hluchej narodil. Jenže s ní to bylo jednoduché- naučila jsem ji na povely rukama a když bylo potřeba slyšet povely na dálku, poslouchala Světluška a Borůvka se orientovala podle ní. Kavalíři se obvykle snaží zavděčit, tak to šlo.

M. Crossette 13.11.2019 19:39

Na povely rukou (někdy jen prstů) se vlastně trénují i vojenští psi a jak vidno i domácí mazlíci se to rychle naučí :-). Já naštěstí už dříve "trénovala" s T. povel "stůj" (zvednutá dlaň) na vzdálenost její zahrady. No když mě na druhém konci zahrady viděla, zůstala stát, doku jsem nemávla "pojď". Horší to bylo, když jsem se chtěla vzdálit, to moc dlouho nevydržela a běžela za mnou (ale občas mě překvapila a zůstala stát). Takže nejtěžší je teď ten povel "vyčůrej se" - tedy aby to udělala rychle na povel jako dřív. Teď jak už je večer Zima jen tak tam postávat (a protože zahrada je oplocená) ,nechám jí tam a jdu pro ní po chvíli.

T. Zana 13.11.2019 9:28

Ještě s dovolením pár fotek z mlhy, vlhka a chladna - už pár dní je tu takhle: https://1url.cz/lMxcq

T. Zana 13.11.2019 9:25

Maričko, Trixie je s vámi moc šťastnej pes!

Řekla bych, že přesun na verandu cítí jako vylepšení :-)

M. Crossette 13.11.2019 19:29

Děkuji Zana, však my jsem zase šťastní z ní :-). Dříve spala na verandě jen když se vedlejším domě spala návštěva, aby jim neštěkala pod okny. No a teď už tu spí trvale. Po procházce jí ale vracíme na její zahradu a kdy teď pro ni večer jdu, většinou je schoulená v dřevěné boudě na seně. Je v něm zabořená a spí tak pokojně, až je mi líto jí budit. Někdy si tam k ní vlezu (tedy vejdu se tak po pás), rukou podeberu její hlavu a ona mi blaženě funí pod nos. Jinak jí budím světlem baterky, to jí probere a než dojdu zavřít dveře její garáže, už je z boudy sama venku. Měli jsme tu náš první noční mrazík a takže večer (v 8, kdy pro ni jdu) už T. byla holá hlína moc studená.

Z. Yga 13.11.2019 8:57

Protože Toya byla knírač pepř a sůl, tak jsem na ni šedivění příliš nepozorovala - je fakt, že ke konci byla světlejší než v mládí. Jinak hluchota (a posléze i markantní zhoršení zraku) nás též postihlo. Protože téměř do posledka denně ušla téměř dva kilometry), tak pro se pro nás stalo neocenitelné flexi vodítko. Několikrát se totiž stalo, že se zapomněla vzadu - když zjistila, že nejsem v dohledu, zpanikařila a úprkem se hnala zpět k autu. A můžu vás ujistit, že zpanikařeného psa, byť má patnáct roků a dvě mrtvičky za sebou, těžko dohoníte, i když jste jen deset metrů od něj.

Brooke je černá s pálením a šediví ji zatím jenom brada. Jinak ji věk (10 roků) zatím nijak neomezuje - furt lítá jak foton. Od mládí ale trpí na nachlazení močových cest a zad, proto už teď chodí v mikině nebo nepromokavém oblečku - teda jenom tehdy, když jdeme na vodítkovou vycházku. Když se jde odpoledne lítat po loukách, tak nic takového nepotřebuje.

Erník je černý mlaďoch, ale šedivý bude nejdřív ze všech - bílé chlupy se mu začaly objevovat už v roku. Já říkám, že modrá ;-D.

Trixinka se má, že kápla na takové pánečky, jako jste vy dva. Přeju vám krásné společné roky... VV

M. Crossette 13.11.2019 19:21

YGo, děkuji (i za spoustu komentářů). Jak píšeš, že Toya.."se zapomněla vzadu - když zjistila, že nejsem v dohledu, zpanikařila a úprkem se hnala zpět k autu", tak tohle podbně dělá T někdy během dne. Převedu ji z její zahrady na naši a většinou míří tam, kde před chvílí byly kočky (fak přesně najde místo, kde třeba ležela Rusty a jde to patřičně pročmuchat). A pak najednou vypadá "ztraceně", stojí, neví, kde je a místo k nám do domu běží zpět k brance na její zahradu (vzpomene si že odtamtud před momentem vyšla, tam je jistota). Ale stčí jí nasměrovat k nám a vše je OK.

Ano, právě pro to prochlazení nerada vidím T. v tom jejím holém dolíku. Naštěstí, teď jak je zimní slunce níže a my seřezali dost větví, padá tam na ní příme slunce, takže alespoň z vrchu je jí teplo.

L. Blaza 13.11.2019 8:32

Stárnutí se u Krejga projevilo řídnutím ofiny, sklonem k zánětům pachových žláz na zadních packách, kdy jsme je museli několikrát nechat veterinářem rozříznout a vložit dren na čištění. A také ztrátou sluchu. Toho si člověk nevšimne hned, ale například při Silvestrovských oslavách postupně přestal mít takový strach z dělobuchů a tak jsme si uvědomili, že asi hůř slyší. Pak neslyšel skoro vůbec, pokud jsme ho venčili na volno, posunkovali jsme rukama. Je fakt, že nás víc kontaktoval očima.

Viděli jsme na něm, že je nemocný, ke konci už hodně, ale vůbec jsme si nepřipouštěli, že by se z toho nevyléčil. Měli jsme ho před očima, a stejně jsme měli naději.

Stejně tak jako kočka Mařenka, tak i pes Krejg se těsně před svým koncem výrazně zlepšili ve zdravotním stavu, takže jsme doufali, že se vše k dobrému obrací. No, tak to bývá.

Přeju Trixie ještě mnoho spokojených dní a vám hodně společných radostí! V

Z. Maya 13.11.2019 10:05

Já jsem vždycky říkala, že dělám větrný mlýn, člověk měl takovej pocit, že čím víc bude máchat rukama, tím určitějc se ten pes ohlídne a podívá. :-) A ty dlouhé časy strávené neplánovaně na louce, když si pes zalezl čuchat někam nejlépe do trnitého křoví a nebylo jak ho zavolat zpátky. :-) Jsem si vždycky říkala, že jestli mě někdo pozoruje, jak stojím osamoceně na louce, máchám rukama a mlátím klackem do křoví, tak asi si nemyslí nic pěkného. ;-D

A. Lex 13.11.2019 11:28

Hi, hi, to jsi mi připoměla, jak zpočátku Klérčiny hluchoty jsem byla také jako větřák :-) . Jenomže potom oslepla a bylo po dorozumívání pomocí gest.

M. Crossette 13.11.2019 19:18

Blažo, děkuji. Váš Kreig-šampión byl první "naháč", kterého jsem díky tobě poznala (i když jen takhle na dálku z fotek a povídání). Nezapomenutelný pes. Škoda, že nemůžete mít dalšího (vím, že jste zkoušeli). Jak jste poznali, že měl zánět pachových žláz na zadních packách? O tom čtu poprvé! Snad jediná "výhoda" T. hluchoty je ta, že už nevyráží za auty. Kvůli tomu jsme s ní přestali chodit v naší čtvrti, ona startovala za (a proti) každému autu a lekala tak i řidiče, kteří se jí snažili vyhnout. A nepodařilo se nám jí to odnaučit. Teď, když nás na některých místech při procházce auto mine (a to je T. vždy na flexi), tak se spíše ona lekne toho nečekaného obra co kolem ní profrčel a někdy až dodatečně vyrazí.

M. Crossette 13.11.2019 19:19

Klikla jsem špatně, to patří pod Blažu.

Z. Maya 13.11.2019 8:26

Měla jsem psa hluchého od 6 let a po tleskání úplně nejdýl slyšel ultrazvukovou píšťalku. Ale taky to netrvalo dlouho, pak už v běžném provozu neslyšel nic, jen novoroční ohňostroje si užíval, to bylo úplně vidět, jak je překvapený, že něco slyší. :-) Dneska už hodně lidí používá vibrační obojky.

Tomu psovi to asi nevadí, že neslyší, trochu náročnější je to pro lidi, mě třeba chvíli trvalo se naučit ho nevyděsit když spí a potřebuju ho probudit.

M. Crossette 13.11.2019 19:15

Mayo, ultrazvukovou píšťalku jsme myslím kdysi také měli, jen neví, kam se ztratila. Uvažovala jsem o tom, používat obyčejnou píšťalku (o té vím, kde je). Jenže T. tenhle ostrý zvuk nikdy neslyšela, tak nevím, jestli by jí spíše lekal, než pomohl. Ano psí hluchota je náročnější pro nás. Když T. tvrdě spí, musím dávat pozor, abych ji buzením nevylekala. Ne nadarmo mají Američani rčení "Let sleeping dogs lie" (nebuďte spící psy). Jednou jsem se jí dotkla moc rychle a ona dost v mžitku zvedla hlavu, zle zavrčela a trochu i vycenila zuby (ale pak vypadala dost provinila). Z její strany normální obranná reakce, věděla jsem že úmyslně by mě nekousla. Takže jí teď většinou různě šimrám tlapky, až se sama probudí. Ona pak protáhne všechny 4, olízne si čumák a vypadá téměř omluvně "Jéé promiň, já asi tvrdě spala".

A přesně - také dělám větrný mlýn, když na sebe s T. koukáme z dálky (a chci, aby přišla).