Tak já nevím… Bývaly časy, kdy jsem za boty na turistiku dala několikanásobně víc než za boty do práce, kde se očekávalo, že budu za dámu. Svoje drahé boty (třeba ty, co mám na logu Zaniných cest) jsem upřímně milovala… až do doby, kdy mi najednou za ty peníze nesedly a mně po asi ročním trápení na způsob zlé Popelčiny sestry nezbylo než je věnovat do příslušného kontejneru potřebným.

Pak jsem nějaký čas kupovala boty tvrdě podle ceny – prostě jsem vybrala ty nejlevnější, které mi byly. Taky to nebylo ono, přece jenom jsem byla zvyklá na lepší kvalitu.

Pak jsem objevila… nebudu psát, jaká značka to je. To by byla reklama, i když si nejsem jistá, jestli ne spíš negativní. Dělají príma boty. Ne super kvalitu, která se spolehlivě nepromáčí, ale moje zkušenost je taková, že boty, které se fakt nepromáčí v dešti, který trvá víc jak dvě – tři hodiny, jsou strašlivě drahé. A navíc obvykle toho druhu, u kterého poznám, jestli mi sedí, až ve chvíli, kdy mě po těch dvou hodinách začnou tlačit. Jenže já jsem většinou na výletech na nohou celý den…

Takže tahle značka dělá príma lehké turistické boty. Po dvaceti kilometrech stále ještě netlačí. Když spadne pár kapek, tak se nepromočí.

Ale mají jednu chybičku, poměrně podstatnou – vydrží tak rok. Zatím jsme společně s Frantou, kterého jsem k nim přitáhla taky, reklamovali čtyři páry. Úspěšně, což o to, ale já chci boty, které mi sedí, nějaký čas nosit.

Aby bylo jasno, ty čtyři páry jsme zvládli za dva roky.