V první řadě je nutné si uvědomit, že každý mikrob má svého hostitele, na kterého je zvyklý. Přechod na hostitele jiného druhu není jednoduchý a může znamenat jak zhoršení průběhu infekce (hostitel není vůči nezvyklému mikrobu imunní), tak naopak její mírnější průběh (mikrob má problémy s adaptací na jiného hostitele). Některé zvířecí mikroorganizmy člověka nejsou schopny infikovat vůbec. Obecně je nutné si uvědomit, že z hlediska infekce je pro člověka nejnebezpečnějším živočichem zas jen člověk, případně jiní primáti.

Problematika takzvaných zoonóz - infekcí, přenosných ze zvířete na člověka - je velmi rozsáhlá. Z praktických důvodů se tedy omezím na dva druhy domácích mazlíčků, psa a kočku.

Většina psích infekcí není na člověka přenosná. Psinka, infekční zánět jater, psincový kašel a další hlavně virové infekce nejsou na člověka přenosné vůbec. Vzteklina se již ve významném počtu států (včetně ČR) nevyskytuje ani u volně žijících savců (s výjimkou netopýrů). Proto v našich podmínkách lze od psa získat jen několik málo infekčních chorob.

Psi

Jisté riziko způsobuje škrkavka psí. To je parazit, který se vyskytuje ve střevě především u štěňat, u dospělých psů jen výjimečně. Vajíčka se dostávají s trusem do prostředí, kde musí nějakou dobu zrát, než se stanou infekční. Pozřené nebo vdechnuté vajíčko se u člověka, který není přirozený hostitel psí škrkavky, vyvíjí velmi nepřirozeně a může se usídlit jako takzvaná cysta téměř kdekoliv v těle. Problém je, pokud se usídlí v oku nebo v mozku. Naštěstí je tato choroba u nás vzácná.

Pacientů, u kterých je prokázána je pár desítek ročně, ale jen zlomek z nich má nějaké zdravotní problémy. Důležité je, že vajíčko musí zrát v prostředí. Proto je daleko větší riziko práce s pískem nebo hlínou, která obsahuje psí exkrementy. Vajíčko je schopno přežít v prostředí velmi dlouho. Zde bych apelovala na majitele psů, aby po psech exkrementy uklízeli, aby omezili šíření škrkavek. V žádném případě nepouštějte psy na dětská hřiště a pískoviště. Močí se vajíčka nešíří. Přímý kontakt se psem je rovněž malé riziko. Prevence šíření škrkavek je hlavně pravidelné odčervování psů

Leptospiróza je infekce především hlodavců. Pes se může v terénu nakazit a dále nakazit své okolí, včetně lidí. Leptospiry se vylučují močí a stolicí, není bezpečný kontakt s infikovaným zvířetem bez rukavic. Naštěstí lze psy proti leptospiróze očkovat.

Většina typů svrabu psů není na člověka přenosná, ani plísně se v dobrých hygienických podmínkách na člověka obvykle nepřenášejí. Ale při kožních chorobách zvířat je důležitá správná diagnóza, léčba a odpovídající hygiena.

Ostatní choroby, které psi sdílejí se svými pány, nemají jasný charakter zoonózy. Salmonela a kampylobakter, bakterie, které způsobují průjmy u člověka i u psů, mají často společný původ - nějakou potravinu, na které si pochutnají (a onemocní) oba. Přenos přímým kontaktem je u obou infekcí poměrně vzácný, přece jen infekční dávka, která způsobí onemocnění, je velká. Batole by se teoreticky mohlo od nemocného psa infikovat. Ale předpokládám, že soudný majitel nemocného psa k dítěti nepouští.

Také tuberkulózu spíše dostane pes od pána než naopak. Angína se dá mezi druhy omezeně přenést, i když pro psy jsou typické jiné typy bakterií, než pro lidi. Podobně ani další "nachlazení" není jednoduše mezi lidmi a psy přenosné, i když z každého pravidla jsou výjimky.

Kočky

Kočka je považovaná za hlavního přenašeče toxoplazmózy. S toxoplazmózou se to má následovně. Je to parazit, který má složitý vývojový cyklus. Hlavním infekčním stadiem je oocysta, která dozrává a vylučuje se střevem kočky. Infikovaná kočka vylučuje cysty asi 7-20 dní a oocysty musí alespoň několik hodin na vzduchu dozrát, než se stanou infekčními. Kočka může vylučovat oocysty vícekrát za život, není ale infekční stále.

Cysty musí pozřít mezihostitel, který pak nosí nepohlavní stadia parazita ve tkáních. Proto zdroj toxoplazmy jsou buď kočičí výkaly, nebo maso jakýchkoliv mezihostitelů (hovězí, králičí, prostě jakékoliv). Kočka se může infikovat pouze požitím infikovaného masa (myš nebo i maso jatečních zvířat). Krátkodobé zmrazení masa cysty neničí, je třeba maso mrazit alespoň na 3 týdny.

Člověk se nakazí buď kontaktem s kočičími výkaly (prevencí je hygiena při čištění kočičích záchodů), nebo požitím nedostatečně tepelně upraveného masa. Pes cysty nevylučuje a z hlediska přenosu toxoplazmózy není rizikem (předpokládám, že nebudeme mluvit o konzumaci psího masa).

Těhotná žena může přenést infekci na plod (nenarozené dítě) prakticky pouze v případě, že se infikuje toxoplazmou během těhotenství. Pokud se žena setkala s parazitem před početím (a má prokazatelné protilátky), není zde žádné riziko infekce plodu. Protilátky lze zjistit vyšetřením krve ve specializované laboratoři.

Pro novorozence a kojence by byl kontakt s kočičími výkaly riziko, protože jeho imunitní systém není ještě plně zralý a průběh infekce by mohl být závažnější. Proto je třeba zbránit tomu, aby zvědavý kojenec nebo batole prozkoumávalo kočičí záchůdky. Zajímavé je, že v zemích, kde je vysoký počet koček v domácnostech a vysoká promořenost dospělých (typicky v Anglii) je velmi nízký výskyt vrozené toxoplazmózy.

Pochopitelně domácí kočka používá záchůdek a většina lidí zachovává určitý hygienický standard při jeho čištění. Proto považuji za větší riziko získání infekce toxoplazmou práci na zahrádce, kde do záhonů kálí venkovní a polodivoké kočky. Rovněž konzumace syrového nebo polosyrového masa (včetně ochutnávání syrových polotovarů) je daleko větší riziko než domácí chov koček.

Přenos škrkavek od koček má stejná pravidla, jako přenos od psů. S tím rozdílem, že zatímco dospělý pes vylučuje vajíčka škrkavek jen velmi vzácně, u dospělé kočky to takový výjimka není. I zde platí, že nejdůležitější prevencí je pravidelné odčervení. Zatímco lze apelovat na majitele psů, aby exkrementy sbírali, u polodivokých a venkovních koček, které nemá majitel pod kontrolou, to možné není. Proto z hlediska přenosu škrkavek jsou kočky větším rizikem než psi.

Laboratorně nelze odlišit cystu, způsobenou psí a kočičí škrkavkou. Proto nejsou známy přesné údaje, kolik procent infekcí způsobuje kočičí a kolik psí škrkavka. Vzhledem ke způsobu chování a volnému pohybu polodivokých koček se považuje kočičí škrkavka za větší riziko. O to větší jsou zásluhy dobrovolníků, kteří bezprizorná zvířata odčervují a pečují o ně.

Svrab a jiné kožní infekce, infekce oka, rýma a další jsou u koček specificky zvířecí nákaza a na majitele většinou přenosné nejsou.

Infekce po kousnutí nebo škrábnutí

Ještě bych se zmínila o jednom riziku infekčních komplikací a to je infekce po škrábnutí nebo kousnutí. Kočka může na člověka přenést takzvanou chorobu z kočičího škrábnutí. Je to bakteriální infekce, která se projevuje infekcí místa poranění a zduřením místních uzlin. Lze ji snadno léčit antibiotiky, pouze musí ošetřující lékař znát fakt, že jde o zranění, způsobené zvířetem. Tato choroba pravděpodobně není častá.

Po kousnutí psem se často infikuje rána bakteriemi rodu pasteurella. Způsobují nepříjemné, někdy poměrně hluboké hnisání. I tato infekce se dá snadno léčit antibiotiky, lékař však musí znát původ zranění. Kousnutí a škrábnutí od štěňat a koťat se infikuje jen zcela vzácně.

Tento výčet chorob, které mohou na člověka přenést domácí zvířata, zahrnuje jen nejdůležitější infekce psů a koček, které se vyskytují v našich zemích případně v západní Evropě. Již ve středomoří se situace může dost významně lišit. Pochopitelně si nečiním nárok na úplnost informací, ani nejsem schopna zahrnout nejnovější poznatky. Jiné druhy zvířat mají své specifické problémy, které jsou již nad rámec této informace.

Celé povídání lze shrnout do několika základních poznatků. Počet infekcí, které skutečně ohrožují majitele psů a koček, není velký. Většině nákaz se dá zabránit dodržováním základní hygieny chovu a hygieny při styku hlavně s nemocnými nebo neznámými zvířaty.

Aby nebyli domácí psi a kočky rizikem pro své okolí (většina parazitů se šíří spíše prostředím, než přímým kontaktem), je nutné, aby se každý majitel zvířete choval ohleduplně a o svá zvířata se staral. Při dodržení několika základních pravidel se není třeba bát kontaktu s domácím zvířetem. Platí to i pro těhotné ženy a malé děti.